Náročná období mě vždy posílila… rozhovor s P. Karlem Mecem, OMI

S o. Charlesem před novou misií

Rozhovor s otcem Karlem jsme připravovali pro podzimní zpravodaj č. 28. Měli jsme na něj však velmi mnoho otázek a protože otec Karel nám na vše ochotně a upřímně odpovídal, z úvodního rozhovoru se stalo poměrně obsáhlé portrétní interview. Do zpravodaje se vešla jen část, proto si celý rozhovor můžete přečíst na tomto místě.

Obecně o životě a o misiích

Co vás přivedlo k zasvěcenému životu a následně k misiím? Jak na to reagovali vaši rodiče a blízcí lidé?

Setkání s našimi asociovanými laiky MAMI.

Těch příčin bylo hodně a já sám je nemám ještě úplně zmapované. Občas ještě i teď přicházím na něco nového, co mě ovlivnilo, třeba když si vzpomenu, že jsem četl tu nebo onu knihu, která ve mě vzbudila touhu. K řeholnímu životu a kněžství mě zjednodušeně řečeno přivedla touha po službě lidem. Vyrůstal jsem v rodině i ve farním společenství, kde víra byla živá, a tak jsem nijak nepochyboval o tom, že pravé štěstí je v životu s Bohem. A mou hlubokou touhou bylo pomáhat lidem ke štěstí. Tu touhu ve mě silně podporoval skauting, obzvlášť v období, kdy jsem náš chlapecký oddíl vedl. Když jsem se Boha intenzivně ptal na to, jak naplnit svůj život smysluplnou službou, objevil jsem své povolání k řeholnímu kněžství. Zanedlouho moje povolání dostalo ještě jasnější obrysy, když jsem četl o misionářích oblátech a jejich zakladateli, sv. Evženu de Mazenod. Být misionářem naprosto souznělo s mou povahou skauta, dobrodruha a zároveň člověka toužícího sloužit těm nejpotřebnějším. Do misie v Africe jsem se pak dostal beze svých zásluh – poslal mě sem náš generální představený. O misiích v dalekých krajích jsem samozřejmě snil, ale ani jsem to neočekával. Možná jsem měl štěstí, že mě náš generál znal osobně z mého pobytu v Římě.

Co se týče reakce mé rodiny a přátel na mé povolání, tak v tom jsem měl štěstí, protože jsem se setkal s velkou podporou prakticky ze všech stran. Nějaká ta slzička, že „brácha odchází“, možná ukápla, ale to je v pořádku. A když jsem dostal své povolání do Zimbabwe, tak i tehdy jsem se většinou setkal s podporou a často i s nadšením. Mnohým lidem doma tak můžu zprostředkovat Afriku a misii až „do obýváku“ nebo do jejich modlitebního či jiného společenství.

Radost z Hospodina je naší silou. (Neh 8,10)

Kde všude už jste působil?

Na řeholní formaci (prenoviciát, noviciát a studium filozofie a teologie) jsem byl poslán do Německa a později do Itálie. Poté jsem se vrátil do Německa, kde jsem směl spoluzakládat novou komunitu zaměřenou na misii s mládeží. Zároveň jsem tam sbíral pastorační zkušenosti v jedné farnosti jako jáhen a kaplan. O prázdninách a při různých příležitostech jsem se krátkodobě vyskytoval i v Česku, většinou v Plasích a okolí, kde obláti působí.

S o. Pamidzaiem OMI a novými členkami společenství sv. Anny ve farnosti Božího milosrdentví v Bulawayu

Před necelými dvěma roky jsem měl začít působit v Zimbabwe, avšak dostat se do té země nebylo vůbec jednoduché. Podařilo se mi to až s devítiměsíčním zpožděním. Během toho času jsem pobýval v Jihoafrické republice a také mezi obláty v Táboře-Klokotech, neboť jsem v JAR nemohl zůstat déle než tři měsíce. Nakonec jsem se ale do Zimbabwe přece jen dostal a teď tu jsem už více než jeden rok.

Co vám v zemi vašeho misijního působení obvykle nejvíc chybí z toho, co je pro vás důležité?

