FB twitter YouTube

Poselství papeže k Misijní neděli 2011

Poselství papeže Benedikta XVI. k Misijní neděli 23. října 2011
Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20, 21)

Na začátku nového tisíciletí křesťanské epochy, u příležitosti Velkého jubilea roku 2000, ctihodný Jan Pavel II. naléhavě zdůrazňoval, že je třeba obnovit úsilí o to, aby se evangelní zvěst přinášela všem se stejným nadšením, „jaké bylo vlastní prvotním křesťanům“.[1] Je to ta nejcennější služba, kterou církev může poskytnout lidstvu i každému jednotlivému člověku hledajícímu nejhlubší důvody pro to, aby prožíval svůj život v plnosti. Stejná výzva zaznívá proto každý rok při slavení Světového dne misí. Neustálé hlásání evangelia totiž oživuje církev, její horlivost i jejího apoštolského ducha a obnovuje její pastorační metody, aby stále lépe odpovídaly novým situacím – i těm, jež vyžadují novou evangelizaci – a aby je oživovalo apoštolské zanícení: „Misie totiž obnoví církev, upevní víru a křesťanskou identitu a vnese novou horlivost a nové stimuly. Víra zesílí předáváním! Nová evangelizace křesťanských národů najde podnět a oporu v práci pro misii na celém světě.“[2] 

Jděte a hlásejte
Tento cíl se ustavičně oživuje slavením liturgie, zvláště eucharistie, která vždy končí mandátem daným apoštolům od zmrtvýchvstalého Ježíše: „Jděte…“ (Mt 28, 19). Liturgie vždy povolává „ze světa“ a znovu posílá „do světa“, abychom svědčili o tom, co jsme zakusili: o spásonosné moci Božího slova, spásonosné moci Kristova velikonočního tajemství. Všichni, kdo se se zmrtvýchvstalým Pánem setkali, pocítili potřebu hlásat ho druhým, jak to učinili i emauzští učedníci. Poté, co poznali Pána při lámání chleba, „ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct apoštolů“ a oznámili jim, co se stalo cestou (Lk 24, 33–34). Papež Jan Pavel II. nás vyzýval, abychom byli bdělí a připravení, „rozpoznali jeho tvář a běželi za našimi bližními s velkou zvěstí: ‚Viděli jsme Pána!‘“[3] 

Všem

Adresáty evangelního hlásání jsou všechny národy. „Církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha Svatého podle plánu Boha Otce.“[4] To je „milostí a vlastním povoláním církve, a ona v něm nachází svou nejvnitřnější totožnost. Církev existuje právě proto, aby hlásala evangelium“.[5] V důsledku toho se nikdy nemůže uzavírat sama do sebe. Zapouští kořeny na určitých místech, aby mohla jít dále. V souladu s Kristovým slovem a pod vlivem jeho milosti a lásky začíná být její činnost naplno aktivně přítomná mezi všemi lidmi a národy, aby je vedla k víře v Krista.[6]

Tento úkol neztratil svou naléhavost. Naopak, „poslání Krista Vykupitele, které je svěřeno církvi, zdaleka ještě není splněno. Jediný pohled na lidstvo v jeho celku … nám ukazuje, že toto poslání vázne dosud v začátcích a že my se ze všech sil musíme zapojit do práce na jeho splnění“.[7] Při myšlence na to, že po dvou tisících letech ještě existují národy, které dosud neznají Krista a nikdy neslyšely o jeho poselství spásy, nemůžeme zůstávat v klidu.

A nejen to. Dokonce se ještě rozšiřuje zástup těch, kteří sice hlásání evangelia přijali, ale zapomněli na ně, opustili je a již neuznávají svou přináležitost k církvi. I v tradičně křesťanských společnostech se dnes lidé z mnohých skupin odmítají otevřít slovu víry. Vlivem globalizace, myšlenkových proudů a panujícího relativismu dochází ke kulturní změně. Ta pak vede k mentalitě a k životnímu stylu, který nedbá na evangelní poselství, jako kdyby Bůh neexistoval, a za jediný životní cíl přespříliš prosazuje hon za blahobytem, snadným ziskem, kariérou a úspěchem, a to i na úkor morálních hodnot.

Spoluzodpovědnost všech
Všeobecná misie zahrnuje všechny, všechno a stále. Evangelium není výlučným majetkem toho, komu se dostalo, ale darem, který je třeba sdílet, a dobrou zprávou, kterou je třeba předávat dál. Tento dar a zároveň úkol není svěřen jen některým, ale všem pokřtěným, kteří jsou „rod vyvolený … národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví“ (1 Petr 2, 9), aby hlásal jeho podivuhodná díla.

