FB twitter YouTube

Křížová cesta P. Mario Borzaga

Služebník Boží Mario Borzaga se narodil 27. srpna 1932 v Tridentu (Itálie). V devatenácti letech, po osmi letech strávených v diecézním semináři, se rozhodl stát Misionářem oblátem Panny Marie Neposkvrněné. Kněžské svěcení přijímá 24. února 1957 a poté do Laosu. Ve svých 25 letech je nejmladším z misijní expedice. Tam prožívá sice pouze dva, zato však velmi intenzivní, roky svého misionářského působení, nejprve na březích Mekongu a potom v horách. Jeho „Deník šťastného člověka“ vypovídá o ryzí, obyčejné lidskosti kněze, který usiluje o svatost a míří k mučednictví. 25. dubna 1960 odchází P. Mario spolu se svým katechetou na jednu ze svých četných misionářských cest po blízkých i vzdálenějších vesnicích: očekávají je katechumeni a nemocní. Z této cesty se však už nevrátí… Jejich těla se nikdy nenajdou… Ze svědectví je patrné, že byli zabiti členy jedné z komunistických skupin, které přebíraly v té době kontrolu nad Laosem.

5.května 2015 pak papež František uznal jejich mučednictví, čímž definitivně otevřel cestu k jejich blahořečení. Teď se tedy jen čeká na stanovení data blahořečení a i Laos bude mít od roku 2016 své oficiální prvomučedníky.

Následující křížovou cestu, která je sice stručná, ale zato nápaditá, sestavil P. Mario Borzaga, OMI v r. 1957. Po třech letech, v květnu 1960, ji napsal znovu, ale tentokrát zcela jiným způsobem: svou krví prolitou v zemi, kterou měl tolik rád, v Laosu.

„Zatímco na něj mířili pistolí, aby ho zabili – říká se v jednom svědectví – z očí mu neukápla ani jedna slza; ve tváři měl náznak radosti a smíření a z pohybu úst se dala vyčíst modlitba. To vzbuzovalo údiv u všech, kteří se na něj dívali.“

Křížová cesta

První zastavení: Ježíš souzen

Bůh je souzen

Společenství živých bytostí se chce zbavit Boha, země chce odklidit nebe. A tak je Život odsouzen k smrti. Nicotní lidé, stvoření z ničeho a omráčení hříchem, využívají okamžiku svobody a ženou Boha k soudu. Činí tak s naprostou jistotou, jako by byl jedním z nich: člověk, který si nezaslouží život.

Ježíš je nechává, protože on sám, Bůh, to tak chce.

 

Druhé zastavení: Ježíš přijímá kříž

Bolest rodí nebe

Ježíšovo srdce je prvním srdcem na světě, které miluje svůj popravčí nástroj a které si přeje na něm zemřít. Kříž: On ho objímá. Těžký a hrubý kus dřeva, od něhož chce Ježíš spasit ztracené lidstvo tím, že sám zmizí uprostřed neslýchané bolesti.

Být udolán mořem hříchů, a tak odpustit nekonečnou lidskou vinu. Hrozný kříž má znovu spojit zemi s nebem, člověka s Bohem. Kříž, který má v jediném okamžiku pojmout strašlivé tajemství všech časů: bolest. A oznámit, že z bolesti se rodí nebe.

 

Třetí zastavení: Ježíš padá pod křížem poprvé

Posila těm, kteří se vláčí po zemi

Nadměrná tíha kříže naloženého vším zlem ohromného světa je zdrcující. Ježíš, vládce vesmíru, padá hned po prvních krocích na zem. Zem, kterou miloval, ho přitahuje k sobě. Do prachu ulic se vpíjí Boží krev.

Ježíšova únava, se kterou se pod křížem hroutí na zem, je posilou všem lidem, kteří se vláčí po cestách celého světa.

 

Čtvrté zastavení: Ježíš se potkává se svou matkou

Největší bolest na světě

Když se v zástupu objevuje Maria, žena z Nazareta, Matka odsouzeného Boha, dochází k setkání dvou srdcí: bolest se násobí: Ježíš zdrásaný bolestí… Maria zdrcená láskou… hledí na svůj poklad a její bolest v srdci narůstá.

Nikdo ji nepoznává: prochází davem lhostejných křiklounů se srdcem plným největší bolesti na světě.

 

Páté zastavení: Šimon pomáhá nést kříž

Pomoci Bohu

Jakýsi člověk se vrací z práce. Ježíš je ochromený v křečích. Šimon Kyrénský je volán k tomu, aby pomohl Bohu!

Ježíš není schopen nést kříž a to nás může povzbudit: kříž je křížem i pro Bohočlověka. I když by mohl, nechce být Ježíš v bolesti vychloubačným hrdinou, chce trpět jako my a přijímá pomoc od člověka.