Z toho, co je úplně nejvíc důležité, mi vlastně nic nechybí. Díky tomu je taková misie vůbec možná. Ale jsou i méně důležité, avšak přesto stále podstatné věci, které mi chybí. Nedávno jsem si uvědomil, že mi hrozně moc schází zpěv. Myslím tím možnost zazpívat si zplna hrdla s druhými. Samozřejmě, že si můžu zpívat ve sprše nebo broukat se sluchátky v uších, i s kytarou si občas trochu zazpívám, ale to není ono. A ještě bude určitě dlouho trvat, než budu umět zpívat s ostatními jejich vícehlasé domorodé zpěvy v kostele. Podobně mi chybí možnost jen tak si poklábosit v jazyce, který lehce ovládám. Angličtinu sice umím dost dobře, ale zatím ji používám příliš krátce na to, abych v ní byl jako doma. No, a o domorodém jazyku šona raději pomlčím… Jinak mi samozřejmě chybí i přátelé, rodina, obláti v Česku a Německu, ale jednak už jsem si za ty roky v exilu zvykl, a jednak to k tomu mému povolání tak nějak patří.

Moje první zimbabwské pivo.

Chybí mi bohužel i některé pro zdravou výživu důležité potraviny jako ovoce, mlečné výrobky a saláty. No, a asi není potřeba dodávat, že mi schází pořádný chleba, docela i to pivo, a dále některé zásadní české ingredience jako např. česnek, kmín, majoránka apod.

Je lidskou přirozeností mít život pokud možno co nejmíň komplikovaný a žít v jisté stabilitě, pohodlí a bezpečí. Co musíte mít navíc, abyste dokázal dlouhodobě a dobrovolně přežívat v podmínkách, které jsou o mnoho těžší než ty, v nichž jste se narodil a vyrůstal? Anebo se zeptejme ještě jinak, co musí udělat řeholník, kněz či laik pro to, aby byl skutečným misionářem? S čím si musí umět poradit?

Je to spousta věcí z různých oblastí. Na poli praktických dovedností se velmi hodí nejrůznější dovednosti z oboru „survival“, abych to tak nějak vystihl moderním termínem – tedy to, co se člověk má, snad ještě i dnes, šanci naučit od rodičů, prarodičů nebo třeba právě ve skautu: vaření, šití, kutilství, ale i třeba základní zdravověda. Ze zkušenosti mohu potvrdit, že v takovýchto misijních podmínkách je nutné stále něco opravovat, vylepšovat a udržovat funkční, od bot až po auto a dům, protože zdroje často buďto vůbec nejsou, nebo jsou drahé, nebo ani třeba nejsou drahé, ale vy na ně stejně nemáte peníze, nebo i jen prostě proto, že sice můžete opravu někomu svěřit, ale průměrný český kutil to dokáže mnohem lépe a ještě ušetří na výdajích.

I v období sucha je toto jediné místo v Zimbabwe, kde člověk zmokne každý den.

V oblasti duševní je mým hlavním poznatkem, že je potřeba mít dostatek, ne-li přímo nadbytek trpělivosti. Dále člověk potřebuje mít schopnost učit se novým věcem, schopnost přizpůsobit sebe, svou mentalitu i způsob komunikace, zkrátka mít otevřenou mysl a srdce pro jinakost lidí, např. pro jiné prožívání víry. Hodí se schopnost radovat se z maličkostí, ocenit i jídlo, které bychom v Evropě asi nejedli apod. Je nutné mít respekt k odlišnosti. A pokud se misionář z té jinakosti dokáže i radovat a dokáže si ji užít, tak tím líp. Samozřejmě se také velmi hodí mít talent na jazyky. A pokud není talent, tak mít o to větší dávku trpělivosti.

Při tomhle pohledu mě napadlo jen „Cesta do pravěku“.

Na poli duchovním pak misionář potřebuje lásku k lidem. Bez ní to vůbec nejde. To by jinak misie byla jen o nějakém soukromém přežívání. A naopak s ní to jde, i když všechno to ostatní chybí. I kdybych se např. ten domorodý jazyk ani za deset let pořádně nenaučil, přesto můžu odvést velký kus misionářské práce. Taková láska pak zahrnuje trpělivost, odvahu, motivaci i např. touhu se učit od druhých a nežít v přesvědčení, že vše umím lépe a že všem ukážu, jak se to dělá.

