Příspěvky se štítkem Papež

PMD na mši v Praze k 6. výročí zvolení papeže Františka

Apoštolský nuncius, diplomatický zástupce Vatikánu v České republice arcibiskup Charles Daniel Balvo, se po sedmi letech rozhodl obnovit tradici a v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha 21. března 2019 v 17.00 hodin s kardinálem Dominikem Dukou, arcibiskupem Janem Graubnerem a celou řadou českých a moravských biskupů celebroval mši svatou u příležitosti 6. výročí zvolení papeže Františka.

Na jeho přání připravila obětní průvod Papežská misijní díla v ČR a po bohoslužbě se s apoštolským nunciem sešel i národní ředitel PMD jáhen Leoš Halbrštát a diecézní ředitelka PMD v královéhradecké diecézi Bronislava Halbrštátová, kteří mu také předali dárek od papežských misií.

Malí misionáři z Papežského misijního díla dětí nesli v obětním průvodu svíce v misijních barvách, další z nich byli převlečeni za zástupce jednotlivých kontinentů a přinášeli symbolické dary za Afriku, Ameriku, Asii, Oceánii a Evropu.

Apoštolský nuncius v České republice arcibiskup Charles D. Balvo v závěru bohoslužby pozdravil věřící v českém jazyce a poděkoval Papežským misijním dílům a dětem z Papežského misijního díla dětí!

Foto ze setkání s apoštolským nunciem: Archiv PMD

Autor fotografií ze mše: Roman Albrecht z Člověk a víra

 

 

 

Světové dny mládeže v Panamě jako misijní zkušenost | Missio interview

Jak vypadá život v panamských farnostech, s čím se katolická církev ve střední Americe potýká? Jaké bylo poselství papeže Františka a komu bylo určeno? Zkušenosti a zážitky sdílí přímí účastníci Světového setkání mládeže v Panamě 2019 – kaplan pro mládež P. Jan Barborka, redaktorka Radia Proglas Jana Lokajová a účastnice pouti Anežka Matyášová. Moderuje Kateřina Rýznarová.

Rozhovor je součástí únorového vydání Missio magazínu na Televizi Noe.
Navštivte Kino Missio pro další misijní pořady.

Světový den chudých 2018

„Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel“ (Ž 34,7)

Světový den chudých letos připadá na neděli 18. listopadu. Připomíná se vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále. Papež František ho ustanovil na závěr roku Božího milosrdenství a letos proběhne již po druhé. 

Pětistránkové poselství ke Světovému dni chudých papeže Františka nese podpis z liturgické památky sv. Antonína z Padovy (13. 6.). Svatý otec se v něm zamýšlí nad třemi slovy, jež charakterizují vztah mezi chudým a Bohem, totiž zavolání chudého,  jeho vyslyšení Bohem a vysvobození.

V poselství papeže Františka ke Světovému dni chudých čteme: „Chudoba je stav který nevyjádří jedno slovo; stává se voláním, které proniká k nebesům a dochází k Bohu. Toto volání není ničím jiným než výrazem utrpení a osamocení, zdeptanosti i naděje. Můžeme se ptát: proč toto volání, které stoupá k Bohu, nedochází k našemu sluchu a nechává nás lhostejnými? Světový den chudých nás vybízí k vážnému zpytování svědomí

Hospodinovo vyslyšení vždycky přináší spásu, protože hojí rány duše i těla, nastoluje spravedlnost, přináší pomoc a dává nový začátek důstojnému životu. Světový den chudých má být nepatrnou odpovědí celé církve, jež se obrací k chudým v každé zemi, aby si nemysleli, že jejich volání padá do prázdna. Je jako kapka vody v poušti chudoby, ale může být znamením sdílení mezi strádajícími a zjednávat aktivní účast bratří a sester. Není to akt, kterým je delegováno na druhé to, co potřebují chudí, nýbrž výraz osobního zapojení těch, kteří naslouchají jejich volání…

Chudoba se nevyhledává, nýbrž vytváří, a to  sobectvím, pýchou, chamtivostí a nespravedlností. Tyto staré nešvary a hříchy mají dramatické sociální důsledky. Osvobození, které přináší Pán, je skutkem spásy pro ty, kdo mu vyjádřili svůj zármutek a úzkost. Vězení chudoby bude zbořeno Boží mocí, jak praví mnohé Žalmy (srov. 22,25; 31,8-9, 91,3). Boží spása má podobu ruky podané chudému a pokojného pohledu na život.” 

 

Poselství Svatého otce Františka ke druhému Světovému dni chudých

(XXXIII. neděle v liturgickém mezidobí, 18. listopadu 2018)

Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel
1. „Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel“ (Ž 34,7). Žalmistova slova se stávají našimi ve chvíli, kdy jsme sami voláni, abychom se setkali s různými situacemi utrpení a vyloučení na okraj, ve kterých žije tolik našich bratří a sester, které obvykle označujeme obecným pojmem „chudí“. Pisateli těchto slov není uvedená situace cizí, naopak. On sám má přímou zkušenost s chudobou, ale proměňuje ji v píseň chvály a vděčnosti Pánu. Tento žalm dnes umožňuje i nám, kteří jsme ponořeni do tolika forem chudoby, abychom pochopili, kdo jsou skuteční chudí, tedy ti, ke kterým máme obrátit svůj pohled, naslouchat jejich volání a poznat jejich potřeby.
Je nám především řečeno, že Pán naslouchá chudým, kteří k němu volají, a je dobrý k těm, kteří, se srdcem sklíčeným smutkem, samotou a vyloučením, u něj hledají útočiště. Poslouchá všechny ty, jejichž důstojnost je pošlapávána, a oni mají přesto sílu obrátit svůj pohled vzhůru, aby obdrželi světlo a útěchu. Naslouchá těm, kteří jsou pronásledováni jménem falešné spravedlnosti, utlačováni politikami nehodnými toho jména a vystrašeni násilím; i přesto dokážou najít v Bohu svého Spasitele. To, co z této modlitby vysvítá, je především pocit odevzdanosti a důvěry v Otce naslouchajícího a přijímajícího. V celé délce vlny těchto slov můžeme hlouběji pochopit to, co Ježíš vyhlásil slovy blahoslavenství: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3).
V síle této jedinečné a z mnoha ohledů nezasloužené a plně nevyjádřitelné zkušenosti lze nicméně vnímat touhu sdělit ji druhým, nejprve těm, kteří jsou podobně jako žalmista chudí, odmítaní a vylučovaní. Vždyť žádný se nemůže považovat za vyloučeného z Otcovy lásky, a to zvláště ve světě, který jako první cíl často vyvyšuje bohatství a vede k uzavřenosti do sebe sama.

