Na přelomu ledna a února se na svou první misijní cestu do Ugandy, trvající téměř měsíc, vydala asistentka Národního ředitele PMD Veronika Pavlů. V úvodní části ji doprovázeli kameraman Jan Štindl a zpěvák Pavel Helan, kteří zde dokumentovali či propagovali práci místní církve i projekt misijní kávy Agapé. Na ten ještě profesně přiletěli dohlédnout manažer Ľuboš Fronk a agronom Petr Špringl. Proto hned po příletu zamířili do hornaté diecéze Kabale, nacházející se v jihozápadní části Ugandy, poblíž hranic s Rwandou, kde už na ně čekal jejich hostitel, generální vikář Mons. John Vianney Sunday.

V Kabale, na kopci zvaném Rushoroza, má místní katolická diecéze svoje teritorium. Najdeme zde katedrálu, sídlo biskupa a kurie, domy diecézních kněží i řeholní domy, několik základních i středních církevních škol, malý seminář, kanceláře, pastorační ubytovací centrum, výrobnu ovocného džusu a další drobné diecézní podniky, ale také nemocnici, charitní obchůdek, Radio Maria, čajovou plantáž nebo malý hřbitov.

Zde všichni společně strávili první dva dny. V neděli navštívili bohoslužbu v katedrále a přijali pozvání na odpolední svačinu k Jeho excelenci biskupovi Callistu Rubaramirovi, který je velkým příznivcem projektu kávové plantáže. Ľuboš ho obdaroval kávou Agapé a Veronika mu ukázala misijní přílohu Katolického týdeníku, kde byl publikován rozhovor s otcem Vianneyem a kde je projekt podrobně prezentován.

Na pondělí byla naplánována návštěva elitní základní školy St. Maria Goretti, kde působí asi osmdesátičlenná skupinka Papežského misijního díla dětí, a malého semináře St. Paul. V té době však bohužel byl ještě bez studentů, protože středním a vysokým školám byly z důvodu nedávných prezidentských voleb prodlouženy prázdniny až do 10. února.

Kávová plantáž v Kiyebe

V úterý se pak na týden odjelo do odlehlé horské vesnice Kiyebe, ležící ve výšce okolo dvou tisíc metrů nad mořem. Jedná se o velmi chudou oblast a právě proto zde byla v roce 2019 založena kávová plantáž s cílem vytvořit pracovní příležitosti a zajistit stabilní příjem rodinám, jež by jinak měly jen velmi omezené možnosti obživy. Plantáž dnes dává práci zhruba třiceti mužům, kteří se ji snaží udržovat co nejvíc přírodním způsobem. Součástí jejího provozu je tedy i malý chov dobytka zajišťující hnojivo, a několik včelstev pro lepší opylování. Půda byla částečně osázena také banánovníky, aby jejich listy chránily kávové rostliny před prudkým sluncem. Závlaha je také řešena přírodně – pod každou terasou je vyhlouben příkop zadržující vodu, který zároveň brání erozi půdy při větších deštích.

S nápadem na založení plantáže přišel Ľuboš Fronk společně s knězem Johnem Vianney Sundayem, jenž z Kiyebe pochází. Potkali se v roce 2013, když John studoval v semináři St. Paul Kinyamasika v diecézi Fort Portal a na misijní návštěvu sem přijeli zástupci české kanceláře PMD. Jedním z nich byl tehdejší litoměřický diecézní ředitel PMD Ľuboš. Vzniklo mezi nimi osudové přátelství, z něhož nyní profituje celá komunita.

Pokud bude projekt ekonomicky úspěšný, během několika let by plantáž mohla zaměstnat přes sto lidí a motivovat další farnosti, aby si zakládaly vlastní podobné projekty. Káva by tak mohla postupně proměnit nejen Kiyebe, ale stát se vzorem soběstačnosti pro celou diecézi.

Kávovou plantáž v Kiyebe lze podpořit zakoupením Misijním kávy Agapé.

