Příspěvky se štítkem Papež

Světový den chudých

Katolická církev slaví letos poprvé Světový den chudých v neděli 19. listopadu 2017. Stane se konkrétní připomínkou mimořádného Svatého roku, a to pokaždé o neděli před slavností Ježíše Krista Krále. „Bude to den, který pomůže komunitám i každému pokřtěnému uvažovat nad chudobou jakožto jádrem evangelia a nad tím, že dokud Lazar leží přede dveřmi našeho domu (srov. Lk 16,19-21), nebude moci nastat spravedlnost, ani sociální smír“, zdůraznil papež František.(Misericordia et misera).

„Nemilujme slovem, ale činem“ (srov. 1 Jan 4,7-16) – touto evangelistovou výzvou papež František uvozuje své poselství a upozorňuje na častý rozpor mezi skutky a konkrétní službou nejposlednějším na jedné straně a prázdnými slovy na druhé.

“Papež naléhá na to, aby chudí nebyli pouhými adresáty naší jednou týdně vykonávané dobrovolnické činnosti, či ještě méně náhodných gest dobré vůle, kterými chceme utišit svědomí. Tyto bezpochyby užitečné a platné zkušenosti by měly vést ke skutečnému setkání s chudými a vyvolat sdílení, které by se stalo životním stylem“, poznamenal předseda Papežské rady pro novou evangelizaci arcibiskup Rino Fisichella.

“Papež v poselství nezastírá, že zejména v naší době není lehké jasně definovat pravou chudobu. Mluví o tisíci tvářích chudoby, poznamenaných bolestí, vyřazováním, zvůlí, násilím, mučením a vězněním, válkou, odnímáním svobody a důstojnosti, nevzdělaností a analfabetismem, nedostatkem zdravotní péče a práce, obchodem s lidmi, otroctvím, vyhnanstvím a bídou, nucenou migrací. Chudoba má tvář mužů, žen a dětí zneužívaných z mrzkých zájmů a pošlapávaných zvrácenou logikou moci a peněz. Papež nám, stručně řečeno, předkládá „nelítostný a nehotový seznam“, který se stále rozšiřuje kvůli lačnosti několika jedinců a všeobecné lhostejnosti.“

Terapií na všechny tyto patologie je reciprocita setkání, během kterého chudý člověk poznává něhu a milosrdenství Boha prostřednictvím lidí, kteří chtějí v chudých poznat reálnou tvář Krista, což dobře vyjadřuje logo nového Světového dne chudých. 

 

Poselství Svatého otce Františka k 1. Světovému dni chudých

Nemilujme slovy, ale skutky

1. „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy“ (1 Jan 3,18). Tato slova apoštola Jana vyjadřují příkaz, který žádný křesťan nemůže přehlížet. Závažnost, s jakou „milovaný učedník“ odevzdává Ježíšův příkaz až do našich dní, se ještě více zdůrazňuje kvůli rozporu mezi prázdnými slovy, jež často bývají na našich rtech, a konkrétními skutky, jimiž se máme poměřovat. Láska nedovoluje žádné alibi; kdo má v úmyslu milovat tak, jako miloval Ježíš, musí se řídit jeho příkladem, a to především tehdy, když jsme voláni k lásce k chudým. Způsob, jakým miloval Boží Syn, je ostatně dobře známý a Jan ho jasně připomíná ve svých listech. Spočívá ve dvou nosných pilířích: Bůh miloval jako první (srov. 1 Jan 4,10.19); a miloval tak, že dal sebe sama celého, včetně svého života (srov. 1 Jan 3,16).

Takováto láska nemůže zůstávat bez odpovědi. I když byla darována jednostranně, aniž by za to cokoli vyžadovala, přesto zapaluje srdce natolik, že každý, i navzdory svým omezením a hříchům, se cítí být veden k jejímu opětování. To je možné tehdy, pokud Boží milost a jeho milosrdná láska je podle možností přijímána do našeho srdce tak, aby přiměla naši vůli i naše city k lásce k samotnému Bohu i k bližnímu. Milosrdenství, které tak řečeně tryská ze Srdce Trojice, může tímto způsobem dospět k tomu, že rozpohybuje náš život a bude vzbuzovat soucit a skutky milosrdenství k bratřím a sestrám, kteří se nacházejí ve stavu nouze.

2. „Tento ponížený volal a Hospodin slyšel“ (Žalm 34,7). Církev od vždy chápala důležitost takového výkřiku. Svědectví o tom máme již od prvních stránek Skutků apoštolů, kde Petr požaduje, aby se vybralo sedm mužů „plných Ducha a moudrosti“ (6,3), kteří na sebe vezmou službu chudým a péči o ně. To je nepochybně jedno z prvních znamení, jímž se křesťanské společenství představilo na scéně světa: služba těm nejchudším. Tohle vše bylo možné díky pochopení, že život Ježíšových učedníků se má vyznačovat takovým bratrstvím a solidaritou, jaké odpovídají hlavní nauce Mistra, který vyhlásil chudé za blahoslavené a za dědice nebeského království (srov. Mt 5,3).

„Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval“ (Sk 2,45). Toto vyjádření jasně ukazuje živou starost prvních křesťanů. Evangelista Lukáš, autor posvátných textů, který více než ostatní dává prostor milosrdenství, nedělá žádné řečnické cvičení, když popisuje praxi sdílení v prvním společenství. Právě naopak, když o tom vypráví, chce hovořit k věřícím všech generací, a tedy i k nám, aby nás podpořil ve svědectví a podnítil nás k činnosti ve prospěch těch nejpotřebnějších. Totéž učení s obdobným přesvědčením předává apoštol Jakub, který ve svém listě používá silné a pronikavé výrazy: „Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují? Vy však jste chuďasem pohrdli. Nezneužívají právě bohatí své moci proti vám? Netahají vás po soudech? … Co pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: ‚Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se!‘ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá“ (2,5-6.14-17).