2. Třemi slovesy charakterizuje žalm postoj chudého a jeho vztah k Bohu. Především sloveso „volat“. Podmíněnost chudobou se nedá vystihnout jedním slovem, ale stává se křikem, který proniká nebesa a dochází k Bohu. Co jiného vyjadřuje volání chudého než právě jeho utrpení a samotu, jeho zklamání a naději? Můžeme se ptát: Jak je možné, že tento křik, který vystoupí až před tvář Boží, nedokáže dolehnout k našim uším a nechává nás netečnými a chladnými? 
U příležitosti tohoto Dne jsme voláni k vážnému zpytování svědomí, abychom poznali, zda opravdu jsme schopni naslouchat chudým.
To, co potřebujeme, je ticho k naslouchání, abychom zachytili jejich hlas. Pokud příliš mluvíme my, nedokážeme uslyšet je. Mám často obavu, že tolik iniciativ, jakkoli jsou záslužné a potřebné, děláme víc proto, abychom uspokojili sebe samotné, než abychom vyslyšeli volání chudáka.
V takovém případě, ve chvíli, kdy chudí o sobě dávají vědět křikem, nejde o odpovídající vztah, protože není schopen vstoupit do souzvuku s jejich situací. Cele jsme uvízli v léčce kultury, která nutí dívat se na sebe do zrcadla a přehnaně o sebe pečovat a domnívat se, že jedno altruistické gesto by mělo stačit k tomu, abychom se cítili uspokojení, aniž bychom se přímo nechali ohrozit.

3. Druhé sloveso je „odpovědět“. Hospodin, říká žalmista, nejen že naslouchá křiku chudého, ale také mu odpovídá. Jeho odpověď, jak je to potvrzeno celými dějinami spásy, je plnou účastí lásky na situaci chudáka. Bylo tomu tak, když Abrám předkládal Hospodinu svoji prosbu mít potomstvo, třebaže on sám i jeho žena Sára už byli pokročilého věku a děti mít nemohli (srov. Gn 15,1–6). Podobně se to stalo, když měl Mojžíš zjevení Božího jména v hořícím keři a obdržel poslání vyvést lid z Egypta (srov. Ex 3,1–15). A tato odpověď se potvrzovala během celé cesty lidu na poušti: když pociťoval hlad a žízeň (srov. Ex 16,1–16; 17,1–7) a když upadal do ještě horší ubohosti, tedy nevěrnosti smlouvě a modloslužbě (srov. Ex 32,1–14).
Boží odpověď chudému je vždycky zásahem spásy, který uzdravuje rány duše a těla, který nastoluje spravedlnost a pomáhá k novému začátku důstojného života. Hospodinova odpověď je také výzvou, aby každý, kdo v něj věří, mohl v rámci lidských možností jednat podobně. Světový den chudých má být nepatrnou odpovědí celé církve, rozšířené po celém světě, jež se obrací k chudým
jakéhokoli druhu a v kterékoli zemi, aby se nedomnívali, že jejich volání zaniká do prázdna. Snad je to jako kapka vody v poušti chudoby, ale může být znamením sdílení mezi strádajícími, aby pocítili účinnou přítomnost bratra a sestry. Není to skutek, kterým je delegováno na druhé to, co potřebují chudí, nýbrž výraz osobního zapojení těch, kteří naslouchají jejich volání. Starostlivost věřících se nemůže omezit na formu asistence – třebaže ta je v první chvíli potřebná a vítaná – ale vyžaduje onu „láskyplnou pozornost“ (apoštolská exhortace Evangelii gaudium,199), která ctí druhého jako osobu a hledá jeho dobro.

4. Třetí sloveso zní „osvobodit“. Chudý v Bibli žije s jistotou, že Bůh zasáhne v jeho prospěch, aby mu navrátil důstojnost. Chudoba není zamýšlená, ale je stvořena egoismem, pýchou, nenasytností a nespravedlností. To jsou zla stará jako člověk, nicméně jde o hříchy, které postihují tolik nevinných, protože s sebou nesou tak dramatické důsledky. Jednání, kterým Bůh osvobozuje, je spásným činem pro všechny ty, kteří mu odhalili své smutky a obavy. Vězení chudoby je překonáno mocným Božím zásahem. Je tolik žalmů, které vyprávějí a oslavují tyto dějiny spásy, potvrzující se v osobním životě chudého: „Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl
příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal“ (Ž 22,25). Možnost kontemplovat Boží tvář je výrazem jeho přátelství, jeho blízkosti a spásy. „Shlédl jsi na mé pokoření. Vždyť ty víš, co sužuje mou duši; […] postavils mé nohy na volné prostranství“ (Ž 31,8–9). Nabídnout chudému „volné prostranství“ je stejné jako osvobodit ho z „osidla lovce“ (srov. Ž 91,3), vyprostit ho z léčky nastražené na jeho cestě, aby mohl lehce kráčet a pohlížet na život klidnýma očima. Boží spása na sebe bere podobu ruky vystřené směrem k chudému, ruky nabízející přijetí, chránící a umožňující vnímat přátelství, které potřebuje. Právě díky této konkrétní, hmatatelné blízkosti začíná skutečná osvobozující cesta: „Každý křesťan a každé společenství je povoláno být nástrojem Božím k osvobozování a k podpoře chudých, aby se mohli plně integrovat do společnosti. To předpokládá, že budeme chápaví a budeme pozorně naslouchat prosbám chudých a poskytovat jim pomoc“ (apoštolská exhortace Evangelii gaudium,187).

