„Nejdůležitější je poznat, kde můžeme být šťastní,“ říká misionářka v Albánii Michaela ‘Miki’ Kubíčková. Jak se stane člověk misionářem v cizí zemi, jaká je jeho úloha ve společnosti a jak vnímá soužití různých kultur? Missio interview moderuje Kateřina Rýznarová. Rozhovor byl také součástí Missio magazínu v září 2016 na Televizi Noe.

Říjen je měsíc, ve kterém slavíme Světový den misií, u nás známý pod názvem Misijní neděle. Tento den slavíme vždy předposlední neděli v říjnu a je spojen s finanční sbírkou na podporu projektů Papežského misijního díla šíření víry. Letos je Misijní neděle 23. října.

Milé čtenářky a čtenáři,
říjnové číslo časopisu je už tradičně věnováno misiím a ve spolupráci s Papežskými misijními díly. Tentokrát nás nezavede do konkrétní země, ale představí projekt MOST. Že nevíte, co to je? Každé písmeno je zkratkou jednoho slova. M znamená modlitbu, O je odříkání, S služba a T je tvořivost. Ke každému slovu najdete krátké vysvětlení a pár nápadů, jak se do „stavění“ takového mostu pustit. Dobrá zpráva je, že se dá stavět kdekoli – doma, ve farnosti, v Misijním klubku. A protože je říjen také měsícem růžence, najdete u čísla DUHY přibalený i misijní růženec. Když budete pozorně číst, najdete i odpověď na otázku, proč je tak barevný a co se s ním dělá.
Varování – do stavby MOSTu se nikdy nepouštěje sami! Časopis si můžete objednat zde.

Nezapomeňte také na pracovní listy na http://www.mojeduha.cz/clanky/cislo

Milí přátelé misií,

právě vychází jubilejní 20. číslo Misijního zpravodaje. Shodou okolností je to téměř přesně 10 let od chvíle, kdy informační časopis Papežských misijních děl začal vycházet vůbec poprvé. Rozhodli jsme se proto začít jeho další etapu výraznou proměnou.

Časopis je nyní celobarevný a má zcela novou grafiku i obsahový koncept. Oproti minulosti je více tematicky zaměřen a větší prostor v něm dostávají konkrétní projekty, které jsou aktuálně z ČR podporovány. Jako první téma jsme zvolili podporu kněžských povolání v misiích.

V aktuálním čísle si tedy můžete přečíst rozhovor se zambijským bohoslovcem Geraldem Dakou, který studuje v Semináři sv. Dominika v Lusace. Právě tento seminář také blíže představujeme coby projekt, na který dlouhodobě přispívají čeští dárci. V článku Život, jakým se žije v nebi… vám poodhalujeme osobní příběhy ukryté za zdmi bohosloveckých seminářů. Připomínáme také dvě významná výročí – 100 let Díla Papežská misijní unie a 90. výročí Misijní neděle. Tu budeme slavit v neděli 23. října. Abyste se na ni mohli připravit, přinášíme vám několik námětů na obohacení misijní liturgie.

Misijní zpravodaj č. 20 si můžete prolistovat zde.

Přímo ve zpravodaji naleznete tipy na přípravu Misijní neděle a ve vloženém letáčku, který je součástí tohoto vydání, vám nabízíme inspiraci na misijní přímluvy, komentáře k obětním darům a modlitby. Obojí si můžete stáhnout v elektronické podobě také zde.

Zůstávají však i pravidelné rubriky, jako jsou zprávy z Misijních klubek, poselství papeže Františka ke Světovému dni misií, dopis národního ředitele k tomuto dni, misijní úmysly, komiks, pozvánky, informace o nových misijních materiálech a další.

Pokud jste členy PMD, zpravodaj vám přijde automaticky. Pokud ho nedostáváte a neuvidíte ho ani ve svém kostele, můžete si o něj v případě zájmu napsat buď do Národní kanceláře, nebo se obraťte na svého diecézního ředitele.

Budeme moc rádi, pokud se s námi podělíte i o zpětnou vazbu. Jak se vám nový zpravodaj líbí? Máte konstruktivní připomínky? Něco vám v něm chybí nebo naopak přebývá? O jakých tématech byste se chtěli dozvědět více? … Napište nám to třeba do komentářů na Facebooku.