„Peníze, které z této kávy získáme, slouží k provozu plantáže v Ugandě, která už nyní zlepšuje život 30 lidem, kteří na ní pracují. Jejich pravidelná mzda jim umožnila poslat děti do školy, řešit zdravotní problémy a zajistit základní potřeby pro rodiny. Někteří si už mohou dovolit kupovat domácí zvířata – kozy, ovce, králíky. Když je navštěvujeme, vidíme, jak začínali a kam se posunuli. Přál bych si, abyste věděli, že pokaždé, když si koupíte kávu Agapé, přímo i nepřímo pomáháte lidem v Ugandě a měníte jejich životy,“ vysvětluje otec John Vianney Sunday.

 

Chudoba vesnice je patrná na každém kroku. Dosvědčují to jednoduché domy postavené převážně z větví a hlíny, stejně jako děti pobíhající po okolí v roztrhaném a špinavém oblečení. Pro ně, ale i pro pro všechny ostatní obyvatele vesnice jsou „aba zhungu“, tedy běloši, velkou atrakcí. Někteří z vesničanů viděli bílého člověka poprvé v životě.

Život v horské vesnici

Navzdory jisté zaostalosti má dvoutisícové Kiyebe několik důležitých institucí. Nachází se zde hned dvě základní školy. Jedna je státní, s lepším stavem budov, ale nižší kvalitou výuky, a druhá soukromá. Ta sice má na studenty vyšší nároky, ale její budovy jsou rovněž postavené z dočasných materiálů, tedy za pomocí větví a hlíny.

Rozdíl mezi městskou církevní školou a vesnickou školou, ať už je státní nebo soukromá, je v diecézi Kabale propastný. Městské školy jsou internátní a školáci v nich v poměrně tvrdém režimu zůstávají dlouhé týdny. Školní rok je obvykle rozdělen na tři semestry trvající zhruba tři měsíce. Děti studující na těchto školách čeká větší disciplína, ale také lepší vyhlídky do budoucna. V internátní škole mají zajištěnu pravidelnou vyváženou stravu, víc prostoru na studium i další rozvoj. Každá rodina si však nemůže dovolit takovou školu zaplatit.

Školní docházka je v Ugandě oficiálně povinná, na venkově se však na to příliš nedbá, a tak i v Kiyebe bylo možné zahlédnout pár dětí, které ve škole s ostatními nebyly. Důvodem je například to, že rodiče nemají peníze na školní uniformu a bez ní školáka do třídy nepustí. Nebo se dítě místo výuky potuluje po vesnici proto, že rodiče vzdělání nepovažují za důležité.

 

Kromě dvou škol zde najdeme také zdravotní centrum. Nabízí základní péči a hlavně pak poradenství pro plánování rodičovství. Na osvětu tohoto typu se nyní v Ugandě snaží dbát, aby rodiny byly schopné svoje děti uživit a nenechat je na pospas ulici, což je problém zejména v severní části země.

Domov generálního vikáře

Katolíci tu mají k dispozici tzv. „outstation“, což je stavba podobná kostelu či kapli, kde většinu úkonů pro farníky zajišťuje místní katechista. Lokalitám s tímto typem „kostela“ se jen párkrát v roce poštěstí, že přijede kněz a odslouží pro ně mši se všemi náležitostmi.

V Kiyebe se však mohou pyšnit generálním vikářem, který odsud pochází, žije tu celá jeho rodina a on sám si zde pořídil nový dům, který je zároveň i zázemím pro kávový projekt a poskytuje dostatek ubytovací kapacity pro různé návštěvy. Často sem jezdí, přestože je do vesnice obtížný přístup. V období dešťů, kdy hrozí sesuvy půdy, se takto vysoce položená lokalita dokonce může na několik dní stát zcela odříznutou od zbytku světa.

V týdnu, kdy zde pobývali hosté z Evropy, otec John sloužil hned dvě mše svaté, jednu čtvrteční pro školáky a následně velkou nedělní bohoslužbu spojenou s křtem, kterou společně s ním koncelebrovalo dalších několik diecézních kněží a zároveň jeho přátel.