5. Je pro mě důvodem k dojetí vědět, že tolik chudých se ztotožnilo s Bartimaiem, o kterém vypráví evangelista Marek (srov. 10,46–52). Slepý Bartimaios „seděl u cesty a žebral“ (v. 46), a jakmile uslyšel, že kolem jde Ježíš „začal křičet“ a vzývat „Syna Davidova“, aby se nad ním smiloval (srov. v. 47). „Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc“ (v. 48). Syn Boží vyslyšel jeho volání: «„Co chceš, abych pro tebe udělal?“ A slepec mu odpovídá: „Mistře, ať vidím!“»(v. 51). Tato stránka evangelia činí zřejmým to, co žalm ohlašoval jako příslib. Bartimaios je chudákem, který zakouší nedostatek základních schopností, především schopnosti vidět a pracovat. Kolik cest přivádí i dnes k projevům nejistoty! Nedostatek základních prostředků k obživě, vyloučení na okraj ve chvíli, kdy se nedostává vlastních sil k práci, různé formy sociálního otroctví i přes dosažený pokrok lidstva… Kolik chudých se dnes podobně jako Bartimaios nachází
na okraji cesty a hledá smysl ve své situaci! Kolik se jich ptá, proč se dostali až na dno této propasti a jak se z ní mohou osvobodit ven! Očekávají, že se k nim někdo přiblíží a řekne: „Odvahu, buď dobré mysli! Vstaň, volá tě!“ (v. 49)

Bohužel se často stává, že hlasy, které zaznívají, jsou naopak napomínáním, vybízením mlčet a podrobit se. Jde o falešné hlasy, častokrát vedené fobií z chudých, považovaných nejen za nuzáky, ale i za lidi přinášející nejistotu, nestabilitu, nepořádek do  každodenních zvyklostí, tedy za ty, které je třeba odmítnout a držet ve vzdálenosti. Tíhneme k tomu, vytvořit odstup mezi sebou a jimi a neuvědomujeme si, že se tak udržujeme ve vzdálenosti od Pána Ježíše, který je neodmítá, ale volá k sobě a poskytuje jim útěchu. Jak výstižně v této souvislosti znějí prorocká slova o životním stylu věřícího: „rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít […], lámat svůj chléb hladovému […], přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší, […], vidíš-li nahého, obléci ho“ (Iz 58,6–7). Pro takové jednání je hřích odpuštěn (srov. 1 Petr 4,8), spravedlnost jde svou cestou a až my budeme volat k Pánu, on odpoví a řekne: „Tady jsem!“ (srov. Iz 58,9)

6. Chudí jako první mají schopnost poznávat Boží přítomnost a vydávat svědectví o jeho blízkosti v jejich životech. Bůh zůstává věrný svému příslibu a ani v temnotě noci nepřestává poskytovat žár své lásky a útěchy. Ovšem pro překonání skličující situace chudoby je pro ně důležité, aby vnímali blízkost bratří a sester, kteří se o ně budou zajímat a kteří jim otevřou dveře srdce a života, dají jim pocítit, že je považují za přátele a rodinu. Jenom tak můžeme objevit „spasitelnou sílu jejich životů“ a „postavit je do středu života putující církve“ (apoštolská exhortace Evangelii gaudium,198). 
Tímto světovým dnem jsme zváni, abychom naplnili slova žalmu: „Chudí se najedí do sytosti“ (Ž 22,27). Víme, že v jeruzalémském chrámě po obětním rituálu následovala hostina. 
V mnoha diecézích se toto stalo praxí, která v loňském roce obohatila oslavu prvního Světového dne chudých. Mnozí se setkali s vroucím přijetím v domě, zakusili radost ze svátečního jídla a poznali solidaritu těch, kteří se prostým a bratrským způsobem rozhodli sdílet svůj stůl. Přál bych si, aby také letos a v budoucnu byl tento den slaven ve znamení radosti ze znovunalezené schopnosti být spolu. Společně se v komunitě modlit a sdílet nedělní oběd. Jde o zkušenost, která nás vrací k prvnímu křesťanskému společenství, které evangelista Lukáš popisuje v celé jeho originalitě a jednoduchosti: „Setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání
chleba a v modlitbách. […] Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné; prodávali svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval“ (Sk 2,42.44–45).

7. Existuje bezpočet iniciativ, které podniká křesťanské společenství, aby dalo najevo blízkost a poskytlo úlevu v tolika projevech chudoby, které se odehrávají před našima očima. Spolupráce s jinými organizacemi, které nejsou vedeny vírou, ale lidskou solidaritou, dokáže přinést pomoc, kterou bychom sami poskytnout nedokázali. Vědomí, že v nezměrném světě chudoby je naše pomoc omezená, slabá a nedostatečná, vede k natažení rukou směrem ke druhým, aby vzájemná spolupráce mohla dosáhnout cíle účinnějším způsobem. Jsme vedeni vírou a příkazem lásky, ale umíme uznat i jiné formy pomoci a solidarity, které si částečně stanovují stejné cíle; je jen důležité,
abychom nezapomínali na to, co je nám vlastní, totiž přivádět všechny k Bohu a ke svatosti.
Sdílení různých zkušeností a pokora v nabízení naší spolupráce, bez jakéhokoli stavění se dopředu, jsou odpovídající a zcela evangelní odpovědí, kterou můžeme dát. 
Před chudými nejde o to, abychom soutěžili, kdo bude v pomoci první, ale musíme pokorně uznat, že je to Duch, jenž probouzí gesta, která mají být znamením Boží odpovědi a blízkosti.
Najdeme-li způsob, jak se k chudým přiblížit, musíme si být vědomi toho, že prvenství je na Tom, který otevřel naše oči i srdce k obrácení. Chudí nepotřebují protagonismus, ale lásku, která se dokáže skrývat a zapomínat na poskytnuté dobro. Pravými hrdiny jsou Pán a chudí. Kdo se dává do služby, stává se nástrojem v rukou Božích, aby umožnil poznání jeho přítomnosti a spásy. Připomíná to apoštol Pavel, když píše křesťanům do Korintu, kteří soutěžili mezi sebou ohledně charismat, ve snaze vlastnit ta nejlepší: «Oko tedy nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ nebo zase hlava nohám: „Nepotřebuji vás!“» (1Kor 12,21) Apoštol předkládá důležitou úvahu,
v níž si všímá, že tělesné údy, které se nám jeví jako nejslabší, jsou těmi nejdůležitějšími (srov. v. 22); těm, které „považujeme za méně ušlechtilé, projevujeme větší úctu, a ty, za které se stydíme, tím slušněji zakrýváme, kdežto údy ušlechtilé (takové ohledy) nepotřebují“ (vv. 23–24). Když Pavel dává základní poučení o charismatech, vychovává křesťanské společenství k evangelijnímu přístupu vůči jeho nejslabším a nejpotřebnějším členům. Kristovým učedníkům mají být cizí pohrdání i postoje svatouškovství vůči nim; jsou spíš povoláni k tomu, aby jim projevovali úctu a dávali přednost v přesvědčení, že oni představují skutečnou přítomnost Krista mezi nimi. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nepatrných bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).