3. Existují však chvíle, kdy křesťané nenaslouchali této výzvě až do hloubky a nechali se nakazit světskou mentalitou. Duch Svatý je však neopomněl upamatovat na to, že mají zaměřit svůj pohled na to podstatné. Nechal, aby se narodili muži a ženy, kteří různým způsobem nabízeli svůj život pro službu chudým. Kolik kapitol v dějinách těchto dvou tisíc let bylo napsáno křesťany, kteří se vší jednoduchostí i pokorou a s velkorysou fantazií lásky sloužili svým nejchudším bratřím!

Mezi všemi vyniká příklad svatého Františka z Assisi, jehož během staletí následovali mnozí svatí muži a ženy. On se neuspokojil s tím, že objímal malomocné a dával jim almužnu, ale rozhodl se, že půjde do Gubbia, aby s nimi žil. On sám viděl v tomto setkání zvrat ve své  konverzi: „Když jsem byl ve hříchu, pohled na malomocné se mi zdál být příliš hořký, ale sám Pán mě přivedl mezi ně a prokázal mi na nich milosrdenství. Když jsem se od nich vzdálil, to, co se mi zdálo hořké, se proměnilo ve sladkost na duši i na těle“ (Test 1-3: FF 110). Toto svědectví je důkazem o proměňující síle lásky a křesťanského způsobu života.

Nemysleme si, že chudí jsou pouhými příjemci dobrovolnické služby vykonávané jednou za týden, a tím méně adresáti nějakých improvizovaných skutků dobré vůle, abychom si uklidnili své svědomí. Tyto zkušenosti jsou sice hodnotné a užitečné, aby nás učinili vnímavými k potřebám tolika bratří a k nespravedlnostem, jež jsou často jejich příčinou, ale měly by vést ke skutečnému setkání s chudými a vytvořit místo pro sdílení, jež se stane způsobem života. V lásce, která se stává sdílením, nacházejí modlitba, cesta učedníka i konverze potvrzení své evangelní autentičnosti. Z tohoto způsobu života vychází radost a pokoj v duši, protože se rukou dotýkáme Kristova těla. Chceme-li se s Kristem skutečně setkat, je třeba, abychom se dotýkali jeho těla v bolavém těle chudých jako potvrzení svátostného přijímání eucharistie. Kristovo tělo lámané při posvátné liturgii se nám dává, abychom ho znovu nacházeli díky lásce sdílené s těmi nejslabšími bratry a sestrami. Jako stále aktuální znějí slova svatého biskupa Jana Zlatoústého: „Když chcete vzdávat čet Kristovu tělu, nepřehlížejte ho, když je nahé; nevzdávejte v hedvábných paramentech čest Kristu eucharistickému, zatímco před chrámem si nevšímáte jiného Krista, jenž je sužován chladem a temnotou“ (Hom. in Matthaeum,50,3: PG 58).

Jsme tedy povoláni k tomu, abychom vztahovali své ruce k chudým, setkávali se s nimi, dívali se jim do očí, objímali je a dávali jim pocítit vroucnost lásky, která rozbíjí kruh samoty. Jejich ruka vztažená k nám je rovněž výzvou, abychom vycházeli ze svých jistot a ze svého pohodlí a uznávali hodnotu, jakou představuje samotná chudoba.

4. Nezapomínejme na to, že pro Kristovy učedníky je chudoba především povoláním k následování chudého Ježíše. Je to cesta, po níž jdeme za ním a spolu s ním, cesta, která vede k blaženosti Nebeského království (srov. Mt 5,3; Lk 6,20). Chudoba znamená mít pokorné srdce, které dokáže přijmout svou situaci omezeného a hříšného stvoření, abychom překonali pokušení všemocnosti, jež vytváří iluzi o naší nesmrtelnosti. Chudoba je postoj srdce, který brání považovat peníze, kariéru a luxus za životní cíl a za podmínku ke štěstí. Chudoba spíše vytváří předpoklad pro svobodné přijetí osobní a společenské zodpovědnosti, i navzdory vlastním omezením, a důvěřuje v Boží blízkost a v podporu jeho milosti. Takto chápaná chudoba je měřítkem, které umožňuje hodnotit správné používání hmotných statků a zároveň prožívat své vztahy a city nesobecky a bez postoje přivlastňování (srov. Katechismus katolické církve, č. 25-45).

Vezměme si proto za svůj příklad svatého Františka, ryzího svědka chudoby. Právě proto, že on měl oči upřené na Krista, dokázal ho poznávat a sloužit mu v chudých. Pokud si tedy přejeme přinášet svůj účinný příspěvek pro dějinnou změnu a způsobovat skutečný rozvoj, je třeba, abychom naslouchali výkřiku chudých a nasazovali se pro jejich povznesení ze situace odsunutí na okraj společnosti. Chudým, kteří žijí v našich městech a našich společenstvích, zároveň připomínám, že nemají ztrácet vědomí evangelní chudoby, kterou nosí jako pečeť svého života.