Ke svatořečení Matky Terezy vychází kniha pro děti, kterou napsala redaktorka Katolického týdeníku Kateřina Šťastná.

V bohatě ilustrované brožurce pojednává o jejím životě, ale zároveň umožňuje malým čtenářům stát se misionáři milosrdenství tam, kde žijí. Příběh převyprávěný do krátkých kapitol zahrnuje důležité milníky života Matky Terezy i podněty, které můžeme dětem nabídnout jako drobné úkoly. Kniha vydaná Paulínkami vznikla ve spolupráci s PMD, proto si ji můžete objednat také v Národní kanceláři Papežských misijních děl. Příspěvky za tuto knihu podpoří projekty PMDD v misijních zemích.

Pondělí 8. srpna 2016

Chceme si z Bangladéše odvézt i nějakou hmatatelnou vzpomínku, proto ráno – po natočení dlouhého rozhovoru s biskupem Kubim – míříme do krejčovské dílny řeholních sester. Kupujeme šátky a další doplňky z pestrých látek, sestry nám také ukazují církevní školu pro 1 200 žáků nejen z křesťanských rodin.

Už jsme uvykli bangladéšské dopravě natolik, že v doprovodu místního kněze Bijona můžeme vyrazit na prohlídku města s využitím zdejšího klasického dopravního prostředku. Motorová tříkolka nás odváží na pobřežní promenádu u Brahmaputry, kde pozorujeme dopravní ruch a zdravíme se s místní mládeží, která spolupracuje s fraternitou bratří z Taizé – s bratrem Guillaumem jsme se už seznámili dříve, teď poznáváme jeho kolegy Sigmu a Jamese. Další dárky kupujeme na rušné obchodní třídě, vesměs se setkáváme s příjemným chováním místních lidí bez obtěžování.

Po obědě už nás čeká pouze cesta na letiště, v jejímž závěru se znovu ponoříme do odpolední dopravní špičky hlavního města Dháky. V chaosu u letiště, které se plní poutníky do Mekky, se sotva stihneme rozloučit s otcem Bijonem. Čeká nás cesta s dlouhým čekáním na přestupu v Dubaji, druhý den odpoledne v Praze se pak musíme vyrovnat s velmi nízkými teplotami, kterým jsme v Bangladéši poněkud odvykli.

Neděle 7. srpna 2016

Ráno se loučíme s Evou a Martinem, kteří odjíždějí o den dříve. Znovu s biskupem Kubim vyjíždíme k severu, na obzoru se zřetelně rýsují hory na území Indie. Naším cílem je farnost Dhairpara, kde slavíme nedělní mši svatou. V Bangladéši je běžný pracovní den, což dokládá i činnost dělníků na stavbě nové fary za kostelem. K obědu jsme pozváni do jedné místní rodiny, z níž vzešel jeden novokněz. Ochutnáváme i rýžové pivo, jeden z mála alkoholických nápojů tolerovaný v zemi, kde vládne prohibice. Znovu zažíváme přátelské přijetí, fotografujeme my i místní lidé, kteří si chtějí pořídit památku na evropskou návštěvu, tak neobvyklou v tomto odlehlém regionu.

Na zpáteční cestě máme příležitost k natáčení u rolníků, kteří pracují v rýžovém poli a připravují budoucí úrodu zdejší hlavní plodiny. Zastavujeme se také u křesťanské rodiny, kde se nám dostává tradičního pohoštění čajem. Ještě než se nad Bangladéš snese soumrak, natáčíme pouliční ruch s typickými rikšami, motorovými tříkolkami, autobusy i velkými nákladními vozy s pytli rýže. Večeříme na biskupství v atmosféře blížícího se loučení.

Sobota 6. srpna 2016

Po snídani na faře v Baromari nás sestry salesiánky zvou na prohlídku svých dětských domovů, školy a zdravotnického střediska, kde prý k nejčastějšímu ošetření patří hadí kousnutí. Policie nás znovu provází na cestě, kde se jinak plochá bangladéšská krajina začíná vlnit na okraji pohoří Garo, které se nachází nedaleko odtud za hranicí s Indií.

