Vznik Papežských misijních děl
Misijní poslání církve vychází z Kristova přikázání apoštolům a veškeré jeho církvi, aby po věky rozšiřovali „dobrou zprávu“, tedy evangelium, po celém světě: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,19-20). Jedině tak, tedy díky misii, může celá církev růst.
Za vznikem Papežských misijních děl stojí „osvícení“ několika jednotlivců – dvou žen, jednoho biskupa a jednoho kněze, kteří se stali zakladateli největšího laického hnutí pro misijní spolupráci v církvi a kteří byli vedeni k tomu, aby hlásali nezbytnost misií.
Dílo šíření víry a Pauline Jaricot
Dílo šíření víry, za jehož založením stojí Pauline Marie Jaricot, je největší organizací pomáhající misiím.
Pauline se narodila v roce 1799 do zámožné francouzské rodiny. Protože její rodiče zbohatli díky průmyslové revoluci, vyrůstala malá Pauline v přepychu a nadbytku, což se také odráželo na jejích postojích. V sedmnácti letech však vyslechla kázání, které proměnilo její náhled na život a hodnoty. Uvědomila si pomíjivost své existence a marnost svého snažení zalíbit se ostatním lidem.
Složila slib čistoty a objevila smysl své existence v oddanosti Nejsvětější svátosti. Se skupinkou mladých dívek, které pracovaly v textilní továrně jejího otce, založila Duchovní sdružení. Společně se modlily a dávaly drobný dar „jako spolupráci na šíření evangelia“. Také se zavázaly k tomu, že najdou další podporovatele, kteří by se modlili za misie a jednou týdně na tento účel věnovali drobnou částku.
V roce 1822 bylo oficiálně založeno Sdružení šíření víry, které se posléze stalo největší agenturou na pomoc misiím v katolické církvi. Dílo šíření víry se dále rozrůstalo po celé Evropě a udržovalo přímý kontakt s Kongregací pro šíření víry. V roce 1826 začaly vycházet Anály, v nichž byly publikovány dopisy misionářů.
3. května 1922 papež Pius XI. v Motu Proprio Romanorum Pontificium udělil dílu papežský status a tím potvrdil jeho misijního ducha a službu univerzální církvi. O čtyři roky později, tedy v dubnu 1926, byl ustanoven Světový den modliteb za misie – Misijní neděle a aktivity díla se začaly postupně šířit také na misijní území.
Dílo sv. Petra apoštola a Jeanne Bigard
Také u vzniku dalšího papežského misijního díla stála mladá Francouzka pocházející z bohaté rodiny. Jeanne Bigard se narodila roku 1859. Matka jí vštípila velký zájem o duchovní život a silný cit k potřebám hlasatelů evangelia, zejména kněží v misiích. Obě ženy měly vztah zejména k misiím v Japonsku, proto významně přispěly na stavbu křesťanského kostela sv. Františka Xaverského v Kyótó. Byly si však vědomy, že pokud se má křesťanství vybudovat natrvalo, je nezbytné dát misijním územím domorodé kněze. Ti totiž ovládají jazyk, zvyky, zákony a jsou „syny“ vlastní země, proto je zde menší riziko „politických procesů“, kterým byli vystavováni misionáři přicházející na tato území z Evropy.
Na žádost Mons. Cousina začaly podporovat japonský seminář. Záhy zjistily, že bez organizace nejsou schopny vyhovět všem žádostem o pomoc s financováním, a proto na přelomu 80. a 90. let 19. století založily Sdružení a Jeanne vydala svůj první manifest, v němž se obracela na všechny křesťany se snahou upozornit na důležitost misijní práce pro růst katolických misií. Společně s matkou sháněla prostředky na dlouhodobou podporu formování nových misionářů a mladých kněží.
Z jejich Sdružení pak v roce 1889 oficiálně vzniklo Dílo svatého Petra apoštola, kterému papež Pius XI. roku 1922 udělil papežský status. Toto dílo dnes zaměřuje svou pomoc nejen na přípravu a formaci desítek tisíc seminaristů, ale také tisíců řeholních noviců a novicek.
Dílo dětí a Mons. de Forbin-Janson
„Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ (Lk 18,16)
1. červen je svátkem všech dětí. U nás si tento den připomínáme ještě i Papežské misijní dílo dětí. U jeho zrodu stál francouzský biskup Charles de Forbin-Janson. Narodil se v roce 1785, což bylo stejně jako u Paulin Jaricot v období Velké francouzské revoluce. Také on pocházel z bohaté a navíc aristokratické rodiny. I když měl před sebou slibnou diplomatickou kariéru, rozhodl se vstoupit do semináře a začal se zajímat o misie v Číně. Po Napoleonově pádu však sama Francie nutně potřebovala kněze. Stal se biskupem a na radu Pia VII. se rozhodl zůstat ve své vlasti a pracovat na obnově katolického náboženství.
