3. června slavíme svátek sv. Karla Lwangy a jeho druhů, tedy ugandských mučedníků.

V Ugandě, jen pár kilometrů od hlavního města Kampala, se nachází místo zvané Namugongo. Dnes je běžným předměstím s významným poutním místem, ale ještě v nedávné minulosti se jednalo o popravčí místo království Buganda. Právě sem v polovině 80. let 19. století mířily z královského paláce vzdáleného sotva 20 km pochody křesťanů odsouzených k smrti. Byli svázáni, po cestě trápeni a když po několika dnech dorazili na místo, věděli velmi dobře, že to nejhorší je teprve čeká…

Exemplární potrestání mělo ostatním ukázat, že králi se neodporuje a že neposlušné skupiny poddaných budou zničeny. Ve výsledku se však stalo něco zcela opačného. Místo aby tím bylo šíření křesťanství zastaveno, oběť mladých nevinných mužů ho ještě posílila.

 

 

Pokud by vás zajímaly podrobnosti, profily katolických ugandských mučedníků najdete  na této stránce.

Podrobný příběh je popsán zde.

 

Jak nás mohou inspirovat svatí ugandští mučedníci dnes?

Zamyšlení na toto téma pro nás připravil misionář v Kongu otec John Ronald Bukelembe.

Příběh svatých ugandských mučedníků nepatří do uzavřené minulosti. Od doby, kdy se v letech 1885–1886 v Namugongu u Kampaly odehrál, byl vyprávěn nesčetněkrát – doma v rodinách, ve společenstvích i v církvi po celém světě. Neztrácí nic ze své naléhavosti, protože v sobě nese živé svědectví o Boží síle a o moci evangelia Ježíše Krista, které zaznělo před dvěma tisíci lety a dodnes proměňuje lidské životy.

Uprostřed krutosti a tlaku, kterému by odolal málokdo, obstála skupina pětačtyřiceti mladých křesťanů, kteří v té době sloužili u dvora bugandského krále. Dvaadvacet z nich byli katolíci, třiadvacet protestanti. K nim se přidali ještě dva mladí katechisté z oblasti Acholi. S důvěrou a odvahou položili své životy za Krista, místo aby zapřeli křesťanskou víru, kterou teprve nedávno přijali.  S odvahou a zvláštním pokojem přijali smrt – v plamenech, pod kopími i mečem – a přitom nesli v srdci jistotu, že křtem náleží Kristu.

Dne 3. června si tuto památku znovu připomínáme, protože jejich poslání – stejně jako Kristovo – v nás stále žije.

Zvolili Krista místo strachu nebo smrti, přestože jim byla dána možnost Krista zapřít, a tím si zachovat svůj život. Jejich vůdce Karel Lwanga je povzbuzoval, aby ve víře zůstali pevní. Řekl jim: „Jestliže zemřeme pro Krista, budeme s ním žít.“ Věděli, že Kristus je víc než postavení, služba u dvora, rodinné vazby i samotné mládí. Že má větší hodnotu než cokoli, co by jim mohl svět nabídnout, a že ve skutečnosti v Ježíši získali všechno.

Ugandští mučedníci ukázali, že je nic nemůže odloučit od Krista, jejich Spasitele. Byli přesvědčeni, že Ježíš Kristus přemohl smrt, a proto ani jejich smrt nebude posledním slovem. Oheň mohl zasáhnout jejich těla, nikoli však jejich víru.

Jejich příběh nás učí, jak si zachovat čistotu a mravní pevnost ve světě plném svodů. Král od nich vyžadoval jednání, kterým by popřeli svou důstojnost i víru. Karel Lwanga a jeho druhové odmítli takové požadavky přijmout. Neudělali kompromis ani ve své morálce, ani ve své víře, ani ve své důvěře v Boha. Zachovali věrnost tomu, co považovali za pravdivé.

Tím nám ukazují, že svatost není vyhrazena úzké skupině „vyvolených“, ale otevírá se celému Božímu lidu. Čistota, integrita a věrnost nejsou přežitkem minulosti, mají svou váhu i dnes, kdy se hranice mezi dobrem a zlem rozostřují. Stejně jako svatí ugandští mučedníci můžeme říci: „Patříme Kristu a naše těla jsou chrámem Ducha Svatého.“ Můžeme se společně postavit svodům dnešního světa.