5. Známe velkou těžkost, která se ukazuje v dnešním světě, jak jasně chudobu identifikovat. A ona přesto na nás každodenně křičí ve svých tisícerých tvářích poznamenaných bolestí, vyčleněním na okraj, bezprávím, násilím, mučením, vězněním, válkou, omezováním svobody a důstojnosti, nevědomostí a analfabetismem, krizovou zdravotnickou situací, nedostatkem práce, obchodováním s lidmi a otroctvím, vyhnanstvím, bídou a násilnou migrací. Chudoba má tvář žen, mužů i dětí vykořisťovaných mrzkými zájmy, deptaných zvrácenou logikou moci a peněz. Tento nemilosrdný seznam, který nebude nikdy kompletní, jsme nuceni tvořit tváří v tvář chudobě jako plodu sociální nespravedlnosti, morální bídy, nenasytnosti některých a všeobecně rozšířené nevšímavosti!

V našich dnech bohužel stále více vychází na povrch nestoudné bohatství hromaděné v rukou malého počtu privilegovaných, často doprovázené nelegálností a vykořisťováním urážejícím lidskou důstojnost, a zároveň nás pobuřuje šíření chudoby ve velkých okruzích společnosti po celém světě. Před takovýmto obrazem nemůžeme zůstávat nečinní a tím méně rezignovat. Na chudobu, která potlačuje iniciativního ducha mnoha mladých a brání jim najít si práci; na chudobu, která umrtvuje smysl pro zodpovědnost a dává přednost delegování a hledání protekce; na chudobu, která otravuje studny spoluúčasti, omezuje prostor pro profesionalitu, a tak pokořuje zásluhy toho, kdo pracuje a vyrábí; na to vše je třeba odpovídat novým viděním života a společnosti.

Všichni tito chudí – jak s oblibou říkal blahoslavený Pavel VI. – patří k církvi díky „evangelnímu právu“ (promluva při otevření 2. zasedání Druhého vatikánského koncilu, 29. září 1963) a zavazují nás, abychom se pro ně přednostně rozhodli. Požehnané jsou tedy ruce, které se otevírají pro přijetí chudých a pro jejich podporu: jsou to ruce, jež přinášejí naději. Požehnané jsou ruce, které překonávají každou kulturní, náboženskou a národnostní bariéru a vlévají do ran lidstva olej útěchy. Požehnané jsou ruce, které se otevírají, aniž by za to něco požadovaly, bez různých „jestliže“, „ale“ a „snad“: jsou to ruce, které nechávají na bratry sestupovat Boží požehnání.

6. Na konci Svatého roku milosrdenství jsem nabídl církvi Světový den chudých proto, aby se křesťanská společenství po celém světě stávala stále konkrétnějším znamením Kristovy lásky k těm posledním a nejpotřebnějším. Přeji si, aby se k ostatním světovým dnům založeným mými předchůdci, které se již staly tradicí v životě našich společenství, připojil i tento a v jejich celku je doplnil o kompletující, výhradně evangelní prvek, jímž je Ježíšova láska k chudým.

Vyzývám celou církev i muže a ženy dobré vůle, aby v tento den upřeli svůj pohled na ty, kdo k nim vztahují své ruce, kdo volají o pomoc a vyžadují naši solidaritu. Jsou to naši bratři a sestry, stvoření a milovaní jediným Nebeským Otcem. Tento den má za cíl stimulovat v první řadě věřící, aby reagovali na kulturu skartace a mrhání a vzali si za svou kulturu setkání. Zároveň je to výzva určená všem, bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost, aby byli otevřeni pro sdílení s chudými a pro jakoukoli formu solidarity s nimi na znamení konkrétního bratrství. Bůh stvořil nebe a zemi pro všechny, ale lidé bohužel vystavěli hranice, zdi a ploty, a tak se zpronevěřili původnímu daru určenému pro celé lidstvo bez výjimky.

7. Přeji si, aby se křesťanská společenství během týdne předcházejícího Světovému dni chudých – letos to bude 19. listopadu, o 33. neděli v liturgickém mezidobí –angažovala pro vytváření mnoha příležitostí k setkáním přátelství, solidarity a konkrétní pomoci. Chudé i dobrovolníky pak mohou pozvat ke společné účasti na nedělní eucharistii, aby se slavnost našeho Pána Ježíše Krista Krále vesmíru, slavená v následující neděli, ukázala jako ještě autentičtější. Kristovo kralování se totiž projevuje ve svém plném významu právě na Golgotě, když Nevinný je přibit na kříž a jako chudý, nahý a zbavený všeho vtěluje a zjevuje plnost Boží lásky. Jeho úplná odevzdanost Otci vyjadřuje jeho naprostou chudobu, ale zároveň ukazuje moc Lásky, jež ho v den Velikonoc vzkřísí k novému životu.

Pokud v naší čtvrti žijí chudí, kteří hledají ochranu a pomoc, přibližme se v tuto neděli k nim; bude to příhodný okamžik pro setkání s Bohem, kterého hledáme. Přijměme je podle nauky Písma (srov. Gen 18,3-5; Žid 13,2) jako privilegované hosty u našeho stolu; mohou se stát učiteli, kteří nás naučí žít naši víru důsledněji. Svou důvěrou a připraveností k přijetí pomoci nám střídmým a často radostným způsobem ukážou, jak přesvědčivé je žít z toho podstatného a odevzdávat se Otcově Prozřetelnosti.