Obě byly hojně navštívené a následovalo po nich rozdávání dárků dětem. Ve čtvrtek dostaly vybrané třídy rýsovací sady, sešity, učebnice či psací potřeby. V neděli pak několik stovek dětí čekalo na sladkosti, misijní jednodesátkové růžence a balonky. A protože čekatelů na dárky bylo snad kolem pěti set, na všechny se nedostalo, proto se o misijní materiály nakonec strhla menší bitva.

 

Už v Kabale v katedrále pár dní před tím bylo možné na vlastní kůži zažít, co znamená živá a upřímná víra místních lidí. Zároveň nepřekvapí skutečnost, že děti tvoří významný podíl část účastníků mše svaté, protože africká populace je mladá a religiozita ve společnosti velmi vysoká.  Kněz nebo řeholník v rodině pro ni znamenají zvláštní uznání a požehnání.

Sám generální vikář John Vianney Sunday k tomu říká: „Je to motivační faktor a vidíme, že povolání rostou. Například v diecézi Kabale máme letos 81 bohoslovců. Je to požehnání pro diecézi i pro církev, že lidé stále touží po řeholním životě.“ Přesto je kněžích pořád nedostatek. „Farnosti jsou obrovské a nelze je všechny obsloužit. Do některých kněz přijede jen 3–4krát do roka, tam, kde mají štěstí, tak 5–6krát. Biskup se snaží vytvářet nové farnosti, aby se to zlepšilo, ale stále je to výzva.“ Proto se musejí spoléhat na obětavou práci katechistů.

Jeden z nich se stará také o farnost Kiyebe. Jeho syn studuje 3. ročník v malém semináři St. Charles Lwanga Nyakibale a plánuje se stát knězem. Podobný příběh měl i John Vianney Sunday. Také jeho otec byl katechistou a John dobře znal tuto práci i oběť s ní spojenou. Když se dostal do malého semináře, ukázalo se však, že rodina nemá dostatek prostředků, aby syna ve škole udržela. A přestože byl John velmi nadaný student, musel ji z finančních důvodů opustit.

Místní lidé z církve si však byli vědomi, že by to představovalo velkou budoucí ztrátu, a tak mu pomohla farnost, která se společně s rodinou o výdaje na školu podělila. Kromě toho se jeho dva sourozenci vzdali svých studijních ambicí, aby se Johnovi jeho kněžský sen mohl splnit. Podobných případů je po celé zemi plno, ale každý nemá takový šťastný konec. V rozhodující chvíli situaci obvykle zachraňuje nějaký dobrodinec, pokud se žádný nenajde, student musí školu natrvalo opustit. Jen málo seminaristů v průběhu celého studia obejde bez sponzora.

Otec John k tomu z pozice generálního vikáře dodává: „Na úrovni diecéze se snažíme pomáhat seminaristům, kteří mají povolání, ale nemohou studovat kvůli nedostatku peněz. Biskup neustále vyzývá lidi: ’Pokud máte nějaké prostředky navíc, dejme to dohromady a pomozme seminaristům.‛ A proto i vám, našim přátelům a dobrodincům bych rád vzkázal, pokud můžete přispět, udělejte to. Má to obrovský dopad, protože služba kněze je pro společnost velmi důležitá.“

Podporovat nové kněze a řeholníky je posláním Papežského misijního díla sv. Petra apoštola.

Skrze toto dílo se dostává významné pomoci seminářům v misijních zemích. Jedním z nich je Národní velký seminář St. Paul Kinyamasika, kde otec John dokončil svou kněžskou formaci. Na jeho provoz shodou okolností přispívají čeští dárci, a to už od roku 2013, mimo jiné i díky programu Adopce seminaristy.

Velký seminář St. Paul Kinyamasika

Právě sem zamířila Veronika v druhé části svého pobytu v Ugandě, aby se zde mimo jiné setkala se studenty, kteří mají konkrétní podporovatele z České republiky. Zde už pobývala sama, neboť ostatní členové výpravy se museli kvůli dalším povinnostem vrátit domů.

