Příspěvky se štítkem Papež

Papež František slavil ve Vatikánu Misijní neděli

Ukázat životem, ba slovem, že Bůh miluje všechny

Papež František spolu s biskupy, kteří se účastní synody o Amazonii, sloužili 20. října ve zcela zaplněné vatikánské bazilice eucharistii u příležitosti Misijní neděle. Říká se jí také Světový den misií, který v církvi od roku 1926 připadá každoročně na předposlední říjnovou neděli. V bohoslužbě byl použit mešní formulář za evangelizaci národů, mající vlastní liturgická čtení (Iz  2,1-5; Žl 96 1-3,7-10a; 1 Tim 2,1-8; Mt 28,16-20), která pak Petrův nástupce komentoval ve svojí homilii. V samotném jejím závěru řekl:

Církev zvěstuje dobře jedině, žije-li jako učednice. A učedník se denně drží Mistra a se všemi sdílí radost z učednictví. Nedobývá, nezavazuje, nepřetahuje proselytismem, nýbrž dosvědčuje, staví se na stejnou úroveň, učedníků s učedníky a s láskou nabízí onu lásku, kterou jsme obdrželi. Toto je misie: darovat čistý vzduch z výšin tomu, kdo je ponořen ve světském zamoření; přinášet zemi onen pokoj, který nás naplňuje radostí pokaždé, když se na hoře setkáme s Ježíšem v modlitbě; ukázat životem, ba  dokonce slovem, že Bůh miluje všechny a nikdy se nad nikým nerozmrzí.

Drazí bratři a sestry, každý z nás, každý z nás „je na této zemi posláním“ (Evangelii gaudium, 273). Jsme zde, abychom svědčili, žehnali, těšili, pozvedali, sdíleli Ježíšův jas. Odvahu, On od tebe očekává mnoho! Pán zakouší jakousi úzkost vzhledem k těm, kdo dosud nevědí, že jsou dětmi milovanými Otcem, bratry, za něž dal život a kterým dal Ducha svatého. Chceš mírnit Ježíšovu úzkost? Jdi ke všem s láskou, protože tvůj život je drahocenným posláním: není tíhou k nesení, nýbrž darem k nabízení. Odvážně a beze strachu jděme ke všem!”

Celá homilie papeže Františka při mši z Misijní neděle 20. října je zde

 

Pouze v Kristu je spása každého člověka i národa

Papež František komentoval ve své promluvě, kterou Petrův nástupce pronáší každou neděli před mariánskou modlitbou Anděl Páně z okna posledního patra Apoštolského paláce, čtení této 29. neděle liturgického mezidobí a připomněl 100. výročí vydání apoštolského listu Benedikta XV. Maximum illud o šíření víry po celém světě. Tento list najdete zde. U příležitosti tohoto výročí vyhlásil papež František před dvěma roky zvláštním listem letošní říjen za Mimořádný misijní měsíc.

Promluva papeže před modlitbou Anděl Páně 20. října, nám. sv. Petra:

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Druhé liturgické čtení této neděle nám prezentuje pobídku, kterou apoštol Pavel adresoval svému věrnému spolupracovníkovi Timotejovi: »Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky« (2 Tim 4,2). Tón je důrazný: Timotej má pocítit, že je zodpovědný za zvěstování Slova.

Světový den misií, který připadá na dnešek, je vhodnou příležitostí, aby si každý pokřtěný hlouběji uvědomil nezbytnost spolupracovat s novým úsilím na hlásání Slova, hlásání Božího království. Papež Benedikt XV. před sto lety vydal apoštolský list Maximum illud, aby v církvi podnítil nový rozmach misijní odpovědnosti. Upozornil na nezbytnost evangelně přehodnotit misijní činnost ve světě, aby byla očištěna od jakéhokoli koloniálního nánosu a zbavena podmiňování expanzivní politikou evropských států.

Poselství Benedikta XV. je i v dnešním změněném kontextu aktuální a vybízí nás, abychom překonali pokušení každé sebevztažné uzavřenosti i jakéhokoli pastorálního pesimismu a otevřeli se radostné novosti evangelia. V této naší době, poznamenané globalizací, která by měla být solidární a respektovat zvláštnosti národů, ale naopak strádá v důsledku homologací i starých mocenských  konfliktů, jež vydržují války a ničí planetu – v této naší době – jsou věřící povoláni šířit všude a s novým rozmachem dobrou zprávu, že v Ježíši milosrdenství vítězí nad hříchem, naděje nad strachem a bratrství nad nevraživostí. Kristus je náš pokoj a v Něm je přemoženo každé rozdělení, pouze v Něm je spása každého člověka a každého národa.

Nezbytnou podmínkou plného života v misijním poslání je modlitba, vroucí a nepřetržitá modlitba podle ponaučení, které podává Ježíš také v dnešním evangeliu, kde vypráví podobenství o tom, »že je třeba stále se modlit a neochabovat« (Lk 18,1). Modlitba je primární opora, kterou Boží lid poskytuje misionářům; oplývá sympatiemi a vděkem za obtížný úkol hlásat a dávat světlo a milost evangelia těm, kdo ho dosud nepřijali. Je to také dobrá příležitost pro otázku: modlím se za misionáře? Modlím se za ty, kteří se vydávají do dálav dosvědčovat Boží Slovo?

Maria, Matko všech národů, denně provázej a opatruj misionáře evangelia.”

Foto: Vatican Media

Papež František: Z misijního poslání církve není nikdo vyloučen

Papež František zahájil 1. října Mimořádný misijní měsíc říjen 2019.

Homilie papeže při nešporách 1. října, bazilika sv. Petra

V podobenství, které jsme slyšeli, se Pán prezentuje jako člověk, který si předtím než odcestuje zavolá svoje služebníky, aby jim svěřil svůj majetek (srov. Mt 25,14). Bůh nám svěřil svůj největší majetek: život, náš i těch druhých, a spousty rozmanitých darů každému. A tento majetek, tyto dary nejsou něčím, co je třeba schovat do trezoru, nýbrž povoláním. Pán nás volá, abychom odvážně a tvořivě tyto dary zužitkovali. Bůh se nás nebude ptát, zda jsme žárlivě střežili život a víru, nýbrž zda jsme se vydali všanc a riskovali, třeba i to, že ztratíme tvář. Tento Mimořádný misijní měsíc námi má otřást a pobídnout k tomu, abychom byli činorodí v dobrém. Nejsme notáři víry a strážníci milosti, nýbrž misionáři.

Jak se však stát misionáři? Životem, který dosvědčuje. Dosvědčovat životem, že známe  Ježíše. Svědectví je klíčové slovo, jehož slovní kořen označuje mučednictví. Především mučedníci dosvědčují víru, a to nikoli slovně, nýbrž životem. Vědí, že víra není propaganda či proselytismus a váží si daru života. Životem šíří pokoj a radost, mají rádi všechny – i nepřátele – z lásky k Ježíši. Jak bychom tedy my, kteří poznáváme, že jsme dětmi nebeského Otce, mohli zamlčovat radost z toho, že jsme milováni, a jistotu, že jsme drahocenní v Božích očích? Na tuto zvěst čekají mnozí. A jsme za to zodpovědní. Klaďme si tento měsíc otázku, jaké je moje svědectví?