8. V základě mnoha konkrétních iniciativ, které se budou moci během tohoto dne uskutečnit, ať je vždy modlitba. Nezapomínejme na to, že Otčenáš je modlitba chudých. Prosba o chleba totiž vyjadřuje naši odevzdanost Bohu při prvotních potřebách našeho života. To, co nás Ježíš touto modlitbou naučil, vyjadřuje a shrnuje výkřik těch, kdo trpí kvůli životním obtížím a nedostatku toho potřebného. Učedníkům, kteří Ježíše žádají, aby je naučil modlit se, On odpověděl slovy chudých, kteří se obracejí k jedinému Otci, v němž se všichni poznávají jako bratři. Otčenáš je modlitba, která se vyjadřuje v množném čísle: chléb, o nějž prosíme, je „náš“, a to vyžaduje jeho sdílení, spoluúčast a společnou zodpovědnost. V této modlitbě všichni poznáváme potřebu překonávat každou formu sobectví, abychom měli přístup k radosti ze vzájemného přijetí.

9. Žádám spolubratry biskupy, kněze a jáhny – jejichž vlastním povoláním a posláním je podporovat chudé – zasvěcené osoby, sdružení, hnutí a rozsáhlý svět dobrovolníků, aby se nasadili pro to, aby se tímto Světovým dnem chudých zavedla tradice, která konkrétně přispěje k evangelizaci dnešního světa.

Kéž tento nový Světový den se stane silným apelem na naše svědomí věřících, abychom byli stále přesvědčenější, že sdílení s chudými nám umožní chápat evangelium v jeho stále větší hloubce. Chudí nejsou problémem, ale jsou zdrojem, z něhož máme čerpat, abychom přijímali a žili podstatu evangelia.

Ve Vatikánu 13. června 2017, Památka svatého Antonína z Padovy

FRANTIŠEK

Děkujeme ze srdce všem kdo skrze Papežská misijní díla pomáhají chudým!

 

Papež František vyhlásil na říjen 2019 mimořádný misijní měsíc

O Misijní neděli 22. října 2017, na kterou připadla také liturgická památka sv. Jana Pavla II., vyhlásil papež František konání mimořádného misijního měsíce, a to v říjnu roku 2019. S tímto úmyslem seznamuje kardinála Fernanda Filoniho, prefekta Kongregace pro evangelizaci národů, ve zvláštním listu ke stému výročí apoštolského listu Maximum illud Benedikta XV. (datovaném také 22. říjnem). Františkovým cílem je oživit vědomí o missio ad gentes a s novým elánem se chopit misionářské transformace církevního života a pastorace. Kardinála Filoniho, který zároveň předsedá Papežským misijním dílům, pověřuje přípravou této mimořádné události.

Jak papež František připomíná, 30. listopadu 2019 uběhne sto let od vydání apoštolského listu Maximum illud Benedikta XV., kterým tento papež upozornil církev na její misionářskou odpovědnost. Stalo se to na konci hrůzného světového střetu, který sám nazval “zbytečnými jatkami”. Benedikt XV. vyzval k evangelnímu přehodnocení církevní misie, jejímu očištění od jakéhokoli koloniálního nánosu a upuštění od nacionalistických a výbojných záměrů, které již zapříčinily příliš mnoho škod. “Boží církev je univerzální a není cizinkou v žádném národě”, napsal a vybídl k odmítnutí veškerých forem dílčích zájmů, neboť důvodem misie je pouze hlásání Pána Ježíše a jeho milosrdné lásky, šířené svatostí života a dobrými skutky.

Apoštolský list Maximum illud s prorockým duchem a evangelní upřímností vybídl k překročení národních hranic a ke svědectví spásonosné Boží vůle prostřednictvím všeobecného poslání církve, komentuje papež František. Jeho blížící se sté výročí vydání by mělo podnítit k překonání církevní introverze, sebevztažné uzavřenosti v rámci bezpečných hranic, pastoračního pesimismu a neplodného stesku po minulosti a naopak nás otevřít radosti a stálé novosti evangelia. Také v naší době, kterou sužuje válka a na níž se líčí past smutného zdůrazňování rozdílů a vyvolávání střetů, by totiž radostná zvěst o tom, že Ježíš přemohl hřích, život porazil smrt a láska zvítězila nad strachem, měla být na dosah každého člověka, aby šířila důvěru a naději. 

Zdroj: Radio Vatikán 

Generální shromáždění Papežských misijních děl – Řím 2017

Každoroční Generální shromáždění Papežských misijních děl proběhlo v Římě ve dnech 29. května – 3. června 2017. Zúčastnili se ho národní ředitelé PMD přibližně ze 120 zemí všech kontinentů. Shromáždění zahájil prezident PMD a pomocný sekretář Kongregace pro evangelizaci národů Mons. Protase Rugambwa, který zdůraznil téma celého setkání – Misie v srdci křesťanské víry. Prefekt Kongregace pro evangelizaci národů, kardinál Fernando Filoni, ve své odpolední promluvě k národním ředitelům zdůraznil, že papežské misie nejsou jen jednou z mnoha dobročinných agentur, které shromažďují finanční prostředky pro rozvíjející se země, ale to, co charakterizuje službu papežských misií, je na prvním místě evangelizace. Misijní myšlenky a postoje mají být srdcem opravdové víry člověka – dnešního křesťana. Je potřeba osobního obrácení a modlitby.
 
Program pokračoval přednáškou P. J. A. Barreda OP na téma “Misie – srdce církve ve světle Evangelii Gaudium.
V pracovních skupinách se řešilo nové logo Papežských misijních děl, které by mělo být jednotné pro celý svět a fundraising Misijní neděle.
 