Jakožto řeholník mám velikou výhodu, že nejsem sám. Jsem vždy ve své řeholní rodině. Nedokážu si moc představit, že bych se tu protloukal sám. Mám spolubratry, kteří mě zasvětí, poradí mi, ukáží kde a co a jak, zařídí spoustu věcí.

Tradiční a každodenní sadza (kukuřičná kaše) tentokrát i se smaženými housenkami 🙂

Co nesmí misionáře zaskočit?

Misionář by měl být připraven na překvapení pocházející z rozdílů kultury a mentality a neměl by se jimi nechat hned vykolejit. Konkrétně v Africe by Evropana mohlo nepříjemně zaskočit, když si z něj spolubratři, jiní kněží nebo i třeba muži ve farnosti začnou dost drsně utahovat. Člověk by se hned mohl cítit opovrhovaný či diskriminovaný. Ale ve skutečnosti to tak není. Je to normální způsob komunikace a vlastně i projev určitého stupně osobního vztahu. Mě už toto v Africe nepřekvapilo, měl jsem trénink z naší mezinárodní komunity v Římě.

Ocitl jste se sám někdy v nebezpečí?

Bohu díky ještě ne. Anebo jsem o něm zatím nevěděl. Zimbabwe je relativně klidná země; nejsou tu přímo nějaké nepokoje ani pronásledování křesťanů, natožpak válka. Jen „obyčejná“ kriminalita. Ale v JAR jsem se cítil ve větším nebezpečí. Statisticky je tam mnohem nebezpečněji, zvlášť pro někoho, kdo se tam nevyzná a kdo neví, na co, na koho či na jaká místa si dát pozor. Únosy, vraždy či přestřelky drogových gangů jsou tam na denním i nočním pořádku. V Zimbabwe jsem se cítil trochu v nebezpečí asi jen v hlavním městě Harare, když jsem tam musel chodit přes město do jazykové školy. Politická situace byla (a zůstává) napjatá, hrozily protivládní protesty a brutální zásahy policie a armády, ale měl jsem štěstí. A pak jsem se taky necítil vůbec dobře, když nám jednou před auto jedoucí 120 km/h po hlavní silnici vběhlo stádo krav. Přežili jsme, zachránily nás brzdy. Odnesly to jen pneumatiky, nárazník a chladič. Zvířata na silnici a mizerní řidiči jsou tu statisticky určitě mnohem nebezpečnější než jedovatí hadi nebo velké šelmy.

Nepotlačil jsem ani tohoto obra.

Existuje něco, čeho jste v souvislosti s řeholním či misijním životem už někdy litoval? Kdy jste si sáhl na dno svých možností? Co s vámi tato zkušenost udělala?

Svého rozhodnutí následovat povolání rozhodně nelituji. Ani své misie v Africe (zatím) ne. Zatím jsem litoval jen úplných drobností jako např. nedostatečné prozíravosti při posílání dokumentů k žádosti o vízum do Zimbabwe (z toho důvodu jsem pak musel dlouho čekat, než jsem se sem dostal), nebo že jsem někdy nevyužil nějaké příležitosti, ale rozhodně nelituji řeholního, kněžského ani misionářského života jako takového.

Tato farnost je stará jen pár let. Kostel už sice stojí, ale fara a farní sál se teprve začaly stavět. Oběd a setkání proto byly pod stromem.

Zažil jsem samozřejmě i těžká období. Zklamání, zmatenost a trochu i duchovní boj jsem prožíval v souvislosti s nemožností dostat se do Zimbabwe na první pokus. Musel jsem se vyrovnat s nutností čekat. A musím se s ní vyrovnat i teď, protože ve skutečnosti stále ještě čekám, než budu moci začít žít a pracovat ve „své“ misii. (Čekat je asi mým povoláním.) Náročná období mě vždy posílila, dala nové příležitosti, naučila občas milosrdenství, jindy zase trpělivosti s lidmi, s Bohem a hlavně asi se sebou samým. Obecně řečeno bylo pro mě zatím nejtěžším obdobím pět let studia filosofie a teologie, protože já studuju jen velmi nerad a s velkým sebepřemáháním.