Pán na konci podobenství nazývá »dobrým a věrným« toho, kdo je podnikavý, ale »špatným a líným« označuje služebníka, který zaujal defenzivní postoj (srov. vv.21.23.26). Proč je Bůh tak přísný na tohoto služebníka, který měl strach? Co udělal zlého? Jeho špatnost spočívá v tom, že nečinil dobro, zhřešil zanedbáním. A tento hřích může být celoživotní, život jsme totiž nedostali proto, abychom jej zahrabali pod zem, ale dali jej všanc; nikoli proto, abychom jej zadržovali, nýbrž věnovali. Kdo je s Ježíšem, ví, že má to, co dává; vlastní to, čeho se vzdává. Dávání je tajemstvím vlastněného života. Nedbalostí popíráme svoje povolání: zanedbání je opakem poslání.

Hřešíme nedbalostí čili proti poslání, když se namísto toho, abychom šířili radost, uzavíráme do tristního nářku a myslíme si, že nás nikdo nemá rád a nerozumí nám. Hřešíme proti poslání, když podléháme rezignaci: „už to nezvládnu, nejsem schopen.“ Jak to? Bůh tě obdařil talenty, a ty se považuješ za natolik chudého, že nemůžeš nikoho obohatit? Hřešíme proti poslání, když si neustále stěžujeme a říkáme, že všechno jde špatně, ve světě i v církvi. Hřešíme proti poslání, když otročíme strachu, který znehybňuje, a necháme ochromit oním „vždycky tomu tak bylo“. A hřešíme proti poslání, když žijeme život jako obtíž a ne jako dar; když stavíme do středu svoje námahy a nikoli bratry a sestry, očekávající lásku.

»Bůh miluje radostného dárce« (2 Kor 9,7). Miluje vycházející církev. Pokud nevychází, není církví. Vycházející, misionářská církev je taková, která neztrácí čas pláčem nad tím, co se nedaří, že totiž věřících ubývá a postrádají svoje dávné hodnoty. Církev, jež nehledá chráněné oázy, kde by byla v klidu, a přeje si být pouze solí země kvasem světa. Ví, že v tom je její síla, ta Ježíšova, nikoli sociální či institucionální váha, nýbrž pokorná a nezištná láska.

Začínáme dnes misijní měsíc říjen v doprovodu třech „služebníků“, kteří přinesli mnoho ovoce. Cestu nám ukazuje svatá Terezie od Dítěte Ježíše, která z modlitby učinila pohonnou látku misijní činnosti ve světě. Je to také růžencový měsíc. Ptejme se, jak se modlíme za šíření evangelia, aby naše zanedbání konvertovalo na poslání? Potom je tu svatý František Xaverský, který byl po svatém Pavlu možná největším misionářem v dějinách. I on námi otřásá, abychom vyšli ze svojí ulity a dokázali opustit svoje pohodlí kvůli evangeliu? A pak ctihodná Paulina Jaricot, dělnice, která podporovala misie ze svojí každodenní práce částí svého platu a stála u zrodu  Papežských misijních děl. A co my? Činíme z každého svého dne dar, abychom překlenuli rozštěpení mezi evangeliem a životem? Nežijme, prosím víru zákristiovým způsobem.

Provázejí nás řeholnice, kněz a laička. Říkají nám, že z misijního poslání církve nikdo není vyloučen. Ano, tento měsíc volá Pán také tebe. Volá tebe, otce i matku rodiny, tebe mladého člověka snícího o velkých věcech, pracujícího v továrně, obchodě, bance, restauraci, nezaměstnaného, nemohoucího na nemocničním lůžku… Pán tě žádá, aby ses daroval tam, kde jsi, tak jak jsi a tomu, kdo ti je nablízku. Život nepodstupuj, nýbrž daruj; neplakej nad sebou, ale nech se dojmout slzami toho, kdo trpí. Odvahu, Pán od tebe hodně očekává. Čeká, že se někdo odváží vydat se tam, kde chybí naděje a důstojnost, ad gentes, tam kde příliš mnoho lidí žije bez evangelní radosti. Jdi, Pán, tě nenechá samotného; svědectví ti umožní objevit, že Duch svatý tě předešel, aby ti připravil cestu. Odvahu, bratři a sestry, odvahu, Matko církve: najdi opět svoji plodnost v radosti z misijního poslání!

Poselství papeže Františka k 93. světovému dni misií – 20. října 2019

Pokřtění a poslaní: Kristova církev na misii ve světě

Milé sestry, milí bratři,

požádal jsem celou církev, aby se v měsíci říjnu 2019, kdy si připomeneme sté výročí vydání Apoštolského listu Maximum illud papeže Benedikta XV. (30. listopad 1919), věnovala mimořádnou pozornost misiím. Prorocká a prozíravá výzva k apoštolátu tohoto dokumentu potvrdila, jak je důležité, abychom dnes obnovili církevní misijní úsilí a zlepšili poslání církve hlásat a přinášet světu spásu zmrtvýchvstalého Ježíše Krista.

Motto tohoto poselství, stejně jako téma misijního měsíce října, zní: Pokřtění a poslaní: Kristova církev na misii ve světě. Slavení tohoto měsíce nám pomůže především znovu objevit misijní rozměr naší víry v Ježíše Krista, kterou jsme zdarma obdrželi při křtu. Jsme Božími dětmi, a to není nikdy záležitost individuální, ale vždy církevní. Ze společenství s Bohem – Otcem, Synem a Duchem Svatým – se rodí nový život s ostatními bratry a sestrami. Božský život není nějaký produkt, který máme prodávat, nejsme proselyté; je bohatstvím, které je třeba rozdávat, šířit, hlásat: to je smysl misie. Tento dar jsme dostali zadarmo a zadarmo se o něj dělíme (srov. Mt 10, 8), aniž bychom kohokoli vylučovali. Bůh chce, aby skrze církev, všeobecnou svátost spásy, došli všichni lidé spásy v poznání jeho pravdy a milosrdenství (srov. 1 Tim 2,4; 3,15 II. vatikánský koncil, dogmatická konstituce Lumen gentium, 48).

Církev je ve světě na misii: víra v Ježíše Krista dává správný rozměr všem skutečnostem a ukazuje nám svět Boží optikou a Božím srdcem. Naděje nám otevírá věčné horizonty božského života, na kterém máme skutečně účast. Dobročinná láska, kterou můžeme zakoušet ve svátostech a v bratrské náklonnosti, nás pobízí, abychom šli až do končin země (srov. Mi 5,3; Mt 28,19; Sk 1,8; Řím 10,18). Církev, vycházející až do nejzazších končin, vyžaduje stálé a trvalé misijní obrácení. Je mnoho svatých, mnoho věřících mužů a žen, kteří dosvědčují a ukazují, že lze být zcela otevření, milosrdní a druhým blízcí a odpovídat tak na neodbytný podnět lásky. Její vlastností je totiž dar, oběť a nezištnost (srov. 2 Kor 5,14-21). Ten, kdo hlásá Boha, buď člověkem Božím (srov. Apoštolský list Maximum illud).