Papež Pavel VI. při své návštěvě označil ugandské mučedníky za znamení čistoty uprostřed zkaženosti. Dnes potřebujeme stejné svědectví. Čistota není nic staromódního – je to svoboda a je to i vyznání, že můj život nepatří mně, ale Kristu.

Jejich příběh má však ještě jeden rozměr, a tím je společenství. Výzva k bratrské lásce, k vzájemnému povzbuzování se v každodenních zápasech. Svatí ugandští mučedníci se cestou na popraviště do Namugonga povzbuzovali. Modlili se, zpívali, vzájemně se podpírali a posilovali. Jejich odvaha nevyrůstala z izolace, ale ze sdílené víry. Tím nám připomínají, že víra se nežije v osamění, ale že se rodí a sílí v blízkosti druhých, v ochotě nést i jejich břemena. Církev je jedna rodina. Jsme povoláni nést spolu tíhu našich trpících bratří a sester ve světě – obětí válek, násilí, nespravedlnosti i domácího násilí.

Přátelé, modleme se na přímluvu svatých ugandských mučedníků, abychom měli odvahu žít v Kristu, a bude-li to třeba, i pro Krista zemřít. Amen.

 

Jak už víte, na cestu do Ingbokolo jsem měl být dobře sbalený a připravený. Co to ale v praxi znamená? Prohlédněte si společně se mnou zbývající obsah mého misijního batohu…

Oddíl: „6 let knězem ve velkoměstě“

Druhá část mojí zkušenosti vznikala v Kinshase – v prostředí hlavního města Konžské demokratické republiky. Zde jsem se učil místní jazyk lingala, ale pro můj život byla mnohem podstatnější nová zkušenost spojená s velkou odpovědností – věnovat se rozvoji farnosti a farníků, a to jak po stránce duchovní, tak i sociální a materiální.

Jedním z nejdůležitějších kroků bylo rozběhnout vodní projekt a zajistit jeho dlouhodobé fungování pro široké okolí. Vnímal jsem to nejen jako technické řešení nedostatku vody, ale i jako konkrétní projev péče o důstojnost a životní podmínky celé komunity.

Velkou školou mi v tom byla spolupráce s italským knězem. Otec Italo mi pomáhal postupně pronikat do principů řízení projektů – od prvotního plánování až po jejich realizaci a vyhodnocení. Naučil mě přemýšlet v souvislostech, předvídat obtíže a hledat cesty, jak projekty dovést k dobrému konci.

Kromě toho jsem se učil vést lidi. Snažil jsem se jednat se spolupracovníky správně. Záhy jsem totiž pochopil, že nejlepší výsledky se dostavují tehdy, když je moje vedení jasné a projevuji lidem respekt. Budoval jsem také vztahy s vládními představiteli. Musel jsem hledat způsoby, jak je zapojit do projektů pro společné dobro. A tak jsem organizoval setkání, na kterých jsem se snažil srozumitelně a otevřeně představovat farní projekty. K tomu patří i jejich transparentní vyúčtování a respekt k záměrům dárců.

Současně s tím jsem se také učil spolupracovat s místní církví, zejména s diecézními kněžími, v duchu společné synodální práce. A protože se v našem okolí vyskytovali také protestanti a muslimové, bylo nutné věnovat se rovněž ekumenismu a podporovat mezi námi zdravý dialog.

Oddíl: „6 let knězem na venkově“

Během šesti let služby ve farnosti sv. Terezie v obci Mingana v diecézi Kasongo jsem se věnoval především praktickému zlepšování životních podmínek místních křesťanů. Díky tomu, že už jsem měl zkušenost s vedením projektů, dokázal jsem řídit například výstavbu nemocnice a dispensária, krejčovské školy, konventu pro sestry, stejně jako zajistit dostupnost léků pro místní lékárnu.

Na venkově mě ale čekaly mnohem náročnější životní podmínky, kterým jsem se také musel přizpůsobit. Existovat bez elektřiny, tekoucí vody, internetu i kvalitních silnic. To mě dovedlo k tomu, že jsem se učil žít jednoduše a hospodárně. Život v diecézi Kasongo je velmi drahý, protože dovoz zboží kvůli špatné infrastruktuře trvá i několik měsíců.