Jednotlivé Národní kanceláře Papežských misijních děl představovali praktické ukázky své činnosti. Českou republiku zde zastupoval národní ředitel Leoš Halbrštát a s úspěchem promítl video “Víra je dar”, o který projevili zájem některé národní kanceláře pro své prezentace.
 
Ve středu 31. 5. 2017 odpoledne se všichni národní ředitelé a funkcionáři Kongregace pro evangelizaci národů zúčastnili slavnostní mše svaté v Kolegiu sv. Petra apoštola v Římě u příležitosti 70. výročí jeho založení, které předsedal kardinál Fernando Filoni.
 
V druhé části týdne byly projednány aktuální přehledy činnosti PMD za minulý rok a výhledy na rok letošní. Přednesli je příslušní generální sekretáři následovně: za Papežské misijní dílo šíření víry P. Ryszard Szmydki, OMI.; za Papežské misijní dílo sv. Petra apoštola P. Fernando Domingues, MCCI; za Papežské misijní dílo dětí Dr. Baptistine Ralamboarison; za Papežskou misijní unii P. Vito Del Prete, PIME. Vystoupil také delegát za Administrativu Mons. Carlo Soldateschi. Na programu byla i revize Stanov PMD.
 
Papež František přijal návrh vyhlásit spolu s Kongregací pro evangelizaci národů měsíc říjen roku 2019 mimořádným časem modlitby a reflexe nad misijní činností (missio ad gentes).
 
Při sobotní audienci v Klementinském sále Apoštolského paláce papež František mimo jiné řekl: “Dobře znáte moji starost ohledně Papežských misijních děl. Vybídnu celou církev, aby se za dva roky během října zaměřila tímto směrem (modlitby a obnovy), protože touto dobou si budeme připomínat 100. výročí vydání apoštolského listu Maximum illud. V tomto významném dokumentu učitelského úřadu o misijním poslání papež Benedikt XV. připomněl, že svatost života je nezbytnou podmínkou účinnosti misií a položil důraz na potřebu sjednocení s Kristem, na přesvědčené a radostné sdílení božského nadchnutí hlásat evangelium a prokazovat milosrdnou lásku všem. Toto je pro dnešní misie podstatné více než kdykoli předtím.
V duchu tohoto učení bl. Pavla VI. se připomínka 100. výročí encykliky Maximum illud v měsíci řijnu roku 2019 má stát příhodným časem k tomu, aby modlitba, svědectví svatých mučedníků a misionářů, biblická a teologická reflexe, katecheze a misionářská charita přispěly k především k evangelizaci církve, která tak znovu najde svěžest a vroucnost své první lásky k ukřižovanému a vzkříšenému Pánu a bude věrohodně a účinně evangelizovat svět.”
 
Setkání s papežem Františkem povzbudilo všechny přítomné a národní ředitel Leoš Halbrštát mu s radostí vyřídil pozdravy od českých misionářů.
 

Misie je jádrem křesťanské víry

Misie je jádrem křesťanské víry, nadepsal papež František poselství k letošnímu Světovému dni misií, které bylo tradičně zveřejněno o Letnicích (4. 6. 2017). Co je základem a středem misie a jaké jsou její životní postoje?, ptá se papež v úvodu, aby vzápětí vymezil, že misie se zakládá na proměňující moci evangelia. Bůh Otec usiluje o tuto existenciální proměnu svých dětí, která nachází svůj výraz ve službě duchu a pravdě (Jan 4,23-24) a v životě vedeném Duchem svatým k následování Krista. “Slávou Boha je živý člověk”, cituje papež sv. Ireneje (Adversus haereses, IV, 20,7). Církevní misie proto nespočívá v šíření jakési náboženské ideologie anebo předkládání sublimované etiky. Vznešené ideály a pozoruhodné etické projevy nabízejí mnohá světová hnutí, avšak prostřednictvím církevního hlásání ve světě nadále jedná Ježíš a přináší mu dobrou zvěst, zdůrazňuje Petrův nástupce. Hlásáním evangelia se Ježíš opětovně stává naším současníkem – evangelium je totiž Osoba, která trvale zve lidi pokorné a činné víry, aby se účastnili na jejím velikonočním tajemství smrti a zmrtvýchvstání.

Jak papež poznamenává, ve světě díky Bohu nechybějí důkazy o zmíněné proměňující síle evangelia. Poselství připomíná dva z nich – odvážné gesto studenta ze súdánského kmene Dinka, který s nasazením vlastního života zachránil studenta znepřáteleného nuerského etnika před zabitím. A dále slova misionáře z Kitgumu na severu Ugandy, který v oblasti jednoho z mnoha zapomenutých konfliktů opakoval spolu se svými věřícími: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?” Ona slova při mši svaté dodala tamním lidem velkou útěchu i odvahu, komentuje papež. Evangelium napomáhá k překonání uzavřenosti, konfliktů, rasismu a tribalismu a naopak podporuje smíření, bratrství a sdílení. Z toho plyne, že misionářská činnost církve se sytí spiritualitou trvalého exodu. Jde o to “vykročit z vlastního pohodlí a mít odvahu vydat se do všech periferií, které potřebují světlo evangelia” (Evangelii gaudium,20). Díky misijnímu hlásání církev zakouší trvalý exil a člověku, žíznícímu po nekonečnu, dává poznat jeho postavení vyhnance putujícího ke konečné vlasti a pohybujícího se v napětí mezi tím, co z Božího království “již je” a “dosud není”.