Toto poslání se nás dotýká v první osobě: já jsem stále misií, ty jsi stále misií, každý pokřtěný je misií. Kdo miluje, dává se do pohybu, je pobádán, aby vycházel ze sebe, je přitahován a přitahuje, daruje se druhému a navazuje životodárné vztahy. Pro Boží lásku není nikdo neužitečný či bezvýznamný. Každý z nás jako plod Boží lásky je ve světě misií. I kdyby moje matka a můj otec zradili lásku lží, nenávistí a nevěrností, Bůh se nikdy nevzdá daru života a každého svého syna od počátku volá k božskému a věčnému životu (srov. Ef 1,3-6).

Ve křtu dostáváme život, který nám dává víru v Ježíše Krista, vítěze nad hříchem a nad smrtí. Utváří nás k Božímu obrazu a Boží podobě a včleňuje nás do Kristova těla, kterým je církev. Křest je tedy skutečně nezbytný pro spásu, protože nám zajišťuje, že v Otcově domě jsme vždy a všude syny a dcerami, nikoli sirotky, cizinci nebo otroky. To, co v křesťanovi utváří svátosti, jejichž naplněním je Eucharistie, je povolání a úděl každého člověka v očekávání obrácení a spásy. Křest je totiž naplněním přislíbeného božského daru, který vytváří z lidského tvora syna v Synu. Jsme dětmi vlastních rodičů, ale ve křtu je nám dáno původní otcovství a pravé mateřství; pro koho není církev matkou, pro toho nemůže být Bůh Otcem (srov. Sv. Cyprián L’unità della Chiesa, 4).

Naše misie má své kořeny v Božím otcovství a v církevním mateřství, protože ve křtu je obsaženo Ježíšovo velikonoční poslání: jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás, plné Ducha Svatého, pro usmíření světa (srov. Jan 20, 19-23; Mt 28, 16). Křesťan je poslán, aby nikdo nebyl vynechán ze zvěsti o tom, že byl přijat za Božího syna. Je třeba ho ujistit o osobní důstojnosti a niterné hodnotě života od jeho početí až do jeho přirozené smrti. Pokud se rozmáhající sekularismus v našem životě stane aktivním a společenským odmítáním otcovského Božího díla, bude tak bráněno jakékoli skutečné podobě bratrství všech lidí, které se odráží ve vzájemné úctě mezi lidmi. Bez Boha Ježíše Krista se každá odlišnost redukuje na děsivou hrozbu, znemožňující jakékoli bratrské přijetí a plodnou jednotu lidského rodu.

Všeobecné určení spásy, kterou Bůh v Ježíši Kristu nabízí, vedla Benedikta XV. k tomu, aby požadoval překonání jakékoli nacionalistické a egocentrické uzavřenosti, jakéhokoli šíření evangelia kolonizační mocí s ekonomickými a vojenskými zájmy. Papež ve svém apoštolském listu Maximum illud připomíná, že božská univerzálnost církevní misie požaduje, abychom vyšli z exkluzivní příslušnosti ke své vlasti a svému etniku. Pokud má být kultura a komunita otevřená vůči poselství spásy Ježíše Krista, pak je třeba překonat každou nepatřičnou etnickou a církevní introverzi. V církvi je i dnes zapotřebí mužů a žen, kteří v milosti svého křtu velkodušně odpovědí na povolání vyjít ze svého domu, ze své rodiny, ze své vlasti, ze své rodné řeči, ze své místní církve. Jsou vysláni k lidem do světa neproměněného svátostmi Ježíše Krista a jeho církve. Když zvěstují Boží slovo, svědčí o evangeliu a slaví liturgii, vyzývají k obrácení, křtí a předávají křesťanskou spásu, přičemž respektují osobní svobodu každého člověka a vedou dialog s kulturou a náboženstvím národa, do kterého jsou vysláni. V církvi stále nezbytná Missio ad gentes přispívá zásadním způsobem k trvalému procesu obrácení všech křesťanů. Víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání, církevní poslání obdržené ve křtu, zeměpisné i kulturní vyjití ze sebe a ze svého domu, odpuštění hříchů a osvobození od osobního a společenského zla – to vše vyžaduje misii sahající do nejzazších koutů světa.

Prozřetelná časová souhra s konáním mimořádné synody o církvi v Amazonii mě vede k tomu, abych zdůraznil, že poslání, které nám Ježíš skrze svého Ducha svěřil, je i pro tyto země a pro jejich obyvatele stále aktuální a naléhavé. Nové Letnice otevírají dokořán brány církve, aby žádná kultura nezůstala uzavřená do sebe a žádný národ nebyl izolovaný, ale otevřený všeobecnému společenství víry. Nikdo ať nezůstane uzavřen do svého já, do sebestřednosti v rámci své etnické a náboženské příslušnosti. Ježíšovo tajemství smrti a zmrtvýchvstání boří malicherná omezení světů, náboženství a kultur a volá je, aby se rozvíjely v úctě k důstojnosti mužů a žen, ke stále plnějšímu obrácení k Pravdě zmrtvýchvstalého Pána, který daruje všem opravdový život.

V této souvislosti se nabízejí slova papeže Benedikta XVI. na zahájení našeho setkání latinskoamerických biskupů v Aparecidě v Brazílii v roce 2007. Ocituji zde jeho slova, která beru za svá: „Co přineslo přijetí víry latinskoamerickým zemím a Karibským ostrovům? Přineslo jim poznání a přijetí Krista, neznámého Boha, kterého jejich předkové, aniž by si toho byli vědomi, hledali ve svých bohatých náboženských tradicích. Kristus je Spasitel, po kterém v tichosti toužili. Skrze křestní vodu obdrželi božský život, kterým byli přijati za Boží syny. Přijali také Ducha Svatého, který zúrodnil jejich kulturu, očistil ji a dal vzklíčit četným zárodkům a semenům vloženým vtěleným Slovem, nasměroval je na cestu evangelia. (…) Boží Slovo, které se stalo v Ježíši Kristu člověkem, se stalo i dějinami a kulturou. Utopická myšlenka probudit předkolumbovská náboženství a oddělit je od Krista a všeobecné církve by neznamenala pokrok, nýbrž úpadek. V podstatě by šlo o regresi k historickému okamžiku zakotvenému v minulosti“ (Proslov k zahajovacímu shromáždění, 13. května 2007: Insegnamenti III, 1 (2007), 855-856.

Svěřme misijní poslání církve Panně Marii, naší Matce. Ona, spojena se svým Synem již od počátku vtělení, se vydává na cestu, aby se stala součástí Ježíšova poslání, které se u paty kříže stává i jejím posláním: jako Matka církve bude skrze Ducha a víru dávat život novým synům.

Na závěr bych se rád krátce zmínil o organizaci Papežská misijní díla, o které hovoří již dokument Maximum illud jako o misijním nástroji. Papežská misijní díla svou službou všeobecné církvi utvářejí celosvětovou síť, která skrze modlitbu, misijního ducha a lásku křesťanů rozesetých po celém světě podpírá papeže v jeho misijním úsilí. Jejich dary pomáhají papeži v evangelizaci partikulárních církví (Papežské misijní dílo šíření víry), ve formaci místního kléru (Papežské misijní dílo svatého Petra apoštola), v utváření misijního povědomí dětí na celém světě (Papežské misijní dílo dětí) a v misijní formaci křesťanské víry (Papežská misijní unie). Znovu vyslovuji svou podporu těmto dílům s přáním, aby mimořádný misijní měsíc říjen 2019 přispěl k obnově jejich misijní služby mému úřadu. Z celého srdce uděluji své požehnání misionářům, misionářkám a všem, kdo jsou skrze křest kdekoli na světě zapojeni do misijního poslání církve.