Když jsem měl na starosti výstavbu zdravotnických zařízení, otevřelo mi to schopnost citlivěji vnímat nemocné, zejména ženy a děti. Postupně jsem si uvědomil, že moje služba není jen duchovní péče, ale také péče o fyzicky trpící.

V této době jsem se také naučil spoustu praktických věcí – opravit auto i motorku, vymalovat budovy, poradit si s instalací vody nebo asistovat při zapojování solárního systému.

Podílel jsem se i na organizaci pohřbu kněze, který zemřel na misii, takže vím, co všechno to obnáší.

 Oddíl: 3 roky studia řízení projektů

Poslední oddíl mého misijního batohu je zdánlivě skromný, ale vděčím mu mimo jiné za finanční gramotnost. Dostal jsem příležitost tři roky studovat projektové řízení na Mount Kigali University ve Rwandě. Věnoval jsem se hlavně tomu, jak projekty plánovat a vést, jak je vyúčtovat a nastavit tak, aby dokázaly fungovat dlouhodobě samy. Díky tomu jsem pronikl do tajů správy financí a účetnictví.

Zároveň mi ten čas otevřel cestu k lepšímu pochopení Rwandy a života jejích obyvatel. Kromě toho jsem se ještě naučil místní jazyk kinyarwanda.

Toto vše mi bude pomáhat, abych úspěšně zvládnul úkol vybudovat na zelené louce farnost Krista Krále v konžské vesnici Ingbokolo…

V červnu loňského roku 2025 jsem oficiálně obdržel jmenování, abych šel založit novou Farnost Krista Krále ve vesnici Ingbokolo v diecézi Mahagi v Demokratické republice Kongo. Měl jsem za sebou 12 let misijní zkušenosti v Kongu a myslel jsem si, že po svých univerzitních studiích budu poslán někam jinam.

Věděl jsem, že ode mě žádají splnit náročný úkol. A tak jsem se svého představeného rovnou zeptal: „Proč jste si vybrali zrovna mě?“ Na to mi odpověděl: „Protože ze všech kandidátů, kteří připadají v úvahu, je jenom tvoje misijní výbava dobře připravená na všechno, co je potřeba.“

Byl to totiž sám místní biskup, kdo nás – misionáře – oslovil a pozval, abychom přišli vybudovat novou farnost. Pro nás je to zároveň vyjádřením důvěry a jistoty, kterou v nás má. A protože jsem vázán slibem poslušnosti, neměl jsem na výběr než jmenování přijmout a vydat se na cestu…

Moje zavazadlo misionáře má čtyři hlavní oddíly. Tím prvním je 11 let přípravné formace v různých zemích a formačních domech. Druhým je 6 let práce ve farnosti jako farář v Kinshase – hlavním městě Konžské demokratické republiky. Třetím je dalších 6 let práce ve venkovském prostředí, konkrétně ve farnosti svaté Terezie v diecézi Kasongo. Čtvrtým a posledním oddílem jsou 3 roky univerzitního studia projektového plánování a řízení v Kigali ve Rwandě.

To je v součtu 26 let oddané služby, misijního nasazení a vytrvalosti, stejně jako praktické a odborné přípravy. Dovednosti a zkušenosti, které jsem během této doby získal, mohou velmi zásadně napomoci k tomu, aby tato nová misie byla úspěšná.

 A tak se společně se mnou podívejte, co všechno mám ve svém misijním zavazadle sbaleno.

Oddíl první: “11 let formace”

Bylo to období, kdy jsem se učil nejen teologicky a filozoficky myslet, ale také sdílet každodennost s ostatními. Žít v komunitě a nést odpovědnost jak za sebe a svá rozhodnutí, tak i za celek, jehož jsem součástí.

Do této části potřebné výbavy misionáře patří také sport, kterým se udržuji v kondici, a fyzická práce. Jsem velmi vysoký muž, takže hraji především basketbal a volejbal, ale také hodně běhám. V dětství jsem dokonce běhával i do školy. Pocházím totiž z Keni, země vynikajících atletů.