8. Zde se dá pochopit, jak je náš způsob života vzdálený světskému způsobu, který oslavuje, následuje a napodobuje ty, kteří mají moc a bohatství, přičemž vyčleňuje na okraj chudé a považuje je za odpad a hanbu. Apoštolova slova jsou pozváním, abychom k plnosti evangelia přivedli solidaritu s nejslabšími a méně obdařenými členy Kristova těla: „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují“ (1Kor 12,26). Ve stejném smyslu nás vybízí v Listě Římanům: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Buďte mezi sebou stejného smýšlení. Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se sklánějte k věcem
obyčejným“ (12,15–16). To je povolání Kristova učedníka; ideál, který je třeba soustavně sledovat, je stále více si osvojovat „smýšlení Krista Ježíše“ (Flp 2,5).

9. Slovo naděje se stává přirozeným epilogem, ke kterému odkazuje víra. Často jsou to právě chudí, kteří uvádějí do krize naši indiferentnost, dceru vidění života příliš zahleděného do sebe a svázaného s přítomností. Křik chudého je i voláním naděje, ve které se projevuje jistota osvobození. Je to naděje opřená o Boží lásku, neopouštějící toho, kdo na ni spoléhá (srov. Řím 8,31–39). Svatá
Terezie z Avily napsala ve své Cestě k dokonalosti: „Chudoba je statkem, který v sobě uzavírá všechny statky světa; zajišťuje nám obrovské panství, myslím tím, že z nás dělá vlastníky všech pozemských statků od okamžiku, kdy jimi opovrhneme“ (2,5). A v měřítku, v jakém jsme schopni rozlišit pravé bohatství, se stáváme bohatými před Bohem a moudrými před sebou i před druhými. Je to právě tak: v míře, v jaké dokážeme rozpoznat správný a pravý význam bohatství, porosteme v lidskosti a staneme se schopnými sdílení.

10. Vybízím spolubratry biskupy, kněze a především jáhny, na které byly vloženy ruce právě pro službu chudým (srov. Sk 6,1–7), spolu se zasvěcenými osobami a tolika laiky, kteří ve farnostech, společnostech a hnutích činí hmatatelnou odpověď církve na volání chudých, prožít tento světový den jako privilegovaný okamžik pro novou evangelizaci. Chudí evangelizují nás, když nám každodenně pomáhají objevovat krásu evangelia. Nenechme padnout do prázdna tuto příležitost milosti. Všichni se dnes považujme za jejich dlužníky a podávejme si navzájem jedni s druhými ruce, aby se mohlo uskutečnit spásné setkání, které podporuje víru, činí účinnou lásku
a uvádí naději, aby mohla s jistotou kráčet vstříc přicházejícímu Pánu.

Ve Vatikánu 13. června 2018
V den liturgické památky svatého Antonína Paduánského
FRANTIŠEK

Papež František: Mít rád znamená nechat stranou sobectví

Na Svatopetrském náměstí promlouvá k věřícím každou neděli papež František. Dnes, 21. října 2018, komentoval evangelium z 29. neděle liturgického mezidobí (srov. Mk 10,35-45) o Zebedeových synech, kteří prosili Ježíše, aby jim ve svém království vyhradil přední místa. Mimo jiné řekl:

Ježíš ví, že Jakub a Jan jsou velice nadšeni Jím i Jeho královstvím, ale ví také, že jejich očekávání a horlivost jsou kontaminovány duchem tohoto světa. Proto odpoví: »Nevíte, co chcete« (v.38). A zatímco oni diskutovali o trůnech slávy, na kterých usednou vedle Krista Krále, On mluví o pití »kalicha« a ponoření v »křest«, to znamená o umučení a smrti. Jakub a Jan, opět v touze po kýžených privilegiích, odpovídají: »To můžeme«! Ani tady však vůbec nevědí, co říkají. Ježíš předpovídá, že budou pít  Jeho kalich a budou ponořeni v Jeho křest, a stejně jako ostatní apoštolové budou mít účast na Jeho kříži, až přijde jejich čas. Dochází však  k závěru, že »posadit po mé pravici nebo levici, není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno« (v.40). Jako by říkal: následujte mne, učte se „ztrátové“ cestě lásky a o odměnu se postará nebeský Otec. Cesta lásky je vždycky „ztrátová“, protože  mít rád znamená ponechat stranou sobectví, sebevztažnost a sloužit druhým.“

“Jako Kristovi učedníci proto přijměme toto evangelium jako pobídku k obrácení, abychom odvážně a velkodušně dosvědčovali církev, sklánějící se k nohám těch posledních, a s láskou a jednoduše jim sloužili. Panna Maria, která plně a pokorně přilnula k Boží vůli, ať nám pomáhá následovat Ježíše radostně cestou služby, jež je hlavní cestou do Nebe.”

Po hlavní promluvě obrátil papež František pozornost k dnešní oslavě:

Na dnešek připadá Světový den misií, jehož téma zní: Společně s mladými lidmi přinášejme všem evangelium! Společně s mladými: toto je cesta! I skutečnost, kterou díky Bohu zakoušíme v těchto dnech na biskupské synodě, která je jim věnována. Nasloucháme jim a necháváme se strhnout svědectvím mnoha mladých, kteří v Ježíši nalezli smysl a radost života. A často jej nalezli díky jiným mladým, kteří jsou již součástí onoho společenství bratří a sester, zvaného církev. Modleme se, aby novým generacím nechyběla zvěst víry, ani povolání spolupracovat na misijním poslání církve. Myslím na mnoho křesťanů, mužů i žen, laiků, zasvěcených osob, kněží a biskupů, kteří dali a dosud vydávají svůj život na zvěstování evangelia  daleko od svojí vlasti. Jim patří naše láska, naše vděčnost a naše modlitba. Pomodleme se za ně Zdrávas Maria.“

 

 

Příprava na Mimořádný misijní měsíc říjen 2019

„Zvu každého křesťana na jakémkoli místě a v jakékoli situaci k tomu, aby se hned dnes navrátil ke svému osobnímu setkání s Ježíšem Kristem, nebo alespoň aby učinil rozhodnutí, že se s ním chce setkat a že ho bude každý den bez ustání hledat. Nikdo nemá sebemenší důvod myslet si, že se ho toto pozvání netýká, protože „z radosti, kterou dává Bůh, není nikdo vyloučen.“ Kdo riskuje, nebude Pánem zklamán, a kdo učiní malý krůček směrem k Ježíši, objeví, že On už na jeho příchod čekal s otevřenou náručí. Toto je chvíle, kdy je třeba říci Ježíši Kristu: „Pane, nechával jsem se oklamávat, tisícero způsoby jsem unikal před tvou láskou, ale nyní jsem znovu zde, abych obnovil svoji smlouvu s tebou. Potřebuji tě. Vysvoboď mne znovu, Pane, přijmi mne opět do své Vykupitelské náruče.“ Moc nám prospěje vrátit se k němu, poté co jsme se ztratili!“ apeluje papež František ve své exhortaci Evangelii Gaudium.