Vatikán 9. června 2019, slavnost Seslání Ducha Svatého
FRANTIŠEK

Poselství papeže Františka k MN 2019

Mimořádný misijní měsíc říjen pomůže odkrýt smysl evangelizace

Papež František: Misie jako paradigma církevního života a pastorace

Papež František se letos vzhledem k apoštolské cestě do Rumunska nemohl osobně setkat s národními řediteli Papežských misijních děl, kteří v minulých dnech (27.5.-1.6.) zasedali v Římě. (Setkal se s nimi při generální středeční audienci).Vynahradil jim to osobním dopisem, který adresoval předsedovi této misijní instituce Svatého stolce, mons. Giampietrovi Dal Toso.

Papež v něm vyslovuje přání, aby několikadenní římská konference „povzbudila misijní činnost církve, povolané hlásat evangelium všemu stvoření, a upozornila na naléhavost missio ad gentes. Konání mimořádného misijního měsíce v říjnu tohoto roku“, pokračuje Svatý otec, „je příhodným okamžikem k zapojení všech pokřtěných, aby se s větší odpovědností a tvořivostí zhostili výzev, kladených dnešní misijní činností. Misie se má stát vzorcem církevního života a pastorace“, naléhá římský biskup v poselství, v němž členům Papežských misijních děl připomíná, že jsou „světovou sítí modliteb za misie a lásky vůči nim ze strany Petrova nástupce“, což je zcela v souladu se zakladatelským úmyslem, komentuje arcibiskup Dal Toso.

„Papežská misijní díla mají slavné dějiny – vznikla roku 1822 ve francouzském Lyonu z podnětu Pauline Marie Jaricotové, která chtěla dary a modlitbou podpořit misie. Dnes máme po světě 120 národních ředitelů a stala se z nás papežská síť. Vše, co podnikáme, děláme papežovým jménem a abychom pomohli mladým církvím na misijních územích, přičemž základní pomocí, jak papež František často připomíná, je modlitba. Hlavním hybatelem misie je Duch svatý, což považujeme za samozřejmé, ale není to tak. Nezapomínejme, že patronkou misií je sv. Terezie z Lisieux, klauzurní řeholnice, která nikdy nevstoupila na žádné misijní území. Kromě modlitby se požaduje misijní animace, skrze kterou všem pokřtěným pomáháme, aby si uvědomili své misijní poslání. Papežové vždy zdůrazňovali, že církev je ze své podstaty misionářská a misie byla vepsána do DNA každého křesťana.“

Co můžete říci k programu letošního generálního shromáždění?

„Cílem generálního shromáždění je ověřit výnos z darů, protože misie, aby přežily, potřebují peníze. Potom se zabýváme různými aktuálním otázkami – vloni to byla nutnost formace národních ředitelů, letos teologie misie a ochrana nezletilých, což je v církvi žhavé téma. Samozřejmě jsme mluvili o mimořádném misijním měsíci. Příznivě mne překvapilo, jakou odezvu tato iniciativa ve světě vyvolala a že se jí ujaly různé biskupské konference. Církev vnímá potřebu evangelizace – a to jak uvnitř, tak navenek. Chce obnovit kořeny vlastní víry a přinášet Krista lidem, kteří jej nikdy nepoznali. Jak říká evangelium, Kristus přišel, aby všichni měli život a aby ho měli v hojnosti. Jsem si jist, že mimořádný misijní měsíc církvi pomůže, aby opětovně odkryla smysl evangelizace.“

Dotkli jste se rovněž jednoho nevšedního hlediska, a sice nutnosti nových forem modlitby. Jaké by to měly být?

„Zajímavé by mohlo být širší zapojení poutních míst do modliteb za misie. Poutní místa přitahují miliony lidí ve všech koutech světa, a tudíž k této modlitbě poskytují příhodné podmínky. Dále bychom se chtěli obrátit k nejnovějším komunikačním prostředkům a kupříkladu zahájit řetězovou digitální modlitbu. Sociální sítě jsou velmi důležité a nelze je nebrat v úvahu.“

Soudí předseda Papežských misijních děl, arcibiskup Giampietro Dal Toso.

Na fotografii všichni národní ředitelé PMD z celého světa a na druhé fotografii národní ředitel Papežských misijních děl v ČR Leoš Halbrštát, který předal papeži Františkovi při loňské audienci pozdravy a dárek od českých misionářů.

 

Generální shromáždění Papežských misijních děl – Řím 2019

Také letošní rok se uskutečnilo v Římě ve dnech 27. května – 1. června 2019 pravidelné Generální shromáždění Papežských misijních děl (PMD). Tohoto pracovního setkání se z různých zemí jednotlivých kontinentů v letošním roce zúčastnilo na 120 národních ředitelů. Českou republiku zde zastupoval národní ředitel PMD jáhen Leoš Halbrštát.

Shromáždění zahájil prezident Papežských misijních děl a podsekretář Kongregace pro evangelizaci národů arcibiskup Giampietro dal Toso. V odpoledních hodinách ke shromážděným ředitelům promluvil kardinál Fernando Filoni, prefekt Kongregace pro evangelizaci národů, který vyzvedl nutnost misií jako osobního úkolu každého pokřtěného člověka.

V pastorační části zasedání hovořili na téma „Život jako misie“ Prof. F. Hadjadj z Philantrops Institute Friborg, „Teologie misií“ P. E. Bueno z Burgos ve Španělsku a „Ochrana menšin“ P. H. Zollner S.J. z Pontifical Gregorian University.

Prostor při jednání národních ředitelů byl dán Mimořádnému misijnímu měsíci říjnu 2019 vyhlášenému papežem Františkem. Mimořádný misijní měsíc říjen 2019 by měl být intenzivním časem modlitby a reflexe nad misijní činností (missio ad gentes).

Generální tajemníci jednotlivých misijních děl přednesli výroční zprávy o činnosti: za Papežské misijní dílo šíření víry P. Tadeusz Jan Nowak, OMI, za Papežské misijní díla sv. apoštola Petra Guy Bognon, MCCI, za Papežské misijní dílo dětí Sestra Roberta Tremarelliová, AMSS a za Papežskou misijní unii Fabrizio Meroni, PIME, ředitel CIAM a ředitel Fides. Svou zprávu předložil také delegát za Administrativu Mons. Carlo Soldateschi.

Ve středu 29. května se účastníci Generálního shromáždění PMD setkali s papežem Františkem při generální audienci ve Vatikánu a během tohoto dne byla také v bazilice sv. Petra ve Vatikánu společná mše sv. všech národních ředitelů, které předsedal kardinál Fernando Filoni. Na tomto místě je každý den sloužena mše za misionáře a jejich dobrodince na celém světě.