Manuální práce, jako je pěstování zeleniny nebo péče o zvířata, mě naučila dobře zacházet s tím, co mám k dispozici, a zároveň přijmout jednoduchost jako běžný způsob existence. Jinými slovy, nemohu být závislý na tom, co mi chybí.

Nutnou výbavou je zde také modlitba, duchovní četba a spiritualita svatého Ignáce z Loyoly, kterou se řídíme. To vše následované apoštolskou zkušeností – návštěvami nemocnic, sirotčinců nebo center pro děti ulice. Zde jsem si rozvíjel také svůj soucit s lidmi na okraji, zde jsem se učil ostatním darovat sebe, svou přítomnost.

Na dně tohoto oddílu leží ještě jedna položka, která vůbec není tak samozřejmá, jak samozřejmá by se mohla zdát – a to je přizpůsobení se různým druhům jídla, poznávání odlišných kultur i způsobů života v různých prostředích…

John Ronald se narodil a vyrůstal v Keni. Víra byla přirozenou součástí jeho života, tak jak je v Africe běžné. K podrobnostem jeho osobního příběhu a kněžského povolání se ještě vrátíme později v samostatné sérii, teď jen předestřeme, že toužil být knězem a misionářem zároveň. Proto se  rozhodl stát také členem kongregace Misionáři Afriky.

Tento mužský misijní řád vznikl v 19. století v Alžírsku, v době koloniální expanze, a jeho cílem bylo pracovat přímo mezi Afričany. Tzv. Bílí otcové zakládali první křesťanské komunity v africkém vnitrozemí a kromě farností budovali školy, nemocnice, kněžské semináře. Ve chvíli, kdy jejich práci mohli převzít a spravovat místní lidé, stávající působiště opouštěli a odcházeli na nová misijní území.  Nutno přiznat, že zejména jejich úsilím je Afrika z poloviny křesťanský kontinent.

Kněz a řeholník John byl svou jedenáctiletou formací připravovaný právě na takový úkol – budovat zázemí a společenství na zelené louce. Způsob práce jeho kongregace počítá s tím, že řeholní bratr je schopen existovat na místě bez infrastruktury, zorientovat se v něm a postupně spojit jednotlivé prvky do fungujícího celku. A to nejen duchovního, ale i praktického. A taky být smířený s tím, že většina práce nebude vidět hned…

Misionář, který má svůj úkol zvládnout, musí být člověk oddaný i odolný.  Vědět, co a jak a nezaleknout se nepříjemností. Proto čím více dovedností a zkušeností má, tím pro něj lépe. John Ronald nejprve na univerzitě v Nairobi vystudoval účetnictví, pak se stal misijním knězem a následně se ještě vysokoškolsky dovzdělal v projektovém řízení. Vzdělání a formace však není totéž.

Když John asi jako dvacetiletý mladík odjížděl do semináře, jeho rodiče měli podepsat dokument, v němž mimo jiné stálo, že v případě jeho smrti během formace bude pohřben v zemi, kde zemře. Otec ten dokument nejprve odmítl podepsat. Nakonec ho ale podepsal. A John odjel.

Jeho příprava začala v Ugandě, pokračovala v Burkině Faso, kde se učil francouzsky a procházel noviciátem, a dál vedla do Rwandy. Právě tam poprvé pracoval v běžné farnosti – s mládeží, v nemocnicích, ve věznicích, mezi lidmi bez pevného zázemí. Svoje teologická studia zakončil na Pobřeží slonoviny.

V každé z těchto zemí musel začít znovu. Nový jazyk, nové prostředí, jiná pravidla. To, co fungovalo tam, tady neplatilo automaticky. Potýkal se s existencí v nevyhovujících podmínkách.

 V Burkině Faso ho trápil nejen francouzský jazyk, ale také vedro, v němž se nedá spát a způsobuje krvácení z nosu. Přirozená pro něj mnohdy nebyla ani místní strava. Nebyl zvyklý mít na talíři opičí, psí či krokodýlí maso a doma by to v žádném případě nepovažoval za jídlo.

Musel se naučit vydržet nepohodlí, být disciplinovaný a přizpůsobivý. Žít život místních lidí a pochopit, co je iluze a realita misijní práce.