Misie sděluje církvi, že nemá účel sama v sobě, nýbrž je pokorným nástrojem a prostřednicí Království. Autoreferenční církev libující si ve svých pozemských úspěších není Kristovou církví, jeho ukřižovaným a oslaveným tělem, varuje papež František, který v závěru upozorňuje na úlohu mladých lidí v misijní činnosti. Mládež je nadějí misie, píše Svatý otec, a příští biskupská synoda věnovaná mladým lidem bude dobrou příležitostí, jak je zapojit do obecné misionářské zodpovědnosti, která potřebuje jejich tvořivost a fantazii. Poselství ke Světovému dni misií, který letos připadá na 22. říjen, uzavírá papež modlitbou k Panně Marii, Matce evangelizace. “Kéž se za nás přimlouvá, abychom ve svaté odhodlanosti hledali nové cesty, kterými by ke všem lidem dospěl dar spásy”.

Celé poselství ke Světovému dni misií 2017 si můžete přečíst v přiloženém pdf na konci tohoto článku.

Zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25838

Generální shromáždění PMD – Řím 2016

Ve dnech 30. – 4. června 2016 proběhlo v Římě každoroční Generální shromáždění Papežských misijních děl. Zúčastnili se ho národní ředitelé PMD přibližně ze 116 zemí všech kontinentů. Shromáždění zahájil prezident PMD a pomocný sekretář Kongregace pro evangelizaci národů Mons. Protase Rugambwa, který řekl: “PMD mají opodstatnění pouze tehdy, pokud si žárlivě zachovají svou specifičnost: animaci, formaci a spolupráci s místními církvemi. Nejsme jednou z mnoha dobročinných agentur, které shromažďují finanční prostředky pro rozvíjející se země. To co charakterizuje naši službu, je na prvním místě evangelizace”. Arcibiskup Rugambwa také zdůraznil sté výročí jednoho ze čtyř Papežských misijních děl – Papežské misijní unie (PMU), která byla založena z iniciativy blahoslaveného Paolo Manny a podtrhl nutnost její reformy.

Prefekt Kongregace pro evangelizaci národů, kardinál Fernando Filoni, se ve své odpolední promluvě k národním ředitelům věnoval Papežské misijní unii a hlavním úkolům PMD: „Neměli bychom se bát naléhavé potřeby reformovat Papežskou misijní unii, a tím dát nový impuls také dalším třem Papežským misijním dílům”. A vysvětlil: “Církve s dlouhou křesťanskou tradicí mají dnes potíže s dostatečným nadšením a zájmem o hlásání evangelia v zemích a církvích za hranicemi svého státu. Na druhé straně se zdá, že mladé církve jsou v této době příliš zaujaty vlastním vnitřním uspořádáním. My všichni, věřící i duchovní, zápasíme se současnými kulturními, hospodářskými a náboženskými výzvami. Je pro nás stále obtížnější cítit se připraveni a dostatečně silní k tomu, vyjít do existenčních a územních periferií, které nás zavádí daleko za hranice obvyklých sociologických a ekonomických standardů.”

V úvodní studijní části se účastníci rozdělili do několika skupin, ve kterých si předávali zkušenosti a navzájem se inspirovali prací ve svých národních kancelářích a diskutovali o strategii podpory světové misijní solidarity. Prezentovali způsoby své činnosti, pomůcky a tiskoviny. Českou republiku zde zastupoval Leoš Halbrštát, národní ředitel Papežských misijních děl.

Ve středu 1. 6. 2016 navštívili všichni národní ředitelé PMD a pracovníci Kongregace pro evangelizaci národů Ducento, místo nedaleko Neapole, kde je pohřben zakladatel Papežské misijní unie blahoslavený P. Paolo Manna a u jeho hrobu společně slavili Eucharistii.

V druhé organizační části byly projednány aktuální přehledy činnosti PMD za minulý rok a finanční výhledy na rok letošní. Přednesli je příslušní generální sekretáři následovně: za Papežské misijní dílo šíření víry P. Ryszard Szmydki, OMI; za Papežské misijní dílo sv. Petra apoštola P. Fernando Domingues, MCCI; za Papežské misijní dílo dětí Dr. Baptistine Ralamboarison, za Papežskou misijní unii P. Fabrizio Meroni, PIME. Pozornost byla také věnována revizi Stanov PMD.

V pátek 3. června 2016 bylo letošní Generální shromáždění PMD zakončeno závěrečnou řečí a večerní mší celebrovanou Mons. Protase Rugambwou.

I letos přivítal národní ředitele Papežských misijních děl na sobotní audienci v Klementinském sále Apoštolského paláce papež František a mimo jiné jim řekl: „Bl. Paolo Manna velmi dobře pochopil, že formace a výchova ke službě církvi a jejímu vrozenému misijnímu poslání je cíl, který se týká veškerého svatého Božího lidu, v různosti jeho životních stavů a služebných úřadů.“ Papež František pokračoval: “Chce to mystiku. Musí růst náš zápal pro hlásání evangelia. Obávám se – a chci se vám s tím svěřit – že vaše dílo se zakládá na dokonalé organizaci, ale chybí mu zanícení. Tutéž práci může odvést nějaká nevládní organizace – ale to vy přece nejste! Misijní unie, která nehoří nadšením, k ničemu není. Misijní dílo bez mystiky je zbytečné. Vaše misijní unie dnes potřebuje právě toto – mystiku světců a mučedníků. Trvalá práce na misijní formaci, kterou máte konat, nesmí být jenom intelektuálním kurzem, nýbrž má být součástí této vlny misijního zápalu, který se sytí mučednickým svědectvím.“

Národní ředitel Leoš Halbrštát vyřídil papeži Františkovi pozdravy od českých misionářů a dětí z PMDD a ujištění o jejich modlitbách a přivezl pro věřící z ČR povzbuzení do další misijní práce.