Papež František národním ředitelům PMD ve své zprávě zdůraznil: „Pokračujte ve své horlivé aktivitě, která si uvědomuje nepostradatelnou univerzální povinnost Církve hlásat Ježíše Krista všem a svědčit o něm s apoštolskou horlivostí až do konce světa. Ať vás Duch svatý podpoří. Z mé strany vás provázím láskou a mým požehnáním.“

 

PMD na mši v Praze k 6. výročí zvolení papeže Františka

Apoštolský nuncius, diplomatický zástupce Vatikánu v České republice arcibiskup Charles Daniel Balvo, se po sedmi letech rozhodl obnovit tradici a v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha 21. března 2019 v 17.00 hodin s kardinálem Dominikem Dukou, arcibiskupem Janem Graubnerem a celou řadou českých a moravských biskupů celebroval mši svatou u příležitosti 6. výročí zvolení papeže Františka.

Na jeho přání připravila obětní průvod Papežská misijní díla v ČR a po bohoslužbě se s apoštolským nunciem sešel i národní ředitel PMD jáhen Leoš Halbrštát a diecézní ředitelka PMD v královéhradecké diecézi Bronislava Halbrštátová, kteří mu také předali dárek od papežských misií.

Malí misionáři z Papežského misijního díla dětí nesli v obětním průvodu svíce v misijních barvách, další z nich byli převlečeni za zástupce jednotlivých kontinentů a přinášeli symbolické dary za Afriku, Ameriku, Asii, Oceánii a Evropu.

Apoštolský nuncius v České republice arcibiskup Charles D. Balvo v závěru bohoslužby pozdravil věřící v českém jazyce a poděkoval Papežským misijním dílům a dětem z Papežského misijního díla dětí!

Foto ze setkání s apoštolským nunciem: Archiv PMD

Autor fotografií ze mše: Roman Albrecht z Člověk a víra

 

 

 

Světové dny mládeže v Panamě jako misijní zkušenost | Missio interview

Jak vypadá život v panamských farnostech, s čím se katolická církev ve střední Americe potýká? Jaké bylo poselství papeže Františka a komu bylo určeno? Zkušenosti a zážitky sdílí přímí účastníci Světového setkání mládeže v Panamě 2019 – kaplan pro mládež P. Jan Barborka, redaktorka Radia Proglas Jana Lokajová a účastnice pouti Anežka Matyášová. Moderuje Kateřina Rýznarová.

Rozhovor je součástí únorového vydání Missio magazínu na Televizi Noe.
Navštivte Kino Missio pro další misijní pořady.

Světový den chudých 2018

„Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel“ (Ž 34,7)

Světový den chudých letos připadá na neděli 18. listopadu. Připomíná se vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále. Papež František ho ustanovil na závěr roku Božího milosrdenství a letos proběhne již po druhé. 

Pětistránkové poselství ke Světovému dni chudých papeže Františka nese podpis z liturgické památky sv. Antonína z Padovy (13. 6.). Svatý otec se v něm zamýšlí nad třemi slovy, jež charakterizují vztah mezi chudým a Bohem, totiž zavolání chudého,  jeho vyslyšení Bohem a vysvobození.

V poselství papeže Františka ke Světovému dni chudých čteme: „Chudoba je stav který nevyjádří jedno slovo; stává se voláním, které proniká k nebesům a dochází k Bohu. Toto volání není ničím jiným než výrazem utrpení a osamocení, zdeptanosti i naděje. Můžeme se ptát: proč toto volání, které stoupá k Bohu, nedochází k našemu sluchu a nechává nás lhostejnými? Světový den chudých nás vybízí k vážnému zpytování svědomí

Hospodinovo vyslyšení vždycky přináší spásu, protože hojí rány duše i těla, nastoluje spravedlnost, přináší pomoc a dává nový začátek důstojnému životu. Světový den chudých má být nepatrnou odpovědí celé církve, jež se obrací k chudým v každé zemi, aby si nemysleli, že jejich volání padá do prázdna. Je jako kapka vody v poušti chudoby, ale může být znamením sdílení mezi strádajícími a zjednávat aktivní účast bratří a sester. Není to akt, kterým je delegováno na druhé to, co potřebují chudí, nýbrž výraz osobního zapojení těch, kteří naslouchají jejich volání…

Chudoba se nevyhledává, nýbrž vytváří, a to  sobectvím, pýchou, chamtivostí a nespravedlností. Tyto staré nešvary a hříchy mají dramatické sociální důsledky. Osvobození, které přináší Pán, je skutkem spásy pro ty, kdo mu vyjádřili svůj zármutek a úzkost. Vězení chudoby bude zbořeno Boží mocí, jak praví mnohé Žalmy (srov. 22,25; 31,8-9, 91,3). Boží spása má podobu ruky podané chudému a pokojného pohledu na život.” 

 

Poselství Svatého otce Františka ke druhému Světovému dni chudých

(XXXIII. neděle v liturgickém mezidobí, 18. listopadu 2018)

Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel
1. „Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel“ (Ž 34,7). Žalmistova slova se stávají našimi ve chvíli, kdy jsme sami voláni, abychom se setkali s různými situacemi utrpení a vyloučení na okraj, ve kterých žije tolik našich bratří a sester, které obvykle označujeme obecným pojmem „chudí“. Pisateli těchto slov není uvedená situace cizí, naopak. On sám má přímou zkušenost s chudobou, ale proměňuje ji v píseň chvály a vděčnosti Pánu. Tento žalm dnes umožňuje i nám, kteří jsme ponořeni do tolika forem chudoby, abychom pochopili, kdo jsou skuteční chudí, tedy ti, ke kterým máme obrátit svůj pohled, naslouchat jejich volání a poznat jejich potřeby.
Je nám především řečeno, že Pán naslouchá chudým, kteří k němu volají, a je dobrý k těm, kteří, se srdcem sklíčeným smutkem, samotou a vyloučením, u něj hledají útočiště. Poslouchá všechny ty, jejichž důstojnost je pošlapávána, a oni mají přesto sílu obrátit svůj pohled vzhůru, aby obdrželi světlo a útěchu. Naslouchá těm, kteří jsou pronásledováni jménem falešné spravedlnosti, utlačováni politikami nehodnými toho jména a vystrašeni násilím; i přesto dokážou najít v Bohu svého Spasitele. To, co z této modlitby vysvítá, je především pocit odevzdanosti a důvěry v Otce naslouchajícího a přijímajícího. V celé délce vlny těchto slov můžeme hlouběji pochopit to, co Ježíš vyhlásil slovy blahoslavenství: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3).
V síle této jedinečné a z mnoha ohledů nezasloužené a plně nevyjádřitelné zkušenosti lze nicméně vnímat touhu sdělit ji druhým, nejprve těm, kteří jsou podobně jako žalmista chudí, odmítaní a vylučovaní. Vždyť žádný se nemůže považovat za vyloučeného z Otcovy lásky, a to zvláště ve světě, který jako první cíl často vyvyšuje bohatství a vede k uzavřenosti do sebe sama.