Co vám každodenní misie dává a bere?

Zimbabwe znamená v překladu „domy z kamene“ a právě odtud se vzal název dnešního státního útvaru při vyhlášení nezávislosti roku 1980.

Misie mi dává každý den příležitost být misionářem a sloužit. Málokdy je to něco velkolepého a akčního, často je to jen o vytrvalé modlitbě a upřímném životu se spolubratry a mezi chudými lidmi. Misie mi ubírá den za dnem ze života. Bere mi to nejcennější, co mám – čas mého života. Ale já jí ho dávám dobrovolně. Spousta lidí měří čas penězi; pro křesťana by však měl být čas láskou, kterou může darovat.

Aktuálně působíte v Zimbabwe. Můžete nám o této zemi říct něco víc? Jaká je ve vašich očích?

Omezím se jen na stručný, spíše subjektivní popis, protože spoustu objektivních informací si každý může najít sám. Pro mě je Zimbabwe krásná a zároveň hodně trpící země. Proto ji mám už teď tak rád. Místní lidé jsou přátelští a mírumilovní, ale také těžce zkoušení. Příroda úchvatná.

České stopy v Zimbabwe. Koncern Baťa je v Zimbabwe od roku 1939. Má továrnu ve městě Gweru a je největším producentem i obchodníkem s botami v zemi.

Zimbabwe bývalo v rámci Afriky relativně rozvinutou zemí, mívalo silnou měnu, říkalo se mu dokonce Švýcarsko Afriky a bylo významnou obilnicí. Avšak zejména v posledních dvaceti letech to s ním jde hodně z kopce. Země i s jejím bohatstvím je postupně rozkrádána, svoboda stále více omezována, hospodářství sevřeno v kleštích rostoucí inflace, nezaměstnanosti a korupce. Bohužel se k tomu právě v posledních letech přidává i nebývalé sucho. Mnozí lidé trpí kromě chudobou také AIDS, malárií či cholerou. Přesto jsou o poznání šťastnější než průměrný Evropan se zajištěným životem.

koronavirus, PMD, intence

Před pár měsíci postupně celý svět zasáhla koronavirová pandemie. O tom, jak se dotkla Zimbabwe, jsme se mohli dočíst v některých vašich dopisech. Jaká je v srpnu aktuální situace?

Od března, kdy byl nahlášen první případ koronaviru v Zimbabwe, se touto nemocí podle oficiálních údajů nakazilo přes 4000 osob. Skutečné číslo bude jistě o mnoho vyšší, ale je těžké říci, o kolik nebo kolikanásobně. Asi čtvrtina z těchto nakažených se z nemoci uzdravila, 80 osob pak na následky či komplikace s virem spojené zemřelo.

Virus se šíří zejména ve městech, kde je hustota obyvatel mnohem vyšší než na venkově. Od konce června můžeme opět slavit bohoslužby či pořádat shromáždění pro max. 50 osob a za dodržení hygienických předpisů (roušky, desinfekce rukou atd.). V kostelech naší misie se většinou vejdeme do limitu 50 osob, a kde ne, slavíme mše venku. Je období sucha, takže déšť nehrozí, ale někdy je zima a vítr, jindy zas horko na plném slunci. Lidem to však moc nevadí. Jsou velmi vděční, že můžou slavit eucharistii. S větším či menším úspěchěm se je snažíme přesvědčit, aby si na mši přinesli a nasadili roušky. Na venkově je na veřejnosti nikdo nenosí, na rozdíl od měst, kde je to kontrolováno. Život na venkově se zdá plynout dál svým líným tempem, jakoby žádná pandemie ani neexistovala. Ve městech je situace odlišná: mnoho farností z opatrnosti zatím neotevřelo kostely. Lidé ve městech jsou navíc mnohem více postiženi hospodářskými dopady pandemie a opatření zavedených na její zpomalení. Mnoho lidí ztratilo práci a jejich rodiny jen těžko shání prostředky na živobytí. Z různých stran se doslýcháme, že lidé hladoví, zvlášť v chudých čtvrtích měst. Potravinová pomoc státu i nadnárodních organizací skrze úřady sice existuje, ale není dostatečná, a hlavně asi není dostatečně systematická. Dokonce existuje podezření, že je někdy vázána na politickou příslušnost či podporu vládnoucí strany. Takové a podobné zprávy samozřejmě nejsou oficiální a je těžké je ověřit, neboť tu neexistují nezávislá média.