Řidič Avarest musí na úzkých mostcích a cestách vhodných spíše pro pěší provoz ukázat mnoho ze svého umění, než asi po hodině zastaví v areálu farnosti Diglakona. Místní nás znovu vítají umýváním nohou a programem s vystoupením dětí. Seznamujeme se s životem etnické menšiny Garo, jejíž příslušníci v minulosti kočovali a často museli utíkat před různými nepokoji; tento kmen tvoří většinu katolíků v diecézi Mymensingh. V krajině rýžových polí znovu hovoříme o problému s divokými slony a zde také se sesuvy půdy. Prohlížíme si také novostavbu zdravotnické stanice, o kterou se starají řeholní sestry.

Policejní doprovod nám na cestě zpět usnadňuje průjezd rušným městem Šerpur. Do Mymensinghu dojíždíme až po setmění, zdržíme se v zácpě na mostě přes Brahmaputru a při čekání na železničním přejezdu, až projede vlak s cestujícími i na střechách vagónů.

Pátek 5. srpna 2016

Biskup si sedá na přední sedadlo bílé dodávky vedle řidiče Avaresta, my obsazujeme ostatní místa a vyrážíme kolem chaotického autobusového nádraží, zapáchající skládky a přes most přes široké rameno řeky Brahmaputry. Otevírá se nám krajina rýžových polí a rybníčků, u rušných vesnických trhů nepozorujeme, že pátek je v této muslimské zemi volným dnem.

Po dvou hodinách jízdy se začíná značně zhoršovat povrch vozovky, houstne les a k našemu vozidlu se připojuje plně obsazené policejní auto, jehož posádka má v rámci protiteroristické politiky bangladéšské vlády dohlédnout na klidný průběh pobytu cizinců v oblasti. Příjezd do Kata Bari spíše nasvědčuje tomu, že budeme čelit velmi přátelským projevům – u vyzdobené vstupní brány prožíváme obřad umývání nohou, což je v kultuře kmene Garo symbol uvítání vzácné návštěvy. Slavnostně otevíráme novou školní budovu, na níž jsou pamětní desky s nápisy o podílu českých dárců. S místní komunitou slavíme bohoslužbu a prožíváme příjemné odpoledne provázené znovu s ukázkou zdejších tanců a dalšího umění, mimo jiné rituálu plašení slonů, kteří se sem občas zatoulají z příhraničních hvozdů a působí škody na obydlích i úrodě. S velkou vstřícností se setkáváme i během krátké procházky po vesnici.

Navečer nás – stále s policejním doprovodem – čeká krátký přesun na faru v Baromari. Prohlížíme si nedaleké mariánské poutní místo se šestnáctimetrovou sochou a večer znovu obdivujeme pohybový talent dětí. Vydatný déšť znovu přichází až v noci, tentokrát v doprovodu ohlušující bouřky.

Čtvrtek 4. srpna 2016

Kolem 10. hodiny místního času přistáváme na letišti v Dháce a zvykáme si na vysokou teplotu a vlhkost (už dopoledne je přes 30 st. C.). Bez problémů získáváme víza a procházíme celní a pasovou kontrolou. Čekají na nás P. Rodon z Mymensinghu s řidičem Avarestem, který je hlavním hrdinou příštích okamžiků, když nás vleklou a chaotickou dopravní zácpou vyváží ze severního předměstí mnohamiliónové Dháky směrem k Mymensinghu. Po třech hodinách dorážíme na tamní biskupství, seznamujeme se s biskupem Paulem Ponenem Kubim a ubytováváme se v jednoduchých, ale příjemných pokojích, na kterých oceňujeme především větrák pod stropem. Při pozdním obědě poznáváme pikantní chutě bangladéšské kuchyně.

Večer se v původní katedrále svatého Patrika (nyní již stojí nový chrám) účastníme vystoupení dětí z venkovských oblastí, které dostávají podporu prostřednictvím Papežského misijního díla dětí. Obdivujeme zejména pestrobarevné oblečení a rytmické tance, ale také improvizační schopnosti místních – například hudební doprovod se získá přiložením mikrofonu k telefonu, který přehrává píseň. V noci přichází vydatný liják, který ale příliš nesnižuje vysokou teplotu.