2. Třemi slovesy charakterizuje žalm postoj chudého a jeho vztah k Bohu. Především sloveso „volat“. Podmíněnost chudobou se nedá vystihnout jedním slovem, ale stává se křikem, který proniká nebesa a dochází k Bohu. Co jiného vyjadřuje volání chudého než právě jeho utrpení a samotu, jeho zklamání a naději? Můžeme se ptát: Jak je možné, že tento křik, který vystoupí až před tvář Boží, nedokáže dolehnout k našim uším a nechává nás netečnými a chladnými? 
U příležitosti tohoto Dne jsme voláni k vážnému zpytování svědomí, abychom poznali, zda opravdu jsme schopni naslouchat chudým.
To, co potřebujeme, je ticho k naslouchání, abychom zachytili jejich hlas. Pokud příliš mluvíme my, nedokážeme uslyšet je. Mám často obavu, že tolik iniciativ, jakkoli jsou záslužné a potřebné, děláme víc proto, abychom uspokojili sebe samotné, než abychom vyslyšeli volání chudáka.
V takovém případě, ve chvíli, kdy chudí o sobě dávají vědět křikem, nejde o odpovídající vztah, protože není schopen vstoupit do souzvuku s jejich situací. Cele jsme uvízli v léčce kultury, která nutí dívat se na sebe do zrcadla a přehnaně o sebe pečovat a domnívat se, že jedno altruistické gesto by mělo stačit k tomu, abychom se cítili uspokojení, aniž bychom se přímo nechali ohrozit.

3. Druhé sloveso je „odpovědět“. Hospodin, říká žalmista, nejen že naslouchá křiku chudého, ale také mu odpovídá. Jeho odpověď, jak je to potvrzeno celými dějinami spásy, je plnou účastí lásky na situaci chudáka. Bylo tomu tak, když Abrám předkládal Hospodinu svoji prosbu mít potomstvo, třebaže on sám i jeho žena Sára už byli pokročilého věku a děti mít nemohli (srov. Gn 15,1–6). Podobně se to stalo, když měl Mojžíš zjevení Božího jména v hořícím keři a obdržel poslání vyvést lid z Egypta (srov. Ex 3,1–15). A tato odpověď se potvrzovala během celé cesty lidu na poušti: když pociťoval hlad a žízeň (srov. Ex 16,1–16; 17,1–7) a když upadal do ještě horší ubohosti, tedy nevěrnosti smlouvě a modloslužbě (srov. Ex 32,1–14).
Boží odpověď chudému je vždycky zásahem spásy, který uzdravuje rány duše a těla, který nastoluje spravedlnost a pomáhá k novému začátku důstojného života. Hospodinova odpověď je také výzvou, aby každý, kdo v něj věří, mohl v rámci lidských možností jednat podobně. Světový den chudých má být nepatrnou odpovědí celé církve, rozšířené po celém světě, jež se obrací k chudým
jakéhokoli druhu a v kterékoli zemi, aby se nedomnívali, že jejich volání zaniká do prázdna. Snad je to jako kapka vody v poušti chudoby, ale může být znamením sdílení mezi strádajícími, aby pocítili účinnou přítomnost bratra a sestry. Není to skutek, kterým je delegováno na druhé to, co potřebují chudí, nýbrž výraz osobního zapojení těch, kteří naslouchají jejich volání. Starostlivost věřících se nemůže omezit na formu asistence – třebaže ta je v první chvíli potřebná a vítaná – ale vyžaduje onu „láskyplnou pozornost“ (apoštolská exhortace Evangelii gaudium,199), která ctí druhého jako osobu a hledá jeho dobro.

4. Třetí sloveso zní „osvobodit“. Chudý v Bibli žije s jistotou, že Bůh zasáhne v jeho prospěch, aby mu navrátil důstojnost. Chudoba není zamýšlená, ale je stvořena egoismem, pýchou, nenasytností a nespravedlností. To jsou zla stará jako člověk, nicméně jde o hříchy, které postihují tolik nevinných, protože s sebou nesou tak dramatické důsledky. Jednání, kterým Bůh osvobozuje, je spásným činem pro všechny ty, kteří mu odhalili své smutky a obavy. Vězení chudoby je překonáno mocným Božím zásahem. Je tolik žalmů, které vyprávějí a oslavují tyto dějiny spásy, potvrzující se v osobním životě chudého: „Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl
příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal“ (Ž 22,25). Možnost kontemplovat Boží tvář je výrazem jeho přátelství, jeho blízkosti a spásy. „Shlédl jsi na mé pokoření. Vždyť ty víš, co sužuje mou duši; […] postavils mé nohy na volné prostranství“ (Ž 31,8–9). Nabídnout chudému „volné prostranství“ je stejné jako osvobodit ho z „osidla lovce“ (srov. Ž 91,3), vyprostit ho z léčky nastražené na jeho cestě, aby mohl lehce kráčet a pohlížet na život klidnýma očima. Boží spása na sebe bere podobu ruky vystřené směrem k chudému, ruky nabízející přijetí, chránící a umožňující vnímat přátelství, které potřebuje. Právě díky této konkrétní, hmatatelné blízkosti začíná skutečná osvobozující cesta: „Každý křesťan a každé společenství je povoláno být nástrojem Božím k osvobozování a k podpoře chudých, aby se mohli plně integrovat do společnosti. To předpokládá, že budeme chápaví a budeme pozorně naslouchat prosbám chudých a poskytovat jim pomoc“ (apoštolská exhortace Evangelii gaudium,187).

5. Je pro mě důvodem k dojetí vědět, že tolik chudých se ztotožnilo s Bartimaiem, o kterém vypráví evangelista Marek (srov. 10,46–52). Slepý Bartimaios „seděl u cesty a žebral“ (v. 46), a jakmile uslyšel, že kolem jde Ježíš „začal křičet“ a vzývat „Syna Davidova“, aby se nad ním smiloval (srov. v. 47). „Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc“ (v. 48). Syn Boží vyslyšel jeho volání: «„Co chceš, abych pro tebe udělal?“ A slepec mu odpovídá: „Mistře, ať vidím!“»(v. 51). Tato stránka evangelia činí zřejmým to, co žalm ohlašoval jako příslib. Bartimaios je chudákem, který zakouší nedostatek základních schopností, především schopnosti vidět a pracovat. Kolik cest přivádí i dnes k projevům nejistoty! Nedostatek základních prostředků k obživě, vyloučení na okraj ve chvíli, kdy se nedostává vlastních sil k práci, různé formy sociálního otroctví i přes dosažený pokrok lidstva… Kolik chudých se dnes podobně jako Bartimaios nachází
na okraji cesty a hledá smysl ve své situaci! Kolik se jich ptá, proč se dostali až na dno této propasti a jak se z ní mohou osvobodit ven! Očekávají, že se k nim někdo přiblíží a řekne: „Odvahu, buď dobré mysli! Vstaň, volá tě!“ (v. 49)

Bohužel se často stává, že hlasy, které zaznívají, jsou naopak napomínáním, vybízením mlčet a podrobit se. Jde o falešné hlasy, častokrát vedené fobií z chudých, považovaných nejen za nuzáky, ale i za lidi přinášející nejistotu, nestabilitu, nepořádek do  každodenních zvyklostí, tedy za ty, které je třeba odmítnout a držet ve vzdálenosti. Tíhneme k tomu, vytvořit odstup mezi sebou a jimi a neuvědomujeme si, že se tak udržujeme ve vzdálenosti od Pána Ježíše, který je neodmítá, ale volá k sobě a poskytuje jim útěchu. Jak výstižně v této souvislosti znějí prorocká slova o životním stylu věřícího: „rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít […], lámat svůj chléb hladovému […], přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší, […], vidíš-li nahého, obléci ho“ (Iz 58,6–7). Pro takové jednání je hřích odpuštěn (srov. 1 Petr 4,8), spravedlnost jde svou cestou a až my budeme volat k Pánu, on odpoví a řekne: „Tady jsem!“ (srov. Iz 58,9)