To, co dává smysl na papíře, se musí v praxi znovu poskládat – podle lidí a podmínek, nikoliv podle idealistického plánu.

 

Nyní je před ním misijní služba v Demokratické republice Kongo, kde má vybudovat novou farnost jménem Ingbokolo. Jeho nadřízení vědí, proč tam chtějí mít zrovna jeho. V minulosti už v této zemi  v různých regionech strávil více než 12 let. Má zkušenost misijní služby ve velkoměstě Kinshasa, kde mimo jiné dokončil projekt přístupu k vodě. Později byl poslán rozvíjet farnost na venkov, do zaostalé provincie Maniema. Jak už víme, působil rovněž ve Rwandě, zemi, která si prošla hlubokým konfliktem. To znamená zkušenost s komunitou, která není jen náboženská, ale může být také rozdělená a zatížená minulostí.

Znalost různých prostředí i komunitních potřeb, k tomu praktická i odborná průprava – to všechno si otec John Ronald nese ve svém misijním zavazadle do Ingbokolo s sebou…

 

Otec John Bukelembe, který původně pochází z Keni, nyní slouží jako misionář v Demokratické republice Kongo. Jeho misijní život sledujeme pod hlavičkou Missio zblízka. Během svých studií strávil nějaký čas také ve Rwandě, a proto jsme ho požádali, aby pro nás připravil povídání o zjevení Panny Marie na africkém kontinentu.

Zjevení v Kibeho patří mezi málo známé, přesto oficiálně uznané mariánské události moderní doby. Katolická církev je uznala 29. června 2001 po dlouhém a podrobném zkoumání. Rwandské Kibeho se tak zařadilo vedle známějších francouzských Lurd, portugalské Fatimy či belgického Banneux, a dnes je významným poutním centrem v Africe.

 

BLAHOSLAVENÁ PANNA MARIA, MATKA SLOVA A ZJEVENÍ V KIBEHO

 

Kibeho je krásné místo nacházející se v jižní části země, v okrese Nyaruguru. Do 28. listopadu 1981 to však byla jen odlehlá venkovská osada se střední katolickou školou, jejíž chod toho dne narušila událost, kterou si nikdo neuměl vysvětlit.

Za plného denního světla se studentce Alphonsine Mumureke zjevila výjimečně krásná žena.  Představila se jí jako Nyina wa Jambo – Matka Slova. Dívka byla přesvědčená, že stojí tváří v tvář Panně Marii.

Zpočátku jí nikdo nechtěl věřit. Spolužačky i učitelé její tvrzení zpochybňovali a hledali přirozená vysvětlení. Někteří se jí posmívali, jiní ji obviňovali z posedlosti, další se domnívali, že jen chce upoutat pozornost či být slavná. Alphonsine však nepřestávala tvrdit, že to, co vidí, je pravdivé a skutečné. Modlila se proto k Panně Marii, aby našla cestu, jak ostatní přimět k tomu, aby jí uvěřili.

Zjevení se opakovala. Spíše nepravidelně, někdy nečekaně, ale vždy s tímtéž naléhavým tónem: změňte svá srdce, vraťte se k víře, modlete se upřímně.

Situace se začala měnit na začátku roku 1982, kdy se ke svědectví přidaly další dvě studentky – v lednu Nathalie Mukamazimpaka a v březnu ještě Marie Claire Mukangango.

Přitom Marie Claire byla z těch, kdo Alphonsine velmi kritizovali za to, že zjevení jen předstírá. Proto její pozdější osobní zkušenost byla pro mnohé šokem. Následně však výrazně přispěla k tomu, že mnozí pochybovači začali na nevysvětlitelné dění měnit názor.

Marii Claire bylo jako vizionářce svěřeno poselství růžence sedmi bolestí Panny Marie s naléhavou výzvou k pokání.

„Čiňte pokání, čiňte pokání, čiňte pokání,“ říkala Panna Maria světu skrze ústa Marie Claire. Bylo to chápáno jako znamení od Boha, že modlitby Alphonsine byly vyslyšeny.

Mezi studenty se začaly tvořit malé skupiny, které se scházely k modlitbě a chvalozpěvům. Informace se rychle šířily do okolních farností a dalších částí země a Kibeho se postupně stalo místem, kam začali přicházet lidé z dalekého okolí.