Už tak křehká zimbabwská ekonomika utrpěla těžkou ránu a bez nějaké výrazné pomoci ze strany státu se jen těžko vzpamatuje. Jenže vláda se stará jen o své kapsy a o udržení své moci za každou cenu, takže to jde se Zimbabwe rychle z kopce. Hospodářsky (nezaměstnanost, inflace, nedostatek elektrické energie a materiálů apod.) i lidsko-právně (likvidace nezávislých novinářů, kritiků a opozice, ale i „nepohodlných“ členů vlastní strany). Lidé jsou zoufalí.

Do finančních nesnází se kvůli koronaviru celkem rychle dostala i církev. Katolické diecéze a a různé řeholní kongregace založily a provozují mnoho škol, zejména těch kvalitnějších. Školné od žáků pak tvoří značnou část příjmů diecézí, farností, misií a řeholních kongregací. Školy však nadále zůstávají zavřené a pravděpodobně se už letos ani neotevřou.

Co v souvislosti s aktuální situací momentálně nejvíc trápí vás?

Soucítím s celou zemí kvůli výše zmíněným těžkostem. Sice budu asi jen těžko někdy „nezaměstnaný“, ale inflace a finanční situace církve se mě také dotýkají. Konkrétním příkladem je, že momentálně nedostáváme od svých farníků prakticky žádné peníze na pohonné hmoty. Přitom projezdíme spoustu litrů nafty při pastoračních cestách. Abychom mohli jezdit, musíme nyní sahat do našich oblátských rezerv. Tak to ale být nemá a už to tak ani moc dlouho nepůjde.

Potýkáme se i s hladem v rodinách některých spolubratrů oblátů. Ve srovnání s tím je pak můj stesk po setkání se spolubratry v 300km vzdáleném Bulawayu jen úplná maličkost. Musíme přijmout i to, že letos nemůžeme začít naše oblátské projekty misie s mládeží, které jsme v lednu s velikým nadšením ohlásili.

Zejména se mě však dotýká to, že kvůli koronaviru a jím způsobené krizi stále ještě nemůžu bydlet a začít naplno pracovat v nové misii, kam jsem byl poslán. Už jsem zmínil, že vlastně ještě pořád tak nějak čekám. Čekáme vlastně dva obláti. Otec Charles a já jsme měli už na začátku tohoto roku otevřít novou misii Maraire a začít v ní působit. Dodnes však bydlíme v sousední misii a do svého působiště jen dojíždíme několikrát týdně. Na vině je pandemie, kvůli které se diecézi nedaří dokončit poslední stavební práce týkající se vody, elektřiny a vybavení interiérů. Hlavním problémem je výpadek příjmů.

Jak se vám v koronavirových podmínkách daří naplňovat vaše misijní/misionářské poslání? Je vaše práce v něčem jiná než „normálně“?

Jelikož jsme na venkově, tak naše práce zas až tak jiná, než byla předtím, není. (Když pominu fakt, že kdyby bylo vše „normálně“, tak už bychom v misii bydleli a naplno působili.) Kromě již zmíněného limitu počtu účastníků bohoslužeb a setkání (a samozřejmě těch financí) nás v tuto chvíli nic moc neomezuje. Jen pohřby se dnes neodkládají, a tak se pohřbívá hned následující den po úmrtí, klidně i v neděli. Kněz s tím musí počítat. Já sám jsem tu pohřeb ještě nevedl, ale asi mě to také brzo čeká.

Co je teď pro mě a mou službu misionáře jaksi navíc, je fundraising na pomoc postiženým pandemií a jejími důsledky. Díky tomu jsme tak jako obláti mohli rozdat už několik tun základní potraviny – kukuřičné mouky na kaši zvanou „sadza“ potřebným lidem. Stále v tom pokračujeme. Jinak moje „koronavirové“ nasazení není nijak mimořádné. Obláti pracující ve městě Bulawayo jsou přímo „v terénu“ mnohem více než já, případně distribuují pomoc i do vzdálených končin země.