Všechny ostatní aktivity jsou součástí misie. Pozornost k evangelizačnímu dílu církve a spolupráce na něm se nemůže omezovat jen na některé okamžiky či zvláštní příležitosti, ani ji nelze považovat jen za jednu z mnoha pastoračních činností; misijní rozměr církve je podstatný, a proto je třeba vést ho stále v patrnosti. Důležité je, aby se jednotliví pokřtění i celá církevní společenství v misii angažovala nikoli sporadicky a občasně, ale trvale, aby se misie stala formou jejich křesťanského života. Samotný Světový den modliteb za misie není jen ojedinělým momentem v průběhu roku, ale vzácnou příležitostí zastavit se a uvažovat o tom, zda a jak odpovídáme na povolání k misii. Tato odpověď je pro život církve podstatná. 

Globální evangelizace
Evangelizace je komplexní proces a zahrnuje různé prvky. Mezi nimi byla vždy zvláštní pozornost v misijní animaci věnována solidaritě. To je také jeden z cílů Světového dne misií, který prostřednictvím Papežských misijních děl povzbuzuje k pomoci při plnění úkolů evangelizace na misijních územích. Patří sem podpora institucí potřebných pro stabilizaci a konsolidaci církve prostřednictvím katechistů, seminářů a kněží, ale také úsilí o zlepšení životních podmínek lidí v zemích, kde nejvíce hrozí jevy chudoby, podvýživy (zvláště u dětí) a nemocí a kde není dostatek zdravotnických a školských zařízení. I to patří do misijní činnosti církve. Tím, že hlásá evangelium, si bere lidský život plně k srdci. Jak zdůrazňoval služebník Boží Pavel VI., je nepřípustné, aby se při evangelizaci zanedbávala témata týkající se rozvoje člověka, spravedlnosti a osvobození od každé formy útlaku – samozřejmě s respektem k autonomii politické sféry. Nezajímat se o časné problémy lidstva by znamenalo „zapomínat na poučení evangelia o lásce k trpícímu a potřebnému bližnímu“.[8] To by pak nebylo v souladu s postojem Ježíše, který „obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagogách, hlásal radostnou zvěst o Božím království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu“ (Mt 9, 35).

Tak se díky zodpovědné účasti na misii církve každý křesťan stává budovatelem společenství, míru a solidarity, které nám daroval Kristus, a spolupracuje na uskutečnění Božího spasitelského plánu s celým lidstvem. Výzvy, s nimiž se lidstvo setkává, podněcují křesťany, aby kráčeli spolu s ostatními, a misie se stává integrální součástí této cesty se všemi. V ní neseme – i když v hliněných nádobách – své křesťanské povolání, neocenitelný poklad evangelia, živé svědectví o zemřelém a zmrtvýchvstalém Ježíšovi, s nímž jsme se v církvi setkali a jemuž jsme uvěřili.

Kéž Světový den misií v každém oživí radost z toho, že jdeme vstříc lidstvu a všem přinášíme Krista, a také touhu po této cestě kráčet. Jeho jménem ze srdce uděluji apoštolské požehnání vám všem, zvláště těm, kdo se nejvíce namáhají a trpí pro evangelium.

Vatikán, 6. ledna 2011, slavnost Zjevení Páně
BenediktaXVI.


[1] Jan Pavel II. Apoštolský list na závěr jubilejního roku 2000 Novo millennio ineunte (6. ledna 2001), č. 58. Praha: ČBK, 2001.

[2] Jan Pavel II. Encyklika o stálé platnosti misijního poslání Redemptoris missio (7. prosince 1990), č. 2. Praha: Zvon, 1994.

[3] Jan Pavel II. Apoštolský list na závěr jubilejního roku 2000 Novo millennio ineunte (6. ledna 2001), č.. 59. Praha: ČBK, 2001.

[4] II. vatikánský koncil. Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes (7. prosince 1965), č. 2. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995.

[5] Pavel VI. Apoštolská exhortace Hlásání evangelia Evangelii nuntiandi (8. prosince 1975), č. 14. Praha: Zvon, 1990..

[6] II. vatikánský koncil. Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes (7. prosince 1965), č. 5. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995.

[7] Jan Pavel II. Encyklika o stálé platnosti misijního poslání Redemptoris missio (7. prosince 1990), č. 1. Praha: Zvon, 1994.

[8] Pavel VI. Apoštolská exhortace Hlásání evangelia Evangelii nuntiandi (8. prosince 1975), č. 34.34. Praha: Zvon, 1990.

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio