John Ronald se narodil a vyrůstal v Keni. Víra byla přirozenou součástí jeho života, tak jak je v Africe běžné. K podrobnostem jeho osobního příběhu a kněžského povolání se ještě vrátíme později v samostatné sérii, teď jen předestřeme, že toužil být knězem a misionářem zároveň. Proto se  rozhodl stát také členem kongregace Misionáři Afriky.

Tento mužský misijní řád vznikl v 19. století v Alžírsku, v době koloniální expanze, a jeho cílem bylo pracovat přímo mezi Afričany. Tzv. Bílí otcové zakládali první křesťanské komunity v africkém vnitrozemí a kromě farností budovali školy, nemocnice, kněžské semináře. Ve chvíli, kdy jejich práci mohli převzít a spravovat místní lidé, stávající působiště opouštěli a odcházeli na nová misijní území.  Nutno přiznat, že zejména jejich úsilím je Afrika z poloviny křesťanský kontinent.

Kněz a řeholník John byl svou jedenáctiletou formací připravovaný právě na takový úkol – budovat zázemí a společenství na zelené louce. Způsob práce jeho kongregace počítá s tím, že řeholní bratr je schopen existovat na místě bez infrastruktury, zorientovat se v něm a postupně spojit jednotlivé prvky do fungujícího celku. A to nejen duchovního, ale i praktického. A taky být smířený s tím, že většina práce nebude vidět hned…

Misionář, který má svůj úkol zvládnout, musí být člověk oddaný i odolný.  Vědět, co a jak a nezaleknout se nepříjemností. Proto čím více dovedností a zkušeností má, tím pro něj lépe. John Ronald nejprve na univerzitě v Nairobi vystudoval účetnictví, pak se stal misijním knězem a následně se ještě vysokoškolsky dovzdělal projektovém řízení. Vzdělání a formace však není totéž.

Když John asi jako dvacetiletý mladík odjížděl do semináře, jeho rodiče měli podepsat dokument, v němž mimo jiné stálo, že v případě jeho smrti během formace bude pohřben v zemi, kde zemře. Otec ten dokument nejprve odmítl podepsat. Nakonec ho ale podepsal. A John odjel.

Jeho příprava začala v Ugandě, pokračovala v Burkině Faso, kde se učil francouzsky a procházel noviciátem, a dál vedla do Rwandy. Právě tam poprvé pracoval v běžné farnosti – s mládeží, v nemocnicích, ve věznicích, mezi lidmi bez pevného zázemí. Svoje teologická studia zakončil na Pobřeží slonoviny.

V každé z těchto zemí musel začít znovu. Nový jazyk, nové prostředí, jiná pravidla. To, co fungovalo tam, tady neplatilo automaticky. Potýkal se s existencí v nevyhovujících podmínkách.

 V Burkině Faso ho trápil nejen francouzský jazyk, ale také vedro, v němž se nedá spát a způsobuje krvácení z nosu. Přirozená pro něj mnohdy nebyla ani místní strava. Nebyl zvyklý mít na talíři opičí, psí či krokodýlí maso a být doma, v žádném případě by to nepovažoval za jídlo.

Musel se naučit vydržet nepohodlí, být disciplinovaný a přizpůsobivý. Žít život místních lidí a pochopit, co je iluze a realita misijní práce.

To, co dává smysl na papíře, se musí v praxi znovu poskládat – podle lidí a podmínek, nikoliv podle idealistického plánu.

 

Nyní je před ním misijní služba v Demokratické republice Kongo, kde má vybudovat novou farnost jménem Ingbokolo. Jeho nadřízení vědí, proč tam chtějí mít zrovna jeho. V minulosti už v této zemi  v různých regionech strávil více než 12 let. Má zkušenost misijní služby ve velkoměstě Kinshasa, kde mimo dokončil projekt přístupu k vodě. Později byl poslán rozvíjet farnost na venkov, do zaostalé provincie Maniema. Jak už víme, působil rovněž ve Rwandě, zemi, která si prošla hlubokým konfliktem. To znamená zkušenost s komunitou, která není jen náboženská, ale může být také rozdělená a zatížená minulostí.

Znalost různých prostředí i komunitních potřeb, k tomu praktická i odborná průprava – to všechno si otec John Ronald nese ve svém misijním vaku do Ingbokolo s sebou…