FB twitter YouTube

Poselství papeže Františka k Misijní neděli 2013

Drazí bratři a sestry,

Světový den misií slavíme letos na konci Roku víry, který je významnou příležitostí k posílení našeho přátelství s Pánem a naší cestou jako Církve, která hlásá Evangelium s odvahou. Z tohoto pohledu bych rád nabídl několik úvah.

1. Víra je vzácným Božím darem, který otevírá naši mysl poznání a lásce k Bohu. Bůh s námi chce vstoupit do vztahu a umožnit nám podílet se na jeho vlastním životě, aby učinil náš život smysluplnější, lepší a krásnější. Bůh nás miluje! Víra však musí být přijata, což znamená, že potřebuje naši osobní odpověď, odvahu svěřit se Bohu, žít jeho lásku a být vděčný za jeho nekonečné milosrdenství. Je to dar, který není vyhrazen pro několik málo vyvolených, naopak, je nabízen štědře. Každý by měl být schopen zakusit radost z toho, že je Bohem milován, radost vzkříšení! Je to dar, který si nemůžeme nechat pro sebe, musí se sdílet. Pokud si ho chceme nechat jen pro sebe, staneme se izolovanými, sterilními a nemocnými křesťany. Hlásání Evangelia je součástí bytí učedníky Kristovými a je to trvalý závazek, který oživuje život celé Církve. Misijní přesah je jasným znamením dospělosti církevního společenství (Benedikt XVI. Verbum Domini, 95). Každá komunita je „dospělá“, když vyznává víru, slaví ji s radostí během liturgie, žije křesťanskou lásku, hlásá bez přestání Boží slovo, a přináší je „na okraj“, obzvláště k těm, kteří ještě neměli možnost poznat Krista. Síla naší víry na osobní i společenské úrovni se dá změřit schopností sdělit ji ostatním, šířit ji a žít ji v lásce, svědčit o ní těm, které potkáváme a se kterými sdílíme naši životní cestu.

2. Rok víry, padesát let od začátku Druhého vatikánského koncilu, povzbuzuje celou Církev k obnovenému vědomí přítomnosti v současném světě a k misii mezi lidmi a národy. Misionářství není jen záležitostí zeměpisných oblastí, lidí, kultur, jednotlivců, protože „hranice“ víry nepřekračuje jen prostor a lidské tradice, ale také srdce každého muže a každé ženy. Druhý vatikánský koncil zvláštním způsobem zdůraznil, že misijní úkol rozšiřování hranic víry přináleží každému pokřtěnému člověku a všem křesťanským komunitám, ,,protože Boží lid žije ve společenstvích, obzvláště v diecézních a farních, a v nich se jistým způsobem projevuje viditelně; je na nich, aby svědčili o Kristu před národy“ (Ad Gentes, 37). Každé společenství je proto žádáno a pozváno vzít za vlastní pověření dané Ježíšem Apoštolům, aby „byli jeho svědky v Jeruzalémě, po celém Judsku, Samařsku a do končin země“ (Sk 1,8), a to ne jako vedlejší stránku křesťanského života, ale jako jeho podstatný aspekt: všichni jsme pozváni chodit po ulicích světa se svým bratry a sestrami, hlásat a svědčit o naší víře v Krista a být hlasateli Evangelia. Vyzývám biskupy, kněze, církevní a pastorační rady a každou osobu a zodpovědnou skupinu v Církvi k tomu, aby do popředí svých formačních a pastoračních programů postavili misijní rozměr, s pochopením, že jejich apoštolský závazek není úplný, pokud neobsahuje záměr svědčit o Kristu mezi národy a mezi všemi lidmi. Tento misionářský aspekt není pouze programovým rozměrem křesťanského života, ale také rozměrem vzorovým, který ovlivňuje všechny oblasti křesťanského života.