S čím za vámi nejčastěji chodí lidé, o které se staráte? Dokážete jim vždy pomoci?

Popravdě řečeno, za tu krátkou dobu, co tu jsem a tak nějak napůl působím, mohu tvrdit, že za námi lidé chodí nejčastěji s úsměvem, s typicky dlouhým pozdravem (Jak jste dnes vstal? Jak jste strávil den? Jak se daří doma? Jak v práci? Jak snášíte horko/zimu? atd.) a někdy i třeba s kuřetem jako darem. Začínají nás vnímat jako „své“ kněze, proto se o nás i starají.

Zatím byly jejich žádosti hlavně o pohřby, svaté přijímání pro nemocné členy rodin, pomazání nemocných. Začínají se řešit i strukturní otázky farnosti. Několik kluků by chtělo znovuzaložit chlapecký katolický spolek sv. Šimona Petra, který tu kdysi fungoval. Pár děvčat se ptalo, jestli mohou také ministrovat. Takové jsou naše začátky. Zatím za námi lidé nechodí se žádostí o peníze či o jídlo. Jak už jsem vysvětlil, jsme tu jen krátce – a jsme na venkově. Ve městech je situace jiná: od spolubratrů vím, že skoro každý den přichází lidé s žádostí o finanční nebo potravinovou pomoc. Městské farnosti většinou mají spolky sv. Vincence, které se starají přímo o pomoc nejchudším. Kněží s nimi spolupracují, a tak neleží ta tíha podobného poskytování pomoci jen na nich. Prostředky jsou však i tak omezené. Potraviny, které se rozdávají, jsou vždy jen ty úplně základní jako mouka, rýže, olej, cukr a sůl. S žádostmi o finanční pomoc můžeme pomoci jen málokdy; zvlášť teď v době koronakrize to jde jen těžko.

Jak se vyrovnáváte s lidskou bezmocí? Jak se naučit přijímat dění, kterému nerozumíme a o kterém se domníváme, že je špatné, ale přitom ho nejsme schopni ovlivnit?

Myslím si, že jediná dobrá cesta skrz utrpení je cesta víry. Z víry plyne naděje, že v tom člověk není opuštěný a že to vše není jen nesmysl. Snažím se utrpení přijímat jako tajemství, jako jedno z tajemství naší víry v Boha, který trpěl pro nás a trpí s námi. Blízkost a přátelství jsou moje hlavní recepty na pomoc druhým v jejich utrpení: pomoci nést kříž a být nablízku alespoň po tu rozhodující dobu. Jsem přesvědčen, že horší než všechno utrpení způsobené zvenku je utrpení vnitřní: samota, opuštěnost, nepochopení, nemožnost najít soucit, milosrdenství a odpuštění.

Jak vás v současné době podporují Papežská misijní díla? Využíváte také mešní intence?

Od PMD ČR jsme my obláti v Zimbabwe obdrželi jistou částku z fondu Korona. Bohužel k nám ještě nedorazila – v bankovním převodu jsou stále nějaké potíže, je to v procesu řešení. Doufáme, že dorazí. Zatím není rozhodnuto, jak ji využijeme, ale určitě to bude tam, kde je to nejpotřebnější. Kdyby bylo zase potřeba nakoupit potravinovou pomoc, tak to bude právě ona. Možná však budeme muset „zachraňovat“ sami sebe. V Zimbabwe je nás 11 oblátů a máme na starosti tři městské farnosti, dvě venkovské misie a náš formační dům. Jak jsem už jsem napsal, situace církve i jednotlivých farností či misií rozhodně není růžová.

Od PMD jsme obdrželi i jednu várku stipendií mešních intencí. Už na nich s o. Charlesem pilně „pracujeme“ – sloužíme mše na úmysly dárců, i když je osobně neznáme. Stačí však, že je zná Pán. Tu částku hodláme vložit do projektu solární energie v naší nové misii Maraire. Jsme velmi vděční, že můžeme slavit mše sv. na úmysly dárců z Česka a že takto „vydělané“ peníze – ta obdržená stipendia – můžeme vložit do našich projektů. Situace v Zimbabwe už před koronakrizí byla taková, že slavit mši sv. na něčí úmysl s malým stipendiem se tu knězi poštěstilo jen párkrát do roka.