Současně však rostla i potřeba vysvětlit, co se vlastně děje. Už v roce 1982 lékaři, teologové i církevní autority začali události pečlivě sledovat. Byly zřízeny komise, zkoumaly se výpovědi, zdravotní stav dívek, jejich psychická vyrovnanost i to, zda si jednotlivá zjevení neodporují. Nic se nemělo uspěchat. A zatímco zkoumání pokračovalo, zjevení se přesně po osmi letech uzavřela – poslední z nich se odehrálo 28. listopadu 1989.

Dne 31. 5. 1993, na svátek Navštívení Panny Marie, se konala první diecézní pouť do Kibeha s úmyslem modlit se za mír ve Rwandě. Poselství obsahovala varování před morálním úpadkem a násilím a ve zpětném hodnocení předcházela tragickým událostem rwandské genocidy, která vypukla v dubnu 1994. Slova o morálním úpadku, o nutnosti obrácení, o bolesti způsobené lidským jednáním – to všechno náhle získalo jinou váhu.

Varování před genocidou

Mezi všemi událostmi spojenými se zjeveními v Kibehu zaujímá zvláštní místo datum 15. srpna 1982. Na tento den, kdy slavíme svátek Nanebevzetí Panny Marie, bylo ohlášeno nové zjevení a do Kibeho proudily desítky tisíc lidí, kteří očekávali výjimečnou událost či zázrak.

Ke zjevení opravdu došlo, ale bylo v ostrém kontrastu s očekáváním. Místo radosti a slavnostní atmosféry se situace rychle proměnila ve velké zneklidnění. Alphonsine, Nathalie i Marie Claire upadly do extáze, během níž začaly silně reagovat: plakaly, třásly se a působily vyděšeně. Nebylo pochyb o tom, že prožívají něco mimořádně silného.

Podle jejich pozdějších výpovědí jim byly zjeveny velmi drastické obrazy zabíjejících se lidí a řeky plné krve. Panna Maria se v tento den zjevila v slzách. Nešlo tedy o slavnost na počest jejího svátku, ale o okamžik, který v sobě nesl smutek a naléhavost.

V té době nebylo zřejmé, jak tyto obrazy interpretovat. Přítomní mluvili o varování, ale jeho konkrétní význam zůstával nejasný. Teprve s odstupem let začalo být toto zjevení vnímáno v jiném světle. Po tragických událostech rwandské genocidy v roce 1994 začali někteří věřící i církevní představitelé spojovat tehdejší vize s tím, co se později skutečně odehrálo – s masovým násilím, zabíjením a rozvratem rwandské společnosti.

Zjevení z 15. srpna 1982 se tak stalo jedním z klíčových momentů celého dění v Kibeho. Nejen proto, že proběhlo před velkým množstvím lidí, ale především kvůli své mimořádné intenzitě a obsahu. V kontextu celkového poselství působí jako zlomový bod, kde se výzva k obrácení a modlitbě proměňuje v palčivé varování před důsledky lidského jednání.

 

Poselství z Kibeho

• Hlavním tématem je naléhavá výzva ke změně života – k tomu, aby lidé začali brát vážně své činy, uznali své chyby a dokázali je napravit, dokud na to ještě zbývá čas.
• Poselství zároveň popisuje stav světa jako mravně narušený a odvrácený od Boha. S tím souvisí i motiv hlubokého zármutku Panny Marie nad lidským chováním – nad nedostatkem morálky, nad lhostejností i nad tím, že lidé nerespektují základní přikázání.
• Výraznou roli zde hraje také téma utrpení. Nathalii bylo sděleno, že není možné dosáhnout nebe bez toho, aby člověk prošel bolestí, kterou má přijímat s vírou a vnitřním přijetím.
• Poselství proto připomíná význam kříže v křesťanském životě, zdůrazňuje střídmost a varuje před přílišným lpěním na pohodlí a požitcích.
• Stejně silný důraz se klade na modlitbu – nikoliv jen občasnou nebo formální, ale pravidelnou, vytrvalou a především upřímnou, bez vnější přetvářky. S tím souvisí i výzva k úctě k Panně Marii, zejména skrze každodenní modlitbu růžence, přičemž Marie Claire zvlášť upozorňovala na význam růžence sedmibolestného.
• Mezi zajímavý a zároveň méně obvyklý prvek poselství patří také výzva k zakládání zahrad a k výsadbě květin nebo stromů – jako symbolu životodárnosti i vnitřní obnovy člověka.
• Celé poselství přitom směřuje ke všem lidem bez rozdílu a opakovaně zdůrazňuje, že jedním z největších problémů je duchovní slepota a „tvrdost srdce“.
• V širším pohledu se tato zjevení řadí k těm, která mají být varováním a povzbuzením k proměně – mají probouzet svědomí a připomínat odpovědnost člověka za jeho jednání i jeho důsledky, a to v perspektivě očekávání Kristova příchodu.