Velký seminář St. Paul Kinyamasika sídlí v diecézi Fort Portal, která leží v blízkosti hranic s Demokratickou republikou Kongo. Je jedním z pěti ugandských národních velkých seminářů a studuje na něm více než dvě stě budoucích kněžích. Čtyři roky strávené zde jsou poslední fází přípravy ke kněžství. Úspěšné studium končí návratem do domovské diecéze, svěcením a praxí ve farnosti.

Jeho zázemí tvoří rozsáhlý areál s budovami určenými pro výuku, ubytování, stravování a technické či provozní záležitosti. Dále je to kaple, meditační háj, sportovní hřiště určená pro fotbal, volejbal, tenis či košíkovou. Nezbytnou součástí je také hospodářství, konkrétně zemědělské plochy určené pro pastvu dobytka, banánové a třtinové plantáže, pole se zeleninou, a také chovy prasat.

Studenti mají rozpisy a postupně se vystřídají ve všech typech služby – od přípravy kaple a bohoslužeb, přes práci na farmě a venkovních plochách semináře, až po úklid budov a mytí nádobí v jídelně. To vše jim pomáhá osvojit si praktické dovednosti potřebné pro život v náročných podmínkách ugandských farností.

Kněží zde dostávají jen symbolický příspěvek na živobytí, proto musejí spoléhat především na vlastní soběstačnost, podporu komunity, případně na mešní intence.

Čistota, disciplína a jistá vznešenost seminárního prostředí velmi kontrastuje s chaotickým životem ugandských měst a vesnic, plných odpadků volně pohazovaných všude kolem. Seminář je zásadním formačním prostředím. Začíná to už v těch malých, kam na šest let přicházejí studovat 13letí chlapci z nejrůznějších životních podmínek. Kromě samotného vzdělání se mnozí z nich až tady poprvé setkají s elektřinou, až tady poprvé v životě dostanou vyváženou stravu třikrát denně, až tady se naučí udržovat pořádek a morálku.

Všichni mladí muži, kteří formačním procesem projdou, představují významnou duchovní, ale i sociální oporu svým komunitám a inspirativní vzory hodné následování.

Podpora církve přináší rozvoj celé Ugandě

Afrika dnes patří mezi nejrychleji rostoucí centra katolické víry. Víra je zde živá, komunitní a hluboce zakořeněná v každodenním životě. Důležitou roli hraje i demografie, velký počet dětí v populaci znamená velký potenciál pro budoucnost církve. Ta navíc často supluje roli státu – provozuje školy, nemocnice a sociální služby.

Samotná Uganda je jedním z nejvýraznějších příkladů afrického katolického růstu. Země má silnou církevní infrastrukturu a hlubokou historickou tradici víry, spojenou s příběhem ugandských mučedníků z 19. století.

Prostřednictvím sbírek na šíření víry z Misijní neděle může církev v Ugandě budovat a udržovat farnosti, kaple a semináře, poskytovat pastorační péči i v odlehlých oblastech, jako je například Kiyebe.

Příspěvky z Papežského misijního díla sv. Petra apoštola umožní formovat a vysvěcovat stovky domácích kněží a řeholníků. Jak je to důležité a potřebné bylo vidět ve velkém semináři v Kyniamasice, i v malém semináři v Kabale.

Katolické církevní školství v Ugandě zase hraje významnou roli v oblasti vzdělávání, výchovy a formování hodnot. Přesvědčit se o tom čeští zástupci mohli ve dvou vesnických školách v Kiyebe a jedné elitní městské škole v Kabale. V současnosti je v zemi více než 6 300 katolických škol, některé z nich jsou rovněž částečně financovány misijními příspěvky, konkrétně z Papežského misijního díla dětí.

Významný podíl má ugandská církev také na poskytování zdravotní péče.

Podpora Papežských misijních děl tak napomáhá rozvoji nejen církve, ale přímo celé společnosti.