Misijní činnost každého křesťana je odpovědí na trvalý Ježíšův příkaz: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu.“ (Mk 16,15) 30. listopadu 2019 uběhne 100 let od vydání apoštolského listu Maximum illud, kterým chtěl dát tehdejší papež Benedikt XV. po zničujícím světovém konfliktu nový impuls misijnímu úkolu hlásat evangelium. V listu zdůrazňuje, že jediným motivem misijní činnosti má být poselství a láska Pána Ježíše, šířené svatostí vlastního života a dobrými skutky. Papež František klade opět důraz na tento úkol, který byl církvi svěřen, a proto si přeje, aby se v celém světě slavil říjen 2019 jako Mimořádný misijní měsíc, kterému by měla předcházet celoroční příprava.

Promysleme si proto ve svých farnostech a společenstvích, jak vyjít sami ze sebe, třeba do svého nejbližšího okolí, jak druhým zprostředkovat to, co sami známe, co jsme zadarmo dostali od Pána. Papežská misijní díla pro vás připravila inspirativní náměty, které vám pomohou toto poslání naplňovat.

Jak s touto příručkou pracovat
Pro každý měsíc přípravného roku přinášíme jedno téma, které by mělo rezonovat celou církví. Každé z témat je rozpracováno do čtyř okruhů:
a) návrh biblického textu
b) životní svědectví význačného světce nebo misionáře – mučedníka
c) téma k zamyšlení a z něj vycházející modlitby
d) nabídka konkrétních misijních aktivit podle zásad Papežských misijních děl
Příručka není závazným doporučením. Témata vycházejí z obecných témat církevního roku, aktivit Papežských misijních děl včetně Papežského misijního díla dětí a struktury navržené Svatým otcem pro přípravu Mimořádného misijního měsíce 2019. Témata jsou jen návrhy, je možné z nich vybírat nebo si zvolit zcela jiné podle místních potřeb a možností. 

Přímo pro práci s dětmi vydala Papežská misijní díla samostatnou příručku.

K Mimořádnému měsíci říjnu 2019 vzniklo celosvětové logo, které nás bude provázet po celý přípravný rok a najdete ho i na našich misijních materiálech.

Přejeme každému, kdo s touto publikací bude pracovat, spousty darů Ducha Svatého a uši i srdce vždy otevřené Jeho působení.

kolektiv pracovníků PMD v ČR

Papež František: právě křest z nás činí misionáře

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium (srov. Mk 6,7-13) vypráví o tom, jak Ježíš posílá svých Dvanáct. Nejprve každého jmenovitě povolal, »aby byli s ním« (Mk 3,14), naslouchali jeho slovům a pozorovali jeho uzdravující gesta; a nyní je zavolal znovu »a začal je posílat po dvou« (Mk 6,7) do vesnic, kam se sám chystal přijít. Byla to jakási „stáž“ v tom, k čemu budou posláni po Pánově Vzkříšení mocí Ducha svatého.

Evangelní úryvek se pozastavuje nad stylem misionáře, který lze shrnout do dvou bodů: misijní poslání má střed a tvář.

Učedník-misionář má především svoji ústřední oporu, kterou je Ježíšova osoba. Evangelium to naznačuje popisem, který užívá řadu sloves, jejichž podmětem je Ježíš – »zavolal«,  »poslal«,  »dával moc«,  »nařídil« a  »řekl jim« (vv. 7.8.10) – takže, když těchto Dvanáct jde a jedná, vypadají jako záře vycházející z tohoto středu, jako by se v jejich misijní činnosti nově zpřítomnil a jednal Ježíš. Z toho je patrné, že apoštolové nemají nic svého, co by měli hlásat, ani žádné svoje schopnosti, jež by měli prokazovat, nýbrž mluví a jednají jakožto „poslaní“, jako Ježíšovi poslové.

Tato evangelní epizoda se týká také nás a nejenom kněží, nýbrž všech pokřtěných, povolaných dosvědčovat Kristovo evangelium v různých oblastech života. I pro nás je toto poslání autentické pouze počínaje oním neměnným středem, kterým je Ježíš. Nejde o  iniciativu jednotlivých věřících, ani skupin, ba ani velkých uskupení, nýbrž o poslání církve neoddělitelně spojené se svým Pánem. Žádný křesťan nehlásá evangelium sám od sebe, nýbrž jedině jako poslaný církví, která obdržela mandát od samotného Krista. Právě křest z nás činí misionáře. Pokřtěný, který necítí potřebu hlásat evangelium – hlásat Ježíše – není dobrý křesťan.

Druhou charakteristikou misionářova stylu je jakási tvář, kterou tvoří chudoba prostředků. Výbava poslaného odpovídá kritériu střídmosti. Dvanáct učedníků totiž dostane příkaz, »aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku« (v.8). Mistr si přeje, aby byli svobodní a volní, bez protekce a bez privilegií, a byli si jistí pouze Láskou Toho, kdo je poslal, a silní jedině jeho slovem, které mají hlásat. Hůl a sandály je výstroj poutníků, protože jimi jsou poslové Božího království, nikoli všemohoucími manažery, nikoli nepřeložitelnými funkcionáři, nikoli hvězdami na turné. Pomysleme například na tuto diecézi, jejímž jsem biskupem. Pomysleme na některé svaté této římské diecéze: svatého Filipa Neriho, svatého Benedikta Labra, svatého Alexeje, svatou Ludovicu Albertoni, svatou Františku Římskou, svatého Gaspara del Bufalo a mnohé jiné. Nebyli to funkcionáři či podnikatelé, nýbrž skromní pracovníci Království. Takovou měli tvář. A k této „tváři“ patří také způsob přijetí, jakého se tomuto poselství dostane. Může se totiž stát, že nebude přijato nebo vyslechnuto (srov. v.11). I toto je chudoba: zkušenost ztroskotání. Odmítnutí a ukřižování Ježíše předznamenává úděl jeho posla. Jedině jsme-li sjednoceni s Ním – tedy s Tím, který zemřel a vstal z mrtvých – dokážeme najít odvahu evangelizovat.

