3. června slavíme svátek sv. Karla Lwangy a jeho druhů, tedy ugandských mučedníků.

V Ugandě, jen pár kilometrů od hlavního města Kampala, se nachází místo zvané Namugongo. Dnes je běžným předměstím s významným poutním místem, ale ještě v nedávné minulosti se jednalo o popravčí místo království Buganda. Právě sem v polovině 80. let 19. století mířily z královského paláce vzdáleného sotva 20 km pochody křesťanů odsouzených k smrti. Byli svázáni, po cestě trápeni a když po několika dnech dorazili na místo, věděli velmi dobře, že to nejhorší je teprve čeká…

Exemplární potrestání mělo ostatním ukázat, že králi se neodporuje a že neposlušné skupiny poddaných budou zničeny. Ve výsledku se však stalo něco zcela opačného. Místo aby tím bylo šíření křesťanství zastaveno, oběť mladých nevinných mužů ho ještě posílila.

 

 

Pokud by vás zajímaly podrobnosti, profily katolických ugandských mučedníků najdete  na této stránce.

Podrobný příběh je popsán zde.

 

Jak nás mohou inspirovat svatí ugandští mučedníci dnes?

Zamyšlení na toto téma pro nás připravil misionář v Kongu otec John Ronald Bukelembe.

Příběh svatých ugandských mučedníků nepatří do uzavřené minulosti. Od doby, kdy se v letech 1885–1886 v Namugongu u Kampaly odehrál, byl vyprávěn nesčetněkrát – doma v rodinách, ve společenstvích i v církvi po celém světě. Neztrácí nic ze své naléhavosti, protože v sobě nese živé svědectví o Boží síle a o moci evangelia Ježíše Krista, které zaznělo před dvěma tisíci lety a dodnes proměňuje lidské životy.

Uprostřed krutosti a tlaku, kterému by odolal málokdo, obstála skupina pětačtyřiceti mladých křesťanů, kteří v té době sloužili u dvora bugandského krále. Dvaadvacet z nich byli katolíci, třiadvacet protestanti. K nim se přidali ještě dva mladí katechisté z oblasti Acholi. S důvěrou a odvahou položili své životy za Krista, místo aby zapřeli křesťanskou víru, kterou teprve nedávno přijali.  S odvahou a zvláštním pokojem přijali smrt – v plamenech, pod kopími i mečem – a přitom nesli v srdci jistotu, že křtem náleží Kristu.

Dne 3. června si tuto památku znovu připomínáme, protože jejich poslání – stejně jako Kristovo – v nás stále žije.

Zvolili Krista místo strachu nebo smrti, přestože jim byla dána možnost Krista zapřít, a tím si zachovat svůj život. Jejich vůdce Karel Lwanga je povzbuzoval, aby ve víře zůstali pevní. Řekl jim: „Jestliže zemřeme pro Krista, budeme s ním žít.“ Věděli, že Kristus je víc než postavení, služba u dvora, rodinné vazby i samotné mládí. Že má větší hodnotu než cokoli, co by jim mohl svět nabídnout, a že ve skutečnosti v Ježíši získali všechno.

Ugandští mučedníci ukázali, že je nic nemůže odloučit od Krista, jejich Spasitele. Byli přesvědčeni, že Ježíš Kristus přemohl smrt, a proto ani jejich smrt nebude posledním slovem. Oheň mohl zasáhnout jejich těla, nikoli však jejich víru.

Jejich příběh nás učí, jak si zachovat čistotu a mravní pevnost ve světě plném svodů. Král od nich vyžadoval jednání, kterým by popřeli svou důstojnost i víru. Karel Lwanga a jeho druhové odmítli takové požadavky přijmout. Neudělali kompromis ani ve své morálce, ani ve své víře, ani ve své důvěře v Boha. Zachovali věrnost tomu, co považovali za pravdivé.

Tím nám ukazují, že svatost není vyhrazena úzké skupině „vyvolených“, ale otevírá se celému Božímu lidu. Čistota, integrita a věrnost nejsou přežitkem minulosti, mají svou váhu i dnes, kdy se hranice mezi dobrem a zlem rozostřují. Stejně jako svatí ugandští mučedníci můžeme říci: „Patříme Kristu a naše těla jsou chrámem Ducha Svatého.“ Můžeme se společně postavit svodům dnešního světa.

Papež Pavel VI. při své návštěvě označil ugandské mučedníky za znamení čistoty uprostřed zkaženosti. Dnes potřebujeme stejné svědectví. Čistota není nic staromódního – je to svoboda a je to i vyznání, že můj život nepatří mně, ale Kristu.

Jejich příběh má však ještě jeden rozměr, a tím je společenství. Výzva k bratrské lásce, k vzájemnému povzbuzování se v každodenních zápasech. Svatí ugandští mučedníci se cestou na popraviště do Namugonga povzbuzovali. Modlili se, zpívali, vzájemně se podpírali a posilovali. Jejich odvaha nevyrůstala z izolace, ale ze sdílené víry. Tím nám připomínají, že víra se nežije v osamění, ale že se rodí a sílí v blízkosti druhých, v ochotě nést i jejich břemena. Církev je jedna rodina. Jsme povoláni nést spolu tíhu našich trpících bratří a sester ve světě – obětí válek, násilí, nespravedlnosti i domácího násilí.

Přátelé, modleme se na přímluvu svatých ugandských mučedníků, abychom měli odvahu žít v Kristu, a bude-li to třeba, i pro Krista zemřít. Amen.