6. Chudí jako první mají schopnost poznávat Boží přítomnost a vydávat svědectví o jeho blízkosti v jejich životech. Bůh zůstává věrný svému příslibu a ani v temnotě noci nepřestává poskytovat žár své lásky a útěchy. Ovšem pro překonání skličující situace chudoby je pro ně důležité, aby vnímali blízkost bratří a sester, kteří se o ně budou zajímat a kteří jim otevřou dveře srdce a života, dají jim pocítit, že je považují za přátele a rodinu. Jenom tak můžeme objevit „spasitelnou sílu jejich životů“ a „postavit je do středu života putující církve“ (apoštolská exhortace Evangelii gaudium,198). 
Tímto světovým dnem jsme zváni, abychom naplnili slova žalmu: „Chudí se najedí do sytosti“ (Ž 22,27). Víme, že v jeruzalémském chrámě po obětním rituálu následovala hostina. 
V mnoha diecézích se toto stalo praxí, která v loňském roce obohatila oslavu prvního Světového dne chudých. Mnozí se setkali s vroucím přijetím v domě, zakusili radost ze svátečního jídla a poznali solidaritu těch, kteří se prostým a bratrským způsobem rozhodli sdílet svůj stůl. Přál bych si, aby také letos a v budoucnu byl tento den slaven ve znamení radosti ze znovunalezené schopnosti být spolu. Společně se v komunitě modlit a sdílet nedělní oběd. Jde o zkušenost, která nás vrací k prvnímu křesťanskému společenství, které evangelista Lukáš popisuje v celé jeho originalitě a jednoduchosti: „Setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání
chleba a v modlitbách. […] Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné; prodávali svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval“ (Sk 2,42.44–45).

7. Existuje bezpočet iniciativ, které podniká křesťanské společenství, aby dalo najevo blízkost a poskytlo úlevu v tolika projevech chudoby, které se odehrávají před našima očima. Spolupráce s jinými organizacemi, které nejsou vedeny vírou, ale lidskou solidaritou, dokáže přinést pomoc, kterou bychom sami poskytnout nedokázali. Vědomí, že v nezměrném světě chudoby je naše pomoc omezená, slabá a nedostatečná, vede k natažení rukou směrem ke druhým, aby vzájemná spolupráce mohla dosáhnout cíle účinnějším způsobem. Jsme vedeni vírou a příkazem lásky, ale umíme uznat i jiné formy pomoci a solidarity, které si částečně stanovují stejné cíle; je jen důležité,
abychom nezapomínali na to, co je nám vlastní, totiž přivádět všechny k Bohu a ke svatosti.
Sdílení různých zkušeností a pokora v nabízení naší spolupráce, bez jakéhokoli stavění se dopředu, jsou odpovídající a zcela evangelní odpovědí, kterou můžeme dát. 
Před chudými nejde o to, abychom soutěžili, kdo bude v pomoci první, ale musíme pokorně uznat, že je to Duch, jenž probouzí gesta, která mají být znamením Boží odpovědi a blízkosti.
Najdeme-li způsob, jak se k chudým přiblížit, musíme si být vědomi toho, že prvenství je na Tom, který otevřel naše oči i srdce k obrácení. Chudí nepotřebují protagonismus, ale lásku, která se dokáže skrývat a zapomínat na poskytnuté dobro. Pravými hrdiny jsou Pán a chudí. Kdo se dává do služby, stává se nástrojem v rukou Božích, aby umožnil poznání jeho přítomnosti a spásy. Připomíná to apoštol Pavel, když píše křesťanům do Korintu, kteří soutěžili mezi sebou ohledně charismat, ve snaze vlastnit ta nejlepší: «Oko tedy nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ nebo zase hlava nohám: „Nepotřebuji vás!“» (1Kor 12,21) Apoštol předkládá důležitou úvahu,
v níž si všímá, že tělesné údy, které se nám jeví jako nejslabší, jsou těmi nejdůležitějšími (srov. v. 22); těm, které „považujeme za méně ušlechtilé, projevujeme větší úctu, a ty, za které se stydíme, tím slušněji zakrýváme, kdežto údy ušlechtilé (takové ohledy) nepotřebují“ (vv. 23–24). Když Pavel dává základní poučení o charismatech, vychovává křesťanské společenství k evangelijnímu přístupu vůči jeho nejslabším a nejpotřebnějším členům. Kristovým učedníkům mají být cizí pohrdání i postoje svatouškovství vůči nim; jsou spíš povoláni k tomu, aby jim projevovali úctu a dávali přednost v přesvědčení, že oni představují skutečnou přítomnost Krista mezi nimi. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nepatrných bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).

8. Zde se dá pochopit, jak je náš způsob života vzdálený světskému způsobu, který oslavuje, následuje a napodobuje ty, kteří mají moc a bohatství, přičemž vyčleňuje na okraj chudé a považuje je za odpad a hanbu. Apoštolova slova jsou pozváním, abychom k plnosti evangelia přivedli solidaritu s nejslabšími a méně obdařenými členy Kristova těla: „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují“ (1Kor 12,26). Ve stejném smyslu nás vybízí v Listě Římanům: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Buďte mezi sebou stejného smýšlení. Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se sklánějte k věcem
obyčejným“ (12,15–16). To je povolání Kristova učedníka; ideál, který je třeba soustavně sledovat, je stále více si osvojovat „smýšlení Krista Ježíše“ (Flp 2,5).

9. Slovo naděje se stává přirozeným epilogem, ke kterému odkazuje víra. Často jsou to právě chudí, kteří uvádějí do krize naši indiferentnost, dceru vidění života příliš zahleděného do sebe a svázaného s přítomností. Křik chudého je i voláním naděje, ve které se projevuje jistota osvobození. Je to naděje opřená o Boží lásku, neopouštějící toho, kdo na ni spoléhá (srov. Řím 8,31–39). Svatá
Terezie z Avily napsala ve své Cestě k dokonalosti: „Chudoba je statkem, který v sobě uzavírá všechny statky světa; zajišťuje nám obrovské panství, myslím tím, že z nás dělá vlastníky všech pozemských statků od okamžiku, kdy jimi opovrhneme“ (2,5). A v měřítku, v jakém jsme schopni rozlišit pravé bohatství, se stáváme bohatými před Bohem a moudrými před sebou i před druhými. Je to právě tak: v míře, v jaké dokážeme rozpoznat správný a pravý význam bohatství, porosteme v lidskosti a staneme se schopnými sdílení.