Po dvaceti letech studia a pečlivého rozlišování, po konzultaci se Svatým stolcem a rwandskou biskupskou konferencí, byl 29. června 2001 vyhlášen dekret:
Ano, Panna Maria se zjevila v Kibeho za denního světla 28. listopadu 1981.

Bylo potvrzeno, že Alphonsine, Nathalie a Marie Claire splnily kritéria stanovená církví pro zjevení a soukromá zjevení. Známky věrohodnosti zahrnovaly: dobré duševní zdraví, jasnou mysl, zbožné a upřímné prostředí, v němž se události odehrály. Poselství si neprotiřečila, byla soudržná a s jednoduchými dialogy. Vidění měla prorocký charakter.

 

 

 

Jak to s dívkami dopadlo dál?

 

ALPHONSINE MUMUREKE

První zjevení: 28. 11. 1981
Poslední zjevení: 28. 11. 1989

Když dokončila školu, vyjádřila přání stát se řeholnicí. Pracovala jako sekretářka v diecézních službách v Gikongoru. Po vypuknutí genocidy v roce 1994 se s rodinou uchýlila do Konga. Odtud se dostala do Abidžanu na Pobřeží slonoviny, kde jí duchovně pomáhal otec Raymond Halter.

Vystudovala teologii a v roce 2003 získala bakalářský titul. Vstoupila do řádu svaté Kláry. Noviciát absolvovala v roce 2004, dočasné sliby složila roku 2006. Přijala jméno Alphonsine de la Croix Glorieuse. Dodnes je řeholnicí klarisek.

 

 

NATHALIE MUKAMAZIMPAKA

První zjevení: 12. 1. 1982
Poslední zjevení: 3. 12. 1983

Nedokončila střední školu – podle poselství z 24. 6. 1982 ji Panna Maria vyzvala, aby zůstala v Kibehu a věnovala se modlitbě a umrtvování za spásu světa. Zdržovala se tam také během občanské války a genocidy v roce 1994. Stala se svědkem masakrů.

Dodnes žije v areálu poutního místa v Kibehu, a je možné ji zde potkat. Vítá poutníky a pomáhá jim. Nevdala se, ani není členkou řeholní komunity. Zasvětila život každodenní modlitbě a umrtvování podle Mariina přání.

 

MARIE CLAIRE MUKANGANGO

První zjevení: 2. 3. 1982
Poslední zjevení: 15. 9. 1982

Marie Claire má nejsmutnější osud. Střední školu v Kibehu dokončila v červenci 1983 a o čtyři roky později se šťastně provdala, děti jim však nebyly dopřány.  Společně s manželem zahynuli během genocidy v roce 1994 v Kigali. Přesné datum její smrti není známo. Svědci říkají, že byla zabita, když se snažila bránit manžela před únosem.

 

 

Kibeho dnes

Dnes stojí v Kibeho svatyně, v roce 2003 zasvěcená Panně Marii Bolestné. Místo, kde kdysi stála školní budova a kde se odehrály první okamžiky zjevení, se proměnilo v prostor modlitby, setkání a hledání. Přicházejí sem každoročně tisíce poutníků.

Zjevení v Kibehu jsou dnes chápána především jako výzva k osobní změně a k hlubší spiritualitě. Bez ohledu na individuální náboženské přesvědčení zůstávají důležitým historickým i duchovním fenoménem, který výrazně ovlivnil život této části Rwandy i její vnímání ve světě.