Misijní poslání církve tedy lze podporovat jak materiálně prostřednictvím darů, tak duchovně skrze
modlitbu. Někdy dát ze svého hmotného nadbytku desátek, který nám nijak nechybí, nemusí být totéž, jako věnovat desátek růžence na dobrý úmysl ve chvíli, kdy padáme únavou… Obojí má svůj význam. Bez finančních prostředků nelze nic vybudovat, bez přímluvné modlitby zase může naplnění dobra dlouho trvat. Proto je v pořádku, když každý přispívá tím, co ve své situaci vnímá jako smysluplné.

Občas se nám do Národní kanceláře ozývají dlouhodobí dárci, kteří se najednou ocitli v tíživé finanční situaci a omlouvají se, že již dál nemohou posílat peníze a že je kvůli tomu tíží svědomí. Nemusí. Skutečná pomoc je vždy dobrovolná a nikdy by nám samotným neměla způsobovat problémy.

Pokud je vám misijní myšlenka blízká, ale sotva vyjdete se svými příjmy, možná naopak dokážete denně ušetřit pár minut svého volného času, a ten můžete misiím věnovat. Buď pravidelnou modlitbou v rámci některé z členských aktivit, jako je například Misijní růže nebo Adorace pro misie anebo dobrovolnou výpomocí jako třeba při organizování jarmarku, pečení štrúdlů a koláčů nebo zdobení kostela na Misijní neděli. Bude to mít stejnou hodnotu, jako kdybyste poslali finanční prostředky. Žádná pomoc není malá, stejně jako žádný dar není malý. Vždy záleží na možnostech, protože ty poukazují na míru naší vlastní oběti ve prospěch někoho, kdo je na tom hůř než my.

O modlitbě a jejím významu pěkně mluví ve svém textu P. Karel Soukal:

Modlitbou duše dýchá

Staré známé přísloví – „modlitba je dýchání duše“ vyjadřuje mnohem více, než je na první pohled zřejmé. Svatý Pavel v listě Soluňanům píše: „Bez přestání se modlete“ (1 Sol 5, 17).

Jenom ten, kdo se opravdu modlí, a to ne jenom nějaké naučené texty, ale žije modlitbou, tzn. vztahem s živým Pánem každý dobrý den, o tom může něco povědět, tedy být přesvědčivým svědkem samotného Vzkříšeného Bohočlověka Ježíše.

Modlitba je také ticho a usebrání, bez kterého jen těžko pronikneme do smyslu misijního díla. Ano, kdo chce porozumět smyslu misie v duchu Kristova poslání, musí mít téhož ducha, jako měl On, první misionář poslaný od Nebeského Otce na tento svět. Žít naplno svoji katolickou (všeobecnou) křesťanskou identitu, svátostný život, především čerpat z nevyčerpatelného zdroje a pokladu všech pokladů, kterým je Eucharistie, živý Kristus, který se nám dává za pokrm.

Tento lék nesmrtelnosti a „sérum“ věčného života, oživující blahodárný lék proti jakémukoliv „uštknutí“ zlem, je zárukou a nesmírnou posilou každého pravého katolického (univerzálního) misionáře, který v síle Toho, kterého přijal, jde a zvěstuje neohroženě své poznání, a to nejen vlastními schopnostmi, ale především Božskou mocí, která na něm spočívá.

Ano, každé pravé a požehnané misijní dílo vychází ze slavení Nejsvětějšího tajemství, kterým je Eucharistie, život neustálého „dýchání duše“, kterým je modlitba k Otci, skrze Syna v Duchu Svatém. Tak to bude až do konce světa.

Na otázku Proč misie dnes? – odpovídá také Jan Pavel II v dokumentu Redemptoris missio 11: „Otevřít se Kristově lásce znamená pravé osvobození“. Pokušení dneška spočívá v tom, zredukovat křesťanství na lidskou moudrost a udělat z něho současně nauku příjemného života. Ve značně sekularizovaném světě nastoupila „postupná sekularizace spásy“, za kterou se bojuje jistě ve prospěch člověka, ale člověka, který je sám rozpolcen a omezen na horizontální dimenzi. My naproti tomu víme, že Ježíš přišel, aby přinesl úplnou spásu; spásu, která chce vykoupit celého člověka a všechno lidstvo, a otevírá mu úžasné horizonty Božího synovství. Ti, kteří jsou včleněni do katolické církve, mohou se cítit privilegováni, avšak právě proto jsou ještě více povinni svědčit o víře a o křesťanském životě …nechť si uvědomí, „že si své vynikající postavení nezískali vlastní zásluhou, ale obdrželi je zvláštní Kristovou milostí“.

Karel Soukal, diecézní ředitel pro apoštolský exarchát