3. Evangelizační práce se často potýká s překážkami nejen vnějšími, ale také uvnitř církevního společenství. Někdy je to nedostatek horlivost, radosti, odvahy a naděje k hlásání Kristova odkazu a ke snaze pomoci lidem našeho věku se s ním setkat. Jak se stále ještě někdy domníváme, hlásání pravdy Evangelia znamená útok na svobodu. Pavel VI. k tomu výmluvně říká: „Bylo by … chybou vynucovat si něco na svědomí našich bratří. Ale nabídnout jim pravdu Evangelia a spásu v Ježíši Kristu, s úplnou zřetelností a respektem k jejich svobodnému rozhodnutí… je darem této svobodě (Evangelii Nuntiandi, 80). Vždy musíme mít odvahu a nadšení s respektem nabídnout setkání s Kristem a stát se hlasateli jeho Evangelia. Ježíš přišel mezi nás, aby nám ukázal způsob, jak dosáhnout spásy, a svěřil nám úkol, abychom o tom dali vědět až na konec země. Až příliš často vidíme, že to je násilí, lži a chyby, které jsou zdůrazňovány a nabízeny. Je nezbytně nutné, abychom nyní z nitra Církve samé oznamovali a svědčili o dobrotě Evangelia. Je důležité nikdy nezapomenout na základní princip pro každého, kdo evangelizuje: člověk nemůže hlásat Krista bez Církve. Evangelizace není čin osamoceného jednotlivce nebo čin soukromý, ale vždy církevní. Pavel VI. napsal: „Když neznámý kazatel, katechista nebo kněz hlásá evangelium, shromažďuje společenství, uděluje svátosti, i když je sám, vykonává církevní akt.“ Nejedná „na základě poslání, které by přikládal sám sobě nebo osobní inspiraci, ale jedná ve shodě s posláním Církve a v jejím jménu (ibid. 60). A to dává sílu misiím a utvrzuje v každém misionáři a evangelizátorovi pocit, že není nikdy sám, ale je částí jednoho Těla oživovaného Duchem svatým.

4. Všeobecná mobilita a možnosti komunikace skrze nová média v současnosti mísí lidi, znalosti, zkušenosti. Z pracovních důvodů se celé rodiny stěhují z kontinentu na kontinent, profesní a kulturní výměny, turistika a další fenomény také podněcují velké přesuny lidí. Proto je těžké dokonce i ve farnosti nebo komunitě poznat, kdo zde žije trvale a kdo jen dočasně.  Stále častěji také se ve velkých, původně tradičně křesťanských regionech zvyšuje počet těch, kterým je víra neznámá nebo jsou lhostejní k náboženskému rozměru anebo těch, kteří vyznávají jinou víru. Proto není ojedinělé, že někteří pokřtění se svým životním stylem od víry vzdálí a je jim zapotřebí „nové evangelizace“. K tomu všemu se přidává fakt, že k velké části lidstva se ještě radostná zvěst Ježíše Krista nedostala. Žijeme také v době krize, která se dotýká rozličných částí života, nejen ekonomiky, financí, zajištění obživy nebo životního prostředí, ale také hlubšího významu života a základních hodnot, které jej oživují. Dokonce lidské soužití je poznamenáno napětím a konflikty, které způsobují nejistotu a ztěžují hledání správné cesty, která vede ke stabilnímu míru. V této složité situaci, kdy se hrozivé mraky zdají zatemňovat horizont současných a budoucích cest, je nezbytné s odvahou hlásat Kristovo evangelium, které je zprávou o naději, usmíření, společenství a prohlášením Boží blízkosti, jeho milosti, spásy a prohlášením, že síla Boží lásky je schopna překonat temnoty zla a vést nás po stezce dobroty. Lidstvo naší doby potřebuje jisté světlo, které ozáří jeho cesty a které mu může přinést jen setkání s Kristem. Pojďme s láskou přinést skrze naše svědectví tomuto světu naději, která je dána vírou! Misionářství Církve neobrací na novou víru, ale svědectvím života osvětluje cestu, která přináší naději a lásku. Církev – znovu opakuji – není podpůrná organizace, podnik nebo nestátní organizace, ale společenství lidí oživené Duchem svatým, které žilo a žije zázrak setkání s Ježíšem Kristem a chce sdílet tuto zkušenost hluboké radosti, zprávu o vzkříšení, kterou nám dal Pán. Je to Duch svatý, který vede Církev po této cestě.

5. Chtěl bych povzbudit všechny, aby se stali nositeli dobré zvěsti o Kristu, a jsem vděčný obzvláště misionářům, kněžím Fidei Donum, řeholníkům a řeholnicím a laikům – kterých