Naše skromná africká kaple v Misijním domě.

Mohl byste poodhalit něco ze zákulisí sloužení mše svaté v misiích a kněžského života z pohledu českého kněze? Co je jinak?

Řekl bych to asi tak, že mše sv. je v podstatě všude stejná, protože je slavena v katolické, tzn. univerzální církvi. Jsou tu nějaké menší rozdíly, např. že se při naslouchání evangeliu sedí a při modlitbách (vstupní, nad dary, závěrečná) lid klečí. Jiné jsou tu samozřejmě zpěvy, které jsou doprovázené i tancem. Tančí většinou děti při vstupním průvodu, pak při průvodu s biblí či lekcionářem na začátku bohoslužby slova, při průvodu s dary a na závěr. Jsou to takové decentní liturgické tance. I lidé se při zpěvu pohybují a tleskají. K tomu se samozřejmě nechám strhnout i já.

Největší rozdíl ve smyslu bariéry je pro mě rozhodně ten domorodý jazyk zvaný šona, který sice umím jakž takž přečíst, ale moc mu zatím nerozumím. Kázání si proto připravuji v angličtině a pak je dám na přeložení jedné místní sestře. Při mši ho už jen čtu.

Co je ještě jinak? Zmíním krátce jen pohřby na venkově, kde je hlavním rozdílem fakt, že každá rodinná usedlost má svůj malý hřbitov mezi políčky kousek od domu (chatrče). Před uložením rakve do země se slaví mše svatá za zemřelého přímo v usedlosti vedle hrobu, často je to na poli či v zahradě.

Prostý hangárovitý kostel v misii St. Luke’s a vlevo v pozadí fara. Misionáři obláti zde působí od 80. let.

Na jednu stranu je tak nějak všechno jinak; na začátku mi to tak rozhodně připadalo. Ale na druhou stranu už jsem si zvykl a už mi to ani moc „jinak“ nepřijde.

Z čeho v misiích žijete?

V misiích i mětských farnostech žijeme z darů našich oveček. V podstatě nás musí živit a zajistit nám vše potřebné ke každodennímu životu. Jiné pravidelné zdroje nemáme. Nedostáváme žádný plat, za který bychom si mohli koupit, co nám chutná. Musíme se spolehnout na své lidi a přijmout to, co nám nakoupí nebo darují z vlastních polí, zahrad a kurníků. Měli bychom od nich dostávat také peníze na pohonné hmoty, což je v současné finanční situaci velký problém, a také malé kapesné, což si však teď od lidí ani nedovolíme požadovat.

S kým můžete řešit praktické problémy svého života? Komu se zpovídáte?

Když potřebuji pomoci s řešení nějakých svých praktických problémů, obrátím se na spolubratry a nějaké řešení se vždy najde. Člověk tu musí mít hodně kontaktů. Já je mám díky spolubratrům. Co se týče duchovního doprovázení, požádal jsem o něj jednoho spolubratra v Bulawayu. Při současné situaci s ním řeším své nitro po telefonu. A na zpověď se vždy nějaký kněz najde.

S o. Charlesem jsme se jeli podívat do naší budoucí misie Maraire, jak pokračuje stavba.

Nová misie

Co obnáší taková nová misie? Jak vypadá zabydlování a navazování vztahů s novými lidmi? Kde sháníte potřebné vybavení?

Naše nová misie Maraire byla ještě před rokem deset malých, víceméně samostatných katolických komunit rozesetých po chudém, řídce osídleném venkově (prakticky je to buš). Každá komunita měla jednoduchý kostel, ve kterém se mše sv. slavila jednou za měsíc; v ostatní neděle se komunita scházela k bohoslužbě slova bez kněze. Poblíž jednoho z kostelů nechala nyní diecéze postavit malou misii, do které jsme se už měli nastěhovat. Je v plánu postavit nový, větší kostel v těsné blízkosti budov nové misie. Dále se počítá s postupným rozšiřováním misie o ošetřovnu, školu, učiliště ad. Samozřejmostí jsou zahrady se zeleninou, kurník, možná jednou nějaký ten chlívek. S o. Charlesem máme v plánu vysadit pomerančový sad. Ovoce z tohoto projektu by mělo jít zejména do místních škol.