Panna Maria, první učednice a misionářka Božího Slova ať nám pomáhá vnášet do světa poselství evangelia se skromnou a zářivou radostí přes jakékoliv odmítání, neporozumění či soužení.

Promluva papeže Františka před Angelus 15. července 2018, nám. sv. Petra

Papež František: Proč jsou Papežská misijní díla důležitá?

Před letošním Generálním shromážděním Papežských misijních děl, jehož pastorační část se zabývala dvěma hlavními tématy – přínosem mladých lidí v rámci misií a vztahem mezi evangelizací a digitálním světem, pozdravil papež František národní ředitele ze všech kontinentů prostřednictvím videoposelství, které přinášíme v plném znění:

Drazí bratři a sestry,

tímto krátkým poselstvím bych rád upozornil na Papežská misijní díla, důležitou, ovšem málo známou realitu v rámci církevní misie. Již od prvních časů byla vzájemná podpora mezi místními církvemi, které usilovaly o hlásání a dosvědčování evangelia, znamením všeobecné církve. Misie, sycená Duchem zmrtvýchvstalého Pána, totiž rozšiřuje prostor víry a lásky až na nejzazší hranice země.

V devatenáctém století, založením Misijních děl, obdrželo hlásání Krista nový impuls, jehož příznačným cílem byla modlitba a konkrétní činnost na podporu evangelizace nových území. Papež Pius XI. uznal misijní díla za papežská, čímž zdůraznil, že poslání církve vůči všem národům leží Petrovu nástupci na srdci. A tak je tomu doposud! Papežská misijní díla dnes pokračují ve své důležité službě, která začala před necelými dvěma sty lety. Jejich národní ředitelé působí ve 120 zemích a u Svatého stolce jejich práci koordinují mezinárodní sekretariáty.

Proč jsou Papežská misijní díla důležitá? Zejména proto, že se máme modlit za misionáře a misionářky, za evangelizační činnost církve. Modlitba je první “misijní dílo” – skutečně první! – které každý křesťan má a musí vykonat, a je také dílem nejúčinnějším, byť to nelze nijak změřit. Zásadním hybatelem evangelizace je totiž Duch svatý, s nímž jsme povoláni spolupracovat. Tato díla navíc papežovým jménem zajišťují rovné rozdílení pomoci, tak, aby se všem církvím dostalo základní podpory na evangelizaci, udílení svátostí, vlastní kněze a katechisty, semináře a pastorační práci. Jde o podporu misionářů, kteří hlásají evangelium, a především o podporu v modlitbě, aby Duch svatý byl přítomen, neboť On nese evangelizaci vpřed.

Povzbuzuji proto všechny ke spolupráci na naší společné úloze hlásání evangelia a podpory mladých církví prostřednictvím misijních děl. Když tak budeme činit, v každém národě se místní církev bude nadále otevírat všem lidem a radostně hlásat dobrou zvěst o Ježíši Kristu, Spasiteli světa.

Všem vám ze srdce děkuji!

Papež František

Generální shromáždění Papežských misijních děl – Řím 2018

Ve dnech 28. května – 2. června 2018 proběhlo v Římě každoroční Generální shromáždění Papežských misijních děl. Zúčastnili se ho národní ředitelé PMD přibližně ze 120 zemí všech kontinentů. Českou republiku zde zastupoval národní ředitel PMD jáhen Leoš Halbrštát.
Shromáždění zahájil Prefekt Kongregace pro evangelizaci národů, kardinál Fernando Filoni a arcibiskup Giampietro Dal Toso, asistent sekretáře Kongregace pro evangelizaci národů a president Papežských misijních děl.

V pastorační části zasedání promluvila Dr. Yolanda Valero na téma „Pojďme společně s mladými lidmi nést evangelium všem“ a o evangelizaci a digitálním světě hovořil Dr. Jesus Colina. Velký prostor při jednání národních ředitelů byl dán Mimořádnému misijními měsíci říjnu 2019 vyhlášenému papežem Františkem. V kontinentálních pracovních skupinách na toto téma diskutovali a shromažďovali návrhy a podněty k jeho přípravě. Mimořádný misijní měsíc říjen 2019 by měl být intenzivním časem modlitby a reflexe nad misijní činností (missio ad gentes).

Generální tajemníci jednotlivých misijních děl přednesli výroční zprávy o činnosti: za Papežské misijní dílo šíření víry P. Tadeusz Jan Nowak, za Papežské misijní díla sv. apoštola Petra Fernando Domingues, za Papežské misijní dílo dětí Sestra Roberta Tremarelliová, AMSS a za Papežskou misijní unii Fabrizio Meroni, PIME, ředitel CIAM a ředitel Fides. Svou zprávu předložil také delegát za Administrativu Mons. Carlo Soldateschi.

1. června přijal v Klementinském sále Apoštolského paláce účastníky Generálního shromáždění papež František. Při svém projevu k národním ředitelům PMD mimo jiné řekl: „Dobře znáte mé obavy, aby se vaše dílo neomezilo na pouhou finanční dimnzi materiální pomoci, která by z vás učinila agenturu jako mnoho jiných, jakkoli křesťansky inspirovanou. To by nenaplňovalo úmysl jejich zakladatelů a papeže Pia XI., který tato díla reorganizoval a zahrnul do služby Petrova Nástupce. Proto je aktuální a naléhavé obnovit misijní vědomí v celé dnešní církvi, podle „odvážné intuice“ papeže Benedikta XV., který ve svém apoštolském listu Maximum illud mluvil o nezbytnosti znovu nechat prostoupit evangeliem poslání církve ve světě, Pokud bude tato obnova autentická, kreativní a účinná, reforma vašich Děl bude skutečným znovuzaložením a zhodnocením podle požadavků evangelia. Nejde jednoduše o nové promyšlení motivací, abyste dělali lépe to, co již děláte. Misionářské obrácení církevních struktur (srov. Apošt. Ex. Evangelii gaudium, 27) vyžaduje osobní svatost a duchovní kreativitu. Nejde tedy pouze o to, obnovit, co je staré, ale dovolit Duchu svatému, aby vytvářel nové. Dovolte, aby Duch svatý činil všechno nové (srov. Ž 104,30; Mt 9, 17; 2 Pt 3,13; Zj 21,5). On je protagonistou misií, On je „šéf úřadu“ Papežských misijních děl. On – ne my! Nemějte strach z novostí, pocházejících od Ukřižovaného a Vzkříšeného Pána. – Tyto novinky jsou totiž krásné. Bojte se jiných novinek, které od Něho nepocházejí. – Buďte smělí a odvážní ve svém poslání,  spolupracujte s Duchem svatým, vždy ve společenství s Kristovou církví. Tato smělost znamená kráčet s odvahou a horlivostí prvních hlasatelů evangelia. Vaší knihou k modlitbě a meditaci by měly být Skutky apoštolů. Tam hledejte inspiraci. A protagonistou této knihy je Duch svatý.“