 

Šesté zastavení: Veronika podává Ježíšovi roušku

 Jeho křeč na bílém plátně

K Ježíši přistupuje žena s bělostnýma soucitnýma rukama: má s sebou roušku, aby jí mohla osušit jindy tak krásnou a božskou Mistrovu tvář, která se teď krví, potem a plivanci změnila k nepoznání.

Křeč bolesti se spolu s hlubokým pohledem dobrotivosti přenáší na kus plátna.

V té chvíli nemá Král korunovaný trním nic jiného, co by mohl darovat tomu, kdo ho má rád.

 

Sedmé zastavení: Ježíš padá pod křížem podruhé

Polibek zemi!

Únava se stává nesnesitelnou. Jeho dech je čím dál nepravidelnější a těžší, celé tělo se chvěje; po tváři poskvrněné krví se rozprostírá smrtelný závoj. Potácí se ze strany na stranu, znovu se vzmáhá, znovu se kácí k zemi.

Jeho Božská tvář je tak blízko u milované země, že jí zanechává polibek, kterým ji vykupuje. Polibek mezi povykem nepřátel a dusotem koní.

 

Osmé zastavení: Jeruzalémské ženy pláčou nad Ježíšem

Neposkvrněný dar

Ještě někdo, vedle jeho Matky, s ním má soucit: několik žen přichází blíž, aby ho utěšily. Ohled k bolesti druhého se stává lekcí. Ne nad každým zlem se má plakat, ale nad zlem páchaným na Bohu ano.

Ženy chtěly svým pláčem vyjádřit Ježíši svou lásku; ale i sama sebe je třeba umět milovat jako neposkvrněný dar nabízený Bohu a plakat tehdy, když se dar poskvrní.

 

Deváté zastavení: Ježíš padá pod křížem potřetí

Ježíš pokládá základy svého Království

Ježíšovy síly jsou u konce: znovu padá na zem. Tyto pády, tyto chvíle, kdy se zdá, že v Ježíši nakonec všechno selhává, předjímají okamžik úplného a skličujícího opuštění – opuštění od Otce. Skrze pády mu Otec oznamuje vrchol vší bolesti: opuštěnost.

Ježíš se vydává do krajnosti, vydává i ty nepatrné zbývající síly k tomu, aby přistoupil k oběti. Padá k zemi a opuštěný ode všech pokládá právě v tomto úplném zničení základy svého Království.

 

Desáté zastavení: Ježíš svlečen ze šatů

Nesmí chybět žádný drahokam

Příliš lidský zápas k tomu, aby ho podstoupil Bůh… Ale On si to přeje. Jeho nevinné tělo je zářivě bezúhonné, ale zatmělým srdcem lidí, kteří jsou kolem, nemůže tohle světlo proniknout: srdce, které nenávidí, se už předem rozhodlo nepřijmout žádnou podobu čistoty.

Strhávají z něj i chudé šaty, které ještě voní po mateřském objetí. Na koruně totiž nesmí chybět žádný drahokam.

 

Jedenácté zastavení: Ježíš ukřižován

Jako zločinec!

Ruce, které jen žehnaly, uzdravovaly a odpouštěly, nohy, které neúnavně chodily po vyprahlých a lopotných cestách, jen aby se slovo nebeského království dostalo do všech koutů, jsou nyní přibity na kříž a považovány za ruce a nohy zločince. Záškuby probodaného masa působí cáru zakrváceného člověka křeče.

Ale Ježíš nás chce milovat a ne všechno je ještě dokonáno.

 

Dvanácté zastavení: Ježíš na kříži umírá

Země je znovu spojena s nebem

Všechno je skončeno: zbývá už jen krátká, ale silná agonie. Ježíš prožívá před smrtí bolestnou a tajemnou závrať z opuštění od Otce. Jelikož na sebe vzal hříchy celého světa, zdá se spravedlivé, že ho Otec odmítá. On je všechno i nic, štěstí i bolest, sláva i podlost, moc i bída, světlo i temnota.

Tak je země znovu spojena s nebem.

 

Třinácté zastavení: Ježíš sňat z kříže

A z něj povstává další

Oběť je u konce: obětovaný naposledy vydechl v naplnění Otcovy vůle. Kromě smrti nic; ale pro Ježíše zůstávají život a láska v Eucharistii: chlebu, který nasytí lidi hladovějící po Bohu.

Je snesen z kříže, z něhož povstává kříž další: naše oltáře. On je pro nás hlavně Ukřižovaným.

 

Čtrnácté zastavení: Ježíš položen do hrobu

Jeho hrob v našich srdcích

Ježíšovo tělo zavinuté do pláten a potřené vonnými mastmi je uloženo do hrobu vytesaného ve skále. V hrobě leží Kristus ticha.

Máme ho milovat v lidech, i když ho neznáme. On tak nalezne svůj hrob v našich srdcích, v očekávání vzkříšení…

Foto ke křížové cestě na web

Přílohy:

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio