Pondělí 8. srpna 2016

Chceme si z Bangladéše odvézt i nějakou hmatatelnou vzpomínku, proto ráno – po natočení dlouhého rozhovoru s biskupem Kubim – míříme do krejčovské dílny řeholních sester. Kupujeme šátky a další doplňky z pestrých látek, sestry nám také ukazují církevní školu pro 1 200 žáků nejen z křesťanských rodin.

Už jsme uvykli bangladéšské dopravě natolik, že v doprovodu místního kněze Bijona můžeme vyrazit na prohlídku města s využitím zdejšího klasického dopravního prostředku. Motorová tříkolka nás odváží na pobřežní promenádu u Brahmaputry, kde pozorujeme dopravní ruch a zdravíme se s místní mládeží, která spolupracuje s fraternitou bratří z Taizé – s bratrem Guillaumem jsme se už seznámili dříve, teď poznáváme jeho kolegy Sigmu a Jamese. Další dárky kupujeme na rušné obchodní třídě, vesměs se setkáváme s příjemným chováním místních lidí bez obtěžování.

Po obědě už nás čeká pouze cesta na letiště, v jejímž závěru se znovu ponoříme do odpolední dopravní špičky hlavního města Dháky. V chaosu u letiště, které se plní poutníky do Mekky, se sotva stihneme rozloučit s otcem Bijonem. Čeká nás cesta s dlouhým čekáním na přestupu v Dubaji, druhý den odpoledne v Praze se pak musíme vyrovnat s velmi nízkými teplotami, kterým jsme v Bangladéši poněkud odvykli.

Neděle 7. srpna 2016

Ráno se loučíme s Evou a Martinem, kteří odjíždějí o den dříve. Znovu s biskupem Kubim vyjíždíme k severu, na obzoru se zřetelně rýsují hory na území Indie. Naším cílem je farnost Dhairpara, kde slavíme nedělní mši svatou. V Bangladéši je běžný pracovní den, což dokládá i činnost dělníků na stavbě nové fary za kostelem. K obědu jsme pozváni do jedné místní rodiny, z níž vzešel jeden novokněz. Ochutnáváme i rýžové pivo, jeden z mála alkoholických nápojů tolerovaný v zemi, kde vládne prohibice. Znovu zažíváme přátelské přijetí, fotografujeme my i místní lidé, kteří si chtějí pořídit památku na evropskou návštěvu, tak neobvyklou v tomto odlehlém regionu.

Na zpáteční cestě máme příležitost k natáčení u rolníků, kteří pracují v rýžovém poli a připravují budoucí úrodu zdejší hlavní plodiny. Zastavujeme se také u křesťanské rodiny, kde se nám dostává tradičního pohoštění čajem. Ještě než se nad Bangladéš snese soumrak, natáčíme pouliční ruch s typickými rikšami, motorovými tříkolkami, autobusy i velkými nákladními vozy s pytli rýže. Večeříme na biskupství v atmosféře blížícího se loučení.

Sobota 6. srpna 2016

Po snídani na faře v Baromari nás sestry salesiánky zvou na prohlídku svých dětských domovů, školy a zdravotnického střediska, kde prý k nejčastějšímu ošetření patří hadí kousnutí. Policie nás znovu provází na cestě, kde se jinak plochá bangladéšská krajina začíná vlnit na okraji pohoří Garo, které se nachází nedaleko odtud za hranicí s Indií.

Řidič Avarest musí na úzkých mostcích a cestách vhodných spíše pro pěší provoz ukázat mnoho ze svého umění, než asi po hodině zastaví v areálu farnosti Diglakona. Místní nás znovu vítají umýváním nohou a programem s vystoupením dětí. Seznamujeme se s životem etnické menšiny Garo, jejíž příslušníci v minulosti kočovali a často museli utíkat před různými nepokoji; tento kmen tvoří většinu katolíků v diecézi Mymensingh. V krajině rýžových polí znovu hovoříme o problému s divokými slony a zde také se sesuvy půdy. Prohlížíme si také novostavbu zdravotnické stanice, o kterou se starají řeholní sestry.

Policejní doprovod nám na cestě zpět usnadňuje průjezd rušným městem Šerpur. Do Mymensinghu dojíždíme až po setmění, zdržíme se v zácpě na mostě přes Brahmaputru a při čekání na železničním přejezdu, až projede vlak s cestujícími i na střechách vagónů.

Pátek 5. srpna 2016

Biskup si sedá na přední sedadlo bílé dodávky vedle řidiče Avaresta, my obsazujeme ostatní místa a vyrážíme kolem chaotického autobusového nádraží, zapáchající skládky a přes most přes široké rameno řeky Brahmaputry. Otevírá se nám krajina rýžových polí a rybníčků, u rušných vesnických trhů nepozorujeme, že pátek je v této muslimské zemi volným dnem.

Po dvou hodinách jízdy se začíná značně zhoršovat povrch vozovky, houstne les a k našemu vozidlu se připojuje plně obsazené policejní auto, jehož posádka má v rámci protiteroristické politiky bangladéšské vlády dohlédnout na klidný průběh pobytu cizinců v oblasti. Příjezd do Kata Bari spíše nasvědčuje tomu, že budeme čelit velmi přátelským projevům – u vyzdobené vstupní brány prožíváme obřad umývání nohou, což je v kultuře kmene Garo symbol uvítání vzácné návštěvy. Slavnostně otevíráme novou školní budovu, na níž jsou pamětní desky s nápisy o podílu českých dárců. S místní komunitou slavíme bohoslužbu a prožíváme příjemné odpoledne provázené znovu s ukázkou zdejších tanců a dalšího umění, mimo jiné rituálu plašení slonů, kteří se sem občas zatoulají z příhraničních hvozdů a působí škody na obydlích i úrodě. S velkou vstřícností se setkáváme i během krátké procházky po vesnici.

Navečer nás – stále s policejním doprovodem – čeká krátký přesun na faru v Baromari. Prohlížíme si nedaleké mariánské poutní místo se šestnáctimetrovou sochou a večer znovu obdivujeme pohybový talent dětí. Vydatný déšť znovu přichází až v noci, tentokrát v doprovodu ohlušující bouřky.

Čtvrtek 4. srpna 2016

Kolem 10. hodiny místního času přistáváme na letišti v Dháce a zvykáme si na vysokou teplotu a vlhkost (už dopoledne je přes 30 st. C.). Bez problémů získáváme víza a procházíme celní a pasovou kontrolou. Čekají na nás P. Rodon z Mymensinghu s řidičem Avarestem, který je hlavním hrdinou příštích okamžiků, když nás vleklou a chaotickou dopravní zácpou vyváží ze severního předměstí mnohamiliónové Dháky směrem k Mymensinghu. Po třech hodinách dorážíme na tamní biskupství, seznamujeme se s biskupem Paulem Ponenem Kubim a ubytováváme se v jednoduchých, ale příjemných pokojích, na kterých oceňujeme především větrák pod stropem. Při pozdním obědě poznáváme pikantní chutě bangladéšské kuchyně.

Večer se v původní katedrále svatého Patrika (nyní již stojí nový chrám) účastníme vystoupení dětí z venkovských oblastí, které dostávají podporu prostřednictvím Papežského misijního díla dětí. Obdivujeme zejména pestrobarevné oblečení a rytmické tance, ale také improvizační schopnosti místních – například hudební doprovod se získá přiložením mikrofonu k telefonu, který přehrává píseň. V noci přichází vydatný liják, který ale příliš nesnižuje vysokou teplotu.