„Obnovit Papežská misijní díla tedy znamená vzít si k srdci, vážně a s odvahou, svatost každého člověka a církve jako rodiny a společenství. Žádám vás, abyste s upřímnou kreativitou obnovili povahu a působení Papežských misijních děl tak, aby sloužila poslání církve a aby jádrem naší starosti byla svatost života učedníků – misionářů. Abychom totiž mohli spolupracovat na spáse světa, musíme ho milovat (srov. Jan 3,16) a být připraveni dát život ve službě Kristu, jedinému Spasiteli světa.“

František připomněl přípravy na Mimořádný misijní měsíc, který z jeho rozhodnutí byl vyhlášen na říjen 2019. Jeho téma zdůrazňuje výzvu k misijnímu působení, jež je zakotvené ve křtu a týká se tedy všech pokřtěných.

Národní ředitel PMD Leoš Halbrštát předal papeži Františkovi dárek od českých misionářů z papežských misií, vyřídil všechny pozdravy a ujištění o modlitbách za Svatého otce. Papež František projevil velkou radost, žehná českým misionářům a modlí se za ně.

Během setkání byla v bazilice sv. Petra ve Vatikánu společná mše sv. všech národních ředitelů, které předsedal kardinál Fernando Filoni. Na tomto místě je každý den sloužena mše za misionáře a jejich dobrodince na celém světě.

Papež František k národním ředitelům PMD: Nebojte se novinek Ducha svatého

Obnova Papežských misijních děl má spočívat v jejich přehodnocení podle nároků evangelia, řekl papež František při  audienci národních ředitelů Papežských misijních děl 1. 6. 2018 ve Vatikánu. Tato struktura působící pod přímým patronátem papeže a vedením Kongregace pro evangelizaci národů koordinuje a podporuje misijní působení církve na všech kontinentech.

„Dobře znáte mé obavy, aby se vaše dílo neomezilo na pouhou finanční dimenzi materiální pomoci, která by z vás učinila agenturu jako mnoho jiných, jakkoli křesťansky inspirovanou,“ řekl papež František. Jak dodal, to by nenaplňovalo úmysl jejich zakladatelů a papeže Pia XI., který tato díla reorganizoval a zahrnul do služby Petrova Nástupce. Proto je aktuální a naléhavé obnovit misijní vědomí v celé dnešní církvi, podle „odvážné intuice“ papeže Benedikta XV., který ve svém apoštolském listu Maximum illud mluvil o nezbytnosti znovu nechat prostoupit evangeliem poslání církve ve světě, zdůraznil František.

„Pokud bude tato obnova autentická, kreativní a účinná, reforma vašich Děl bude skutečným znovuzaložením a zhodnocením podle požadavků evangelia. Nejde jednoduše o nové promyšlení motivací, abyste dělali lépe to, co již děláte. Misionářské obrácení církevních struktur (srov. Apošt. Ex. Evangelii gaudium, 27) vyžaduje osobní svatost a duchovní kreativitu. Nejde tedy pouze o to, obnovit, co je staré, ale dovolit Duchu svatému, aby vytvářel nové. Dovolte, aby Duch svatý činil všechno nové (srov. Ž 104,30; Mt 9, 17; 2 Pt 3,13; Zj 21,5). On je protagonistou misií, On je „šéf úřadu“ Papežských misijních děl. On – ne my! Nemějte strach z novostí, pocházejících od Ukřižovaného a Vzkříšeného Pána.  – Tyto novinky jsou totiž krásné. Bojte se jiných novinek, které od Něho nepocházejí. – Buďte smělí a odvážní ve svém poslání, spolupracujte s Duchem svatým, vždy ve společenství s Kristovou církví. Tato smělost znamená kráčet s odvahou a horlivostí prvních hlasatelů evangelia. Vaší knihou k modlitbě a meditaci by měly být Skutky apoštolů. Tam hledejte inspiraci. A protagonistou této knihy je Duch svatý.“

František připomněl přípravy na Mimořádný misijní měsíc, který z jeho rozhodnutí byl vyhlášen na říjen 2019. Jeho téma zdůrazňuje výzvu k misijnímu působení, jež je zakotvené ve křtu a týká se tedy všech pokřtěných.

„Obnovit Papežská misijní díla tedy znamená vzít si k srdci, vážně a s odvahou, svatost každého člověka a církve jako rodiny a společenství. Žádám vás, abyste s upřímnou kreativitou obnovili povahu a působení Papežských misijních děl tak, aby sloužila poslání církve a aby jádrem naší starosti byla svatost života učedníků – misionářů. Abychom totiž mohli spolupracovat na spáse světa, musíme ho milovat (srov. Jan 3,16) a být připraveni dát život ve službě Kristu, jedinému Spasiteli světa.“

Nejsme tu jako prodavači nabízející zboží, nýbrž máme přinášet Boží život, jeho milosrdnou lásku a jeho svatost, dodal papež František. Na závěr poukázal na souběh Synody pro Amazonii s mimořádným misijním měsícem a vyjádřil přání, aby vedl k obnově misijního působení v tomto regionu světa, který – jak řekl – je „tolik zkoušený,  nespravedlivě zneužívaný a potřebuje spásu Ježíše Krista“.