Když v roce 1839 přijel do New Yorku, rozrušilo ho, co tam viděl, a proto o mladém americkém národě poznamenal: „Je to ještě dítě, ale obrovské dítě, jehož dobrá nebo špatná výchova se týká celého světa, musí růst ve ctnosti a dobru, nebo se stane velkým zlem.“
Tento příměr ho přiměl k tomu, aby usiloval o vytvoření díla sdružujícího děti, které pomáhají jiným dětem. Inspiroval se Dílem Pauliny Jaricot, a proto podmínkou členství byla krátká denní modlitba za misie a maličká finanční oběť na záchranu pohanských dětí.
Myšlenka „Děti pomáhají dětem“ vycházející ze záměru přinášet dětem v misijních oblastech fyzickou i duchovní pomoc a zároveň v podporovatelích rozvíjet ctnosti lásky k jiným, velmi oslovila nejen biskupy a Svatého otce, ale také belgický královský pár, který k tomuto hnutí připojil i svoje děti.
V roce 1922 ho Pius XI. povýšil na hodnost papežského díla. Papežské misijní dílo dětí dnes sdružuje desítky milionů malých misionářů po celém světě.
Papežská misijní unie a Paolo Manna
„Kdo jiný než kněz by měl mít větší zájem o šíření evangelia, jehož služebníkem je; kdo jiný než on by měl pečovat o rozvoj misií… klíč k misijním problémům je v rukou kněží, a tkví v tom, že jedině oni mohou a ve skutečnosti mají inspirovat, šířit a vést velké misijní hnutí mezi věřícími. Z tohoto velkého důvodu je potřebné sjednotit a zorganizovat síly kněží, a když se tyto síly dají pořádně do činnosti, budou novým a nejmocnějším faktorem v evangelizování světa,“ prohlásil papež Benedikt XV., když schvaloval Misijní unii pro kněze a řeholníky.
V říjnu 1916 ji založil italský misionář bl. Paolo Manna s úmyslem dát do služeb církve organizované úsilí kněží, aby se křesťanům vštěpil živější zájem o širší a účinnější spolupráci v pomoci misiím. Cílem jeho práce nebylo pouze hlásání víry ve světě a pomoc misionářům modlitbami a milodary, ale především hlásání nutnosti rozšíření církve o více misionářů.
Paolo Mana působil 12 let jako misionář v Barmě a byl ve svém misionářském povolání velmi úspěšný, jeho skutečné dílo by však nebylo možné, kdyby ho nedonutily zanechat aktivního misijního života opakované záchvaty malárie, které si vyžadovaly jeho návrat do vlasti. Poté však začal působit v misijním časopise a uvědomil si, že misijní apoštolát by měl být rozvíjen tiskem. Zároveň si byl vědom, že on sám je ojedinělým knězem s hlubokým a stálým zájmem o zahraniční misie a že o mnoho víc by se dosáhlo, kdyby mohl být každý kněz zapálen stejným nadšením. A je snad lepší způsob, než je za tímto účelem spojit dohromady v jedno sdružení? Tak v roce 1916 dospěl k plánu Misijní unie kněží.
Už tehdy však zájemce o misie silně odrazovali biskupové, kteří viděli, že jejich vlastní síly jsou oslabené odchodem každého horlivého misijního kněze, který opustil jejich diecéze. Svatí otcové se však cítili povoláni prolomit tyto předsudky, a tak v roce 1919 Benedikt XV. na tuto obavu zareagoval ve své encyklice Maximum Illud: „Nedovolte, aby vás oklamaly některé mylné představy dobra anebo lidské ohledy, obávajíc se, že ti, které dáváte pro misie, jsou ztraceni pro vaši diecézi. Za jednoho misionáře, kterému dovolíte odejít, vám Pán může dát mnoho kněží, kteří se budou starat o věčnou spásu vašeho stáda.“
V říjnu 1956 pak Misijní unii Pius XII. udělil papežský statut: „Misijní unii jsme pozvedli na hodnost papežského díla, aby nikdo nemohl pochybovat o tom, jak vysoko si jí vážíme a jaký význam klademe jejímu rozvoji.“ A podpora Svatých otců trvá dodnes. Pavel VI. si byl vědom, že úspěch ostatních Děl velmi závisí na vitalitě Papežské misijní unie, která je „duší těch ostatních Papežských misijních děl.“ a zmínil to ve svém apoštolském listě. I Sv. Jan Pavel II. si uvědomoval, že „od dobrého rozvoje PMU bude do značné míry záležet činnost a misijní povědomí celé místní církve a zvláště misijní citlivost kněží, ke kterým se Misijní unie obrací na prvním místě.“