Sobota 6. srpna 2016

Po snídani na faře v Baromari nás sestry salesiánky zvou na prohlídku svých dětských domovů, školy a zdravotnického střediska, kde prý k nejčastějšímu ošetření patří hadí kousnutí. Policie nás znovu provází na cestě, kde se jinak plochá bangladéšská krajina začíná vlnit na okraji pohoří Garo, které se nachází nedaleko odtud za hranicí s Indií.

Řidič Avarest musí na úzkých mostcích a cestách vhodných spíše pro pěší provoz ukázat mnoho ze svého umění, než asi po hodině zastaví v areálu farnosti Diglakona. Místní nás znovu vítají umýváním nohou a programem s vystoupením dětí. Seznamujeme se s životem etnické menšiny Garo, jejíž příslušníci v minulosti kočovali a často museli utíkat před různými nepokoji; tento kmen tvoří většinu katolíků v diecézi Mymensingh. V krajině rýžových polí znovu hovoříme o problému s divokými slony a zde také se sesuvy půdy. Prohlížíme si také novostavbu zdravotnické stanice, o kterou se starají řeholní sestry.

Policejní doprovod nám na cestě zpět usnadňuje průjezd rušným městem Šerpur. Do Mymensinghu dojíždíme až po setmění, zdržíme se v zácpě na mostě přes Brahmaputru a při čekání na železničním přejezdu, až projede vlak s cestujícími i na střechách vagónů.