Papežská misijní díla sestávají ze čtyř původně samostatných sekcí, které vznikaly v různých dobách. Nejstarší Papežské misijní dílo šíření víry vzniklo již v roce 1818, Misijní dílo dětí v roce 1843, Sv. Petra apoštola v roce 1889 a konečně Papežská misijní unie byla založena papežem Benedikte XV. v roce 1916.  Dnes působí ve stovce zemí po celém světě. V našich zemích pocházejí se první zmínky o jejich činnosti již z poloviny 19. století.

Audience se zúčastnil rovněž prefekt Kongregace pro evangelizaci národů, kardinál Filoni a nově zvolený předseda Papežských misijních děl, mons. Giampietro Dal Toso. Českou republiku zastupoval jáhen Leoš Halbrštát, národní ředitel Papežských misijních děl.

Zdroj: Radio Vaticana

Na fotografii národní ředitel PMD Leoš Halbrštát s národním ředitelem PMD na Srí Lance na Generálním shromáždění v Římě. 

 

Světový den modliteb a reflexe za boj proti obchodování s lidmi

8. února, na liturgickou památku sv. Josefiny Bakhity, připadá Světový den modliteb a reflexe za boj proti obchodování s lidmi. Letošní téma zní: »Migrace bez obchodu s lidmi. Ano svobodě! Ne obchodu s lidmi!« a slaví se již počtvrté.

Při generální audienci 7. února 2018 papež František zdůraznil: “Mnozí migranti, kteří mají málo regulérních možností, se rozhodnou vystavit nebezpečí na jiných cestách, kde často dochází ke zneužívání všeho druhu, vykořisťování i zotročování. Kriminální organizace pašují lidi a používají migračních tras, aby mezi migranty a uprchlíky ukryly své oběti. Vybízím proto všechny, občany a instituce, aby sjednotily svoje síly, předešly obchodu s lidmi a zaručily jeho obětem ochranu a pomoc. Modleme se všichni, aby Pán obrátil srdce otrokářů, obchodníků s lidmi a dodal naději na opětovné získání svobody těm, kdo trpí touto hanebnou metlou.“

O patronce dnešního dne papež František řekl: Svatá Josefina Bakhita, tato dívka, která byla v Africe zotročena a ponížena, neztratila naději a dál nesla víru, když skončila jako migrantka v Evropě, kde pocítila Pánovo povolání a stala se řeholnicí. Prosme svatou Josefinu Bakhitu za všechny migranty, prchající, sdírané a strádající lidi.“

Celý životopis světice najdete zde: Životopis sv. Bakhity

“V době velikého soužení jde Bakhita po cestě následování Krista, po cestě prohloubení křesťanské lásky a neotřesitelné věrnosti církve.” (Jan Pavel II. – 17. května 1992)

Život Matky Josefíny Bakhity je projevem bezpodmínečné obětavosti podle Boží vůle. Její motto zní: “To, co Bůh chce!” Důkazem jejího vztahu k bližnímu je: dobrota – laskavost – něžnost.

Její černé ruce plné lásky se dotýkaly hlaviček dětí, které každý den navštěvovaly v institutu školu. Její milující hlas, který zněl jako zvonek, a k tomu její africký přízvuk, očaroval maličkých, těšil chudých a ubohých. A tak se chovala ke všem, kteří zaklepali na dveře institutu. Pro Bakhitu to byly projevy zcela samozřejmé.

“Pokud by přišel obchodník s otroky, který mě unesl, který mě trápil, poklekla bych před ním a líbala bych mu ruce. Kdyby se to nestalo, nebyla bych dnes křesťankou ani řeholnicí“.

Když někomu vyprávěla svůj strastiplný životní příběh, děkovala Pánu, že ji vzal na tuto nečekanou cestu víry a udělal z ní svou nevěstu. Žádný, ani jen nepatrný hněv, nevyšel z jejích rtů: “Ona si všechny vkládala do srdce a modlila se za ně.” Byla přezdívána “Africký květ” nebo i “Šťastná sestra.”

“Osvobození, jehož se jí dostalo v setkání s Bohem Ježíše Krista, chtěla – a cítila to jako svou povinnost – šířit dále, chtěla, aby bylo předáno co možná nejvíce lidem. Naději, která se v ní zrodila a která ji „vykoupila“, si nemohla ponechat jen pro sebe; tato naděje měla zasáhnout mnohé, měla se dostat ke všem.” (Benedikt XVI.) 

Prosby:

Připojme se k výzvám papeže Františka a buďme vytrvalí ve svých modlitbách, prosme za tyto trpící lidi, za děti i za ty, kteří toto zlo páchají: 

– Modleme se za lidi žijící v náročných podmínkách, aby ani uprostřed těžkých zkoušek nepodlehli lákavým nabídkám předstírané pomoci.

– Ochraňuj děti před špatnými přáteli, před vlivem špatného prostředí a pošli jim do života ochotné a obětavé lidi, kteří jim pomohou nalézat pravý smysl života.

– Prosme za ty, kdo páchají zločiny proti lidskosti: ať Bůh obrátí jejich srdce, aby se k druhým chovali jako bližní.

– Za ty, kdo se stali obětí obchodu s lidmi: ať je Bůh vysvobodí, uzdraví jejich duši i tělo a dá jim sílu hledět s nadějí do budoucnosti.

– Prosme o upřímnou lásku k Bohu, k sobě i k druhým, aby nám nechyběla vynalézavost v pozornosti a službě potřebným.

Amen.

Pomozte trpícím dětem v misiích prostřednictvím PMD

Vzhledem k tomu, že Papežská misijní díla v České republice mají na svém seznamu misijní země, kterých se špatné zacházení s dětmi, dětská práce nebo problém dětských vojáků, zneužívání či jiná kriminalita týká, můžete se zapojit do konkrétní pomoci i Vy. Pomoc zajišťují Papežská misijní díla, Na Kropáčce 30/1, Hradec Králové, 500 03, zc.oi1558544123ssim@1558544123dmp1558544123, tel.: 604 838 882, číslo účtu: 72540444/2700, variabilní symbol40. Členové PMD uvádí jako specifický symbol své členské číslo. Do zprávy pro příjemce uveďte: Srí Lanka nebo Uganda, v obou těchto zemích lidé naši pomoc opravdu potřebují. Ti, kdo věnují finanční pomoc, se mohou zaregistrovat jako „dárci misií“. Zájemci mohou obdržet potvrzení pro daňové účely.

Za jakýkoliv dar upřímně děkujeme!