V současnosti se snažíme svépomocí a s minimálními výdaji pohnout s dokončovacími pracemi a sehnat důležité vybavení, např. nábytek. Podle možností nám pomáhají další misie a nějaký nábytek nám daroval i sám biskup. Přesto je toho ještě hodně na práci. Občas nám do misie přijde pomoci místní mládež: zametou, uklidí nebo pokročí s kopáním příkopů pro vodovod a eletrický kabel. Je to zároveň jedinečná příležitost k seznámení. Jazyková bariéra je však pro mě téměř frustrující. Zdaleka ne všichni mladí umí dobře anglicky, a i ti, kdo něco umí, se ji často stydí použít. Podobně jsem na tom u studny, když je potřeba donést vodu. (Vlastní vrt zatím v misii nemáme.) Vždy tam potkám ženy a děti, rád bych si s nimi popovídal, ony se také snaží, ale stejně skončíme u prostých úsměvů.

Tady jsem zas v jiné misii, jménem Insuza, na půli cesty z Bulawaya do misie St. Luke’s. Také ona je na cestě k samostatnosti – letos by se z ní měla stát farnost. Tato stavba je nový kostel.

Co se týče života misie jako farnosti s deseti místními komunitami, tak v tom jsme úplně na začátku. Pomalu se seznamujeme s tím, jak ty komunity fungují, jak žijí víru, jak často se scházejí, jak fungují katechese, jak to vypadá s mládeží apod. Začínáme se do toho zapojovat jako kněží. Budeme muset společně zavést určité základní struktury, které počítají s přítomností dvou kněží. Např. bychom chtěli zavést (až budeme mít jednou dva dopravní prostředky), aby v každém centru byla mše sv. jednou za dva týdny a v hlavním centru u misie každou neděli. Bude to finančně udržitelné? (Ach, ty pohonné hmoty!) V tuto chvíli se zdá, že ne. Ale možná najdeme řešení…

Je tu jedna věc, která mě v naší misii překvapila, jakmile jsme začali sloužit první bohoslužby. Od kněze se tu očekává, že „odslouží“ mši svatou, pak sní, co mu bylo uvařeno k obědu, a pak zas odjede. Lidé jsou na to tak zvyklí, protože to tak fungovalo, když sem kněží dojížděli zdaleka. Možná je ani nenapadne, že by kněz mohl mít i jinou roli než jen celebrant. Jenže já bych očekával, že se po mši před kostelem pozdravím s lidmi, prohodím s nimi pár slov, projevím zájem, případně se zůčastním aspoň části setkání té či oné skupiny, které se po mši normálně schází. Aspoň s nimi chvíli pobýt, i když máločemu rozumím. Ale na to místní opravdu nejsou zvyklí. Namísto toho mě se servilností, kterou jim jejich mentalita velí, odprovázejí k jídlu a po jídle hned k autu. Tak právě tohle je jedna z věcí, kterou chci změnit. Někdy je potřeba se postavit zaběhnutým řádům. Věřím, že to lidé časem ocení.

Co byste si pro svou novou misii nejvíc přál?

Abych už brzo rozuměl a mluvil tou jejich řečí – to přeji do misie sobě. Misii samotné pak přeji, aby se mohla stát oázou naděje, přijetí a pomoci, a aby to nebyla jen práce kněží-misionářů, ale spolupráce všech s Duchem Svatým. Kdo ví, možná nás Duch povede, abychom z Maraire stavěli most až do Evropy, do Česka.

Otázky kladla: Veronika Pavlů

Jako modlitba za novokněze byl na konci čtyřapůlhodinové slavnosti vypustěn misijní růženec v barvách pěti kontinentů vyrobený z balónků naplněných heliem. Autorem létajícího růžence byl o. Aurelio a děti z jeho farnosti.