Řím 1 Řím 2 Řím 4 Řím 3 Řím 5 Řím 6 Řím 7 Řím 8 Řím 9 Řím 10 Řím 11 Řím 12 Řím 13 Řím 14 Řím 16 Řím 19 Řím 18 Řím 20 Řím 21 Řím 22 Řím 23 Řím 24 Řím 25 Řím 26 Řím 27 Řím 28 Řím 29 Řím 31 Řím 32 Řím 33

Misionáři jsou slávou církve

Přinášíme Vám homilii papeže Františka z Domu sv. Marty, ve které uvažoval o čtení ze Skutků apoštolů (20,17-27), kde podává loučení Pavla s církevní obcí v Milétu. Jde o dojemnou scénu, kdy Pavel sděluje starším této obce, že už se spolu neuvidí. Odcházel totiž do Jeruzaléma, pohnut Duchem, kterému plně podrobil svůj život, aby zvěstoval evangelium, ačkoli věděl, že jej tam čeká pronásledování. Papež František zde uvažuje nad tím, co je podstatou misií a působení misionářů v každé době.

Poddajnost hlasu Ducha, který pobízí hlásat evangelium i v těch nejvzdálenějších krajích, je základní charakteristikou každého muže a každé ženy, jež se rozhodne sloužit církvi odchodem do misií.

Každý apoštol nosí v srdci povolání, které jej nutí a neodolatelně žene, aby se chopil svého života, odevzdal se Kristu a hořel pro Něho. Tento plamen, který hořel v srdci svatého Pavla plane také dnes v mnoha ženách a mužích, kteří opustili svoji vlast i rodinu a odešli na vzdálené kontinenty, aby tam hlásali Ježíše Krista.

Odcházeli, donuceni Duchem svatým. To je povolání. A když v oněch místech navštívíme hřbitov, kde vidíme jejich náhrobky, zjistíme, že mnozí zemřeli mladí, bylo jim méně než čtyřicet let. Nebyli totiž schopni odolat tamějším nemocem. Odevzdali svůj život jako mladí, spálili svůj život. Ale myslím, že si v té chvíli – daleko od svojí vlasti, své rodiny a svých drahých – říkali: Stálo to za to.

„Misionář jde, aniž by věděl, co jej potká – pokračoval papež citací ze životopisu sv. Františka Xaverského od José Maria Pemana, španělského spisovatele a básníka z minulého století, jehož líčení evokuje zmíněné loučení svatého Pavla: »Od města k městu mi Duch svatý dosvědčuje a říká, že mě čekají pouta a soužení« (Sk 20,23). „Misionář ví, že jeho život nebude snadný“ – dodal papež, pohnut vzpomínkou na dnešní apoštoly:

Naši misionáři jsou hrdinové evangelizace našich dní. Evropa jimi zaplnila ostatní kontinenty, kam odešli a už se nevrátili. Myslím, že se patří poděkovat Pánu za jejich svědectví. Je na místě mít radost z těchto misionářů, kteří jsou pravými svědky. Představuji si, jaká byla chvíle jejich loučení. Jako u Xaverského: »Opustil jsem všechno, ale stálo to za to!«. Odešli anonymně. Jiní se stali mučedníky, obětovali život evangeliu. Tito misionáři jsou naší slávou. Slávou církve!

„Kvalitou misionáře je tedy poddajnost,“ řekl dále papež František, který končil prosebnou modlitbou: „Spíše než nespokojenost, která spoutává dnešní mladé lidi, ať je to hlas Ducha svatého, který je přinutí vykročit a dát svůj život ušlechtilé věci.“

Chtěl bych říci dnešním chlapcům a děvčatům, kteří jsou nespokojení: »Netěší mne tato kultura konzumismu a narcismu, ale pohleďte k horizontu! Pohleďte na naše misionáře!« Prosme Ducha svatého, aby je přiměl odejít a spálit svůj život. Je to trochu silné slovo, ale život stojí za to žít. Avšak žít jej dobře, spálit svůj život ve službě, zvěstování a putování. Toto je radost z hlásání evangelia.

Srí Lanka Keňa

 

 

Filip Breindl – Misijní výzvy Afriky | Missio interview

Jaké bylo hlavní poselství jedenácté zahraniční cesty papeže Františka do Afriky, jaké jsou její misijní výzvy? Na otázky Kateřiny Rýznarové odpovídá Filip Breindl, vedoucí zpravodajské redakce Radia Proglas, který se zúčastnil několika výprav do misií.

Přímluvy k výročí Ad gentes

sdgr                 50. výročí dekretu Ad Gentes

Na 7. prosinec 2015 připadá 50. výročí vyhlášení koncilního dekretu Ad Gentes papežem blahoslaveným Pavlem VI. Tento dokument, který je považován za Magnu Chartu uspořádání a reorganizace nezměrné a platné misijní činnosti církve, si zasluhuje zvláštní pozornosti všech věřících. Na základě výzvy prefekta Kongregace pro evangelizaci národů, aby si jednotlivé místní církve připomenuly toto výročí, připravila liturgická komise ČBK texty mešních přímluv, které je vhodné použít během bohoslužeb ve výroční den, tedy 7. 12. 2015.