10. Vybízím spolubratry biskupy, kněze a především jáhny, na které byly vloženy ruce právě pro službu chudým (srov. Sk 6,1–7), spolu se zasvěcenými osobami a tolika laiky, kteří ve farnostech, společnostech a hnutích činí hmatatelnou odpověď církve na volání chudých, prožít tento světový den jako privilegovaný okamžik pro novou evangelizaci. Chudí evangelizují nás, když nám každodenně pomáhají objevovat krásu evangelia. Nenechme padnout do prázdna tuto příležitost milosti. Všichni se dnes považujme za jejich dlužníky a podávejme si navzájem jedni s druhými ruce, aby se mohlo uskutečnit spásné setkání, které podporuje víru, činí účinnou lásku
a uvádí naději, aby mohla s jistotou kráčet vstříc přicházejícímu Pánu.

Ve Vatikánu 13. června 2018
V den liturgické památky svatého Antonína Paduánského
FRANTIŠEK

Papež František: Mít rád znamená nechat stranou sobectví

Na Svatopetrském náměstí promlouvá k věřícím každou neděli papež František. Dnes, 21. října 2018, komentoval evangelium z 29. neděle liturgického mezidobí (srov. Mk 10,35-45) o Zebedeových synech, kteří prosili Ježíše, aby jim ve svém království vyhradil přední místa. Mimo jiné řekl:

Ježíš ví, že Jakub a Jan jsou velice nadšeni Jím i Jeho královstvím, ale ví také, že jejich očekávání a horlivost jsou kontaminovány duchem tohoto světa. Proto odpoví: »Nevíte, co chcete« (v.38). A zatímco oni diskutovali o trůnech slávy, na kterých usednou vedle Krista Krále, On mluví o pití »kalicha« a ponoření v »křest«, to znamená o umučení a smrti. Jakub a Jan, opět v touze po kýžených privilegiích, odpovídají: »To můžeme«! Ani tady však vůbec nevědí, co říkají. Ježíš předpovídá, že budou pít  Jeho kalich a budou ponořeni v Jeho křest, a stejně jako ostatní apoštolové budou mít účast na Jeho kříži, až přijde jejich čas. Dochází však  k závěru, že »posadit po mé pravici nebo levici, není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno« (v.40). Jako by říkal: následujte mne, učte se „ztrátové“ cestě lásky a o odměnu se postará nebeský Otec. Cesta lásky je vždycky „ztrátová“, protože  mít rád znamená ponechat stranou sobectví, sebevztažnost a sloužit druhým.“

“Jako Kristovi učedníci proto přijměme toto evangelium jako pobídku k obrácení, abychom odvážně a velkodušně dosvědčovali církev, sklánějící se k nohám těch posledních, a s láskou a jednoduše jim sloužili. Panna Maria, která plně a pokorně přilnula k Boží vůli, ať nám pomáhá následovat Ježíše radostně cestou služby, jež je hlavní cestou do Nebe.”

Po hlavní promluvě obrátil papež František pozornost k dnešní oslavě:

Na dnešek připadá Světový den misií, jehož téma zní: Společně s mladými lidmi přinášejme všem evangelium! Společně s mladými: toto je cesta! I skutečnost, kterou díky Bohu zakoušíme v těchto dnech na biskupské synodě, která je jim věnována. Nasloucháme jim a necháváme se strhnout svědectvím mnoha mladých, kteří v Ježíši nalezli smysl a radost života. A často jej nalezli díky jiným mladým, kteří jsou již součástí onoho společenství bratří a sester, zvaného církev. Modleme se, aby novým generacím nechyběla zvěst víry, ani povolání spolupracovat na misijním poslání církve. Myslím na mnoho křesťanů, mužů i žen, laiků, zasvěcených osob, kněží a biskupů, kteří dali a dosud vydávají svůj život na zvěstování evangelia  daleko od svojí vlasti. Jim patří naše láska, naše vděčnost a naše modlitba. Pomodleme se za ně Zdrávas Maria.“

 

 

Příprava na Mimořádný misijní měsíc říjen 2019

„Zvu každého křesťana na jakémkoli místě a v jakékoli situaci k tomu, aby se hned dnes navrátil ke svému osobnímu setkání s Ježíšem Kristem, nebo alespoň aby učinil rozhodnutí, že se s ním chce setkat a že ho bude každý den bez ustání hledat. Nikdo nemá sebemenší důvod myslet si, že se ho toto pozvání netýká, protože „z radosti, kterou dává Bůh, není nikdo vyloučen.“ Kdo riskuje, nebude Pánem zklamán, a kdo učiní malý krůček směrem k Ježíši, objeví, že On už na jeho příchod čekal s otevřenou náručí. Toto je chvíle, kdy je třeba říci Ježíši Kristu: „Pane, nechával jsem se oklamávat, tisícero způsoby jsem unikal před tvou láskou, ale nyní jsem znovu zde, abych obnovil svoji smlouvu s tebou. Potřebuji tě. Vysvoboď mne znovu, Pane, přijmi mne opět do své Vykupitelské náruče.“ Moc nám prospěje vrátit se k němu, poté co jsme se ztratili!“ apeluje papež František ve své exhortaci Evangelii Gaudium.

Misijní činnost každého křesťana je odpovědí na trvalý Ježíšův příkaz: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu.“ (Mk 16,15) 30. listopadu 2019 uběhne 100 let od vydání apoštolského listu Maximum illud, kterým chtěl dát tehdejší papež Benedikt XV. po zničujícím světovém konfliktu nový impuls misijnímu úkolu hlásat evangelium. V listu zdůrazňuje, že jediným motivem misijní činnosti má být poselství a láska Pána Ježíše, šířené svatostí vlastního života a dobrými skutky. Papež František klade opět důraz na tento úkol, který byl církvi svěřen, a proto si přeje, aby se v celém světě slavil říjen 2019 jako Mimořádný misijní měsíc, kterému by měla předcházet celoroční příprava.

Promysleme si proto ve svých farnostech a společenstvích, jak vyjít sami ze sebe, třeba do svého nejbližšího okolí, jak druhým zprostředkovat to, co sami známe, co jsme zadarmo dostali od Pána. Papežská misijní díla pro vás připravila inspirativní náměty, které vám pomohou toto poslání naplňovat.

Jak s touto příručkou pracovat
Pro každý měsíc přípravného roku přinášíme jedno téma, které by mělo rezonovat celou církví. Každé z témat je rozpracováno do čtyř okruhů:
a) návrh biblického textu
b) životní svědectví význačného světce nebo misionáře – mučedníka
c) téma k zamyšlení a z něj vycházející modlitby
d) nabídka konkrétních misijních aktivit podle zásad Papežských misijních děl
Příručka není závazným doporučením. Témata vycházejí z obecných témat církevního roku, aktivit Papežských misijních děl včetně Papežského misijního díla dětí a struktury navržené Svatým otcem pro přípravu Mimořádného misijního měsíce 2019. Témata jsou jen návrhy, je možné z nich vybírat nebo si zvolit zcela jiné podle místních potřeb a možností. 

Přímo pro práci s dětmi vydala Papežská misijní díla samostatnou příručku.

K Mimořádnému měsíci říjnu 2019 vzniklo celosvětové logo, které nás bude provázet po celý přípravný rok a najdete ho i na našich misijních materiálech.

Přejeme každému, kdo s touto publikací bude pracovat, spousty darů Ducha Svatého a uši i srdce vždy otevřené Jeho působení.

kolektiv pracovníků PMD v ČR