“Sekularizovaný svět sice přijímá evangelní hodnoty jakými jsou láska, spravedlnost, pokoj a střídmost, ale už se nestaví tak ochotně k Ježíši Kristu. Nepovažuje ho za Mesiáše, ani za Božího Syna, nanejvýš snad za osvíceného člověka, čímž odděluje poselství od Posla, dar od Dárce. V této rozklížené situaci je misie mezi národy hybatelem i obzorem víry. Je životně důležité, aby v přítomné chvíli „církev vycházela zvěstovat evangelium všem, na všech místech, při každé příležitosti, neprodleně, bez zdráhání a beze strachu“ (Evangelii gaudium, 23)“
Misie není lidskou aktivitou, nýbrž silou schopnou vnitřně proměnit církev – a to ještě dříve než národy a kultury. Každá farnost je misijním působištěm, aby Duch svatý mohl proměnit návykové věřící v učedníky, nemilující učedníky v misionáře, vytrhnout je ze strachu a uzavřenosti a nasměrovat je až na kraj světa.
“Za Pavlem a Barnabášem nestál žádný misionářský úřad. A přesto hlásali Boží slovo, založili několik společenství a prolili krev za evangelium. Postupem času se projevila nutnost zvláštního pojítka mezi nově založenými církvemi a univerzální církví. (…) Dnes je zřejmé, že v této dějinné fázi nestačí „pouhá administrativa. Osvojme si ve všech částech světa „trvalý misijní stav“, který je pro nás vzorem. (Evangelii gaudium, 25)“
V závěru papež poznamenal, že misijní hlásání začíná vydávat své plody.
“Dokazuje to skutečnost, že mladé církve dokážou dávat a nejenom dostávat. Jsou ochotny přenechat vlastní kněze sesterským církvím v rámci jednoho státu či kontinentu, ale také slouží potřebným církvím v jiných oblastech světa. Spolupráce se nevyvíjí pouze po ose sever-jih. Nastává zde opačný pohyb, který navrací dobro, obdržené od prvních misionářů. A zároveň je to známka dosažené zralosti.“
Řekl papež Kongregaci pro evangelizaci národů v den liturgické památky jednoho z patronů misií, sv. Františka Xaverského.
Zdroj: Rádio Vaticana