  • Prosme za církev, aby podle Kristova příkazu ve světle Ducha svatého vycházela ke všem národům a vedla je skrze svou službu a své oběti k milosti víry, svobodě a Kristovu pokoji.
  • Prosme za věřící, aby se příkladem svého života i svědectvím svého slova stávali znamením Boží přítomnosti ve světě, odkrývali druhým lidem bohatství církve a probouzeli v nich pravdu a lásku zjevenou Bohem.
  • Prosme za ty, kteří Pána Ježíše neznají. Ať on sám, který je cestou, pravdou a životem, osvěcuje jejich kroky a otevírá jejich srdce pro přijetí Boží lásky.
  • Prosme za pracovníky v misijních oblastech, aby svou modlitbou, službou a nasazením přiváděli ty, kterým slouží, k poznání Boha a jeho oslavě.
  • Prosme za pronásledované křesťany. Ať je Pán posiluje v jejich strádání a promění srdce jejich nepřátel; ať ve spojení s Kristovou obětí na kříži žijí velikonoční nadějí, ve které je bolest a smrt překonána slavným vzkříšením.

 

Dekret Ad Gentes byl důležitým podnětem pro misijní poslání církve

 “Padesáté výročí vydání koncilního dekretu Ad gentes nás vyzývá, abychom znovu četli a meditovali tento dokument, který se stal pro instituty zasvěceného života velkým misijním impulzem. Pro kontemplativní komunity se objevila v novém světle postava sv. Terezie od Dítěte Ježíše, patronky misií, jakožto inspirátorky niterného spojení kontemplativního života s misiemi. Pro mnohé řeholní kongregace aktivního života se misijní touha iniciovaná Druhým vatikánským koncilem uvedla do života díky mimořádné misijní otevřenosti ad gentes, často provázené přijímáním bratří a sester pocházejících ze zemí a kultur, s nimiž se setkali při evangelizaci, takže dnes lze hovořit o širokém mezikulturním charakteru zasvěceného života.”

Z Poselství Svatého otce Františka ke Světovému dni misií 2015

Celé znění dekretu Ad Gentes najdete ZDE.

Svatý otec k Papežským misijním dílům: Nevylučujte Krista z jeho misionářského díla

11392825_667689350030002_4749959908190557527_nVatikán. „Jak rád bych také pro vás našel slova, která by vzbudila dobu horlivější, radostnější, velkorysejší a odvážnější evangelizace, plné lásky až do krajnosti a překypující nakažlivým životem (Evangelii gaudium, 15)“, přivítal dnes v poledne Svatý otec František národní ředitele Papežských misijních děl. Audience v Klementinském sále Apoštolského paláce se konala v závěru týdenního generálního shromáždění.

“Misijní působení je paradigmatem každého díla církve. (…) Jako Kongregace pro evangelizaci národů a národní ředitelé Papežských misijních děl doprovázíte s úctou a láskou mladé církve, rozptýlené po celém světě, a vedete Boží lid k plnému prožívání univerzální misie. Znáte úžas, jaký v lidstvu vyvolává Duch svatý právě prostřednictvím těchto církví, které jsou často materiálně chudé, trpí obtížemi a pronásledováním kvůli věrnosti Božímu slovu a svědectví na obranu člověka. (…) Církev je povolána vycházet do ulic a jít vstříc tolika našim bratrům a sestrám, kteří žijí bez síly, světla a útěchy z Ježíše Krista, bez společenství víry, které by je přijalo, bez horizontů smyslu a života. (Evangelii gaudium, 49)“

Papežská misijní díla jsou nástrojem společenství mezi církvemi, podporují a uskutečňují sdílení lidských i materiálních zdrojů, pokračoval papež František:

“Pěkně prosím, dávejte si pozor, abyste neupadli do pokušení stát se nevládní organizací, či úřadem na distribuci řádné a mimořádné pomoci. Peníze nám pomáhají, ale také se mohou stát zkázou misie. Pokud se zaměříte hlavně na funkčnost anebo jí vyhradíte velký prostor, přivede vás to do záhuby. Když jsme si příliš jisti zdrojem misie, tedy jejím Hybatelem, nastává smrt. Prosím, v rámci mnoha plánů a programů nevylučujte z misionářského díla Ježíše Krista, neboť je to Jeho dílo. Církev, která se omezila na výkonnost stranického aparátu, už zemřela, i kdyby ještě po staletí přetrvávaly její programy a struktury pro kleriky a laiky, kteří jsou zaneprázdněni sami sebou.“

Pravá evangelizace je možná pouze v posvěcující síle Ducha svatého, který jediný je schopen církev obnovit, otřást jí a podnítit ji k odvážnému vyjití ze sebe, aby hlásala evangelium všem národům, loučil se papež František s národními řediteli Papežských misijních děl.

Zdroj radiovatican

Mnozí křesťané jsou dnes obětí těch, kdo nenávidí Ježíše

6. 2. 2015, Vatikán, kázání z Domu sv. Marty

Nikdo si život nekoupil

Myslím nejprve na naše mučedníky, mučedníky našich dnů: muže, ženy a děti, kteří jsou pronásledováni, vyháněni z domů, mučeni a masakrováni. To není věc minulosti, ale děje se dnes. Naši mučedníci končí svůj život mocí zkažených lidí, kteří nenávidí Ježíše Krista. Prospěje nám přemýšlet o našich mučednících. A mysleme na ty z dneška. Z roku 2015.

Všichni skončíme. Nikdo si život nekoupil. Také my chtě nechtě jdeme cestou existenciálního konce života, což – alespoň mě – vede k prosbě, aby se tento konec co možno nejvíce podobal Ježíši Kristu, jeho konci. Více zde.

Zdroj: www.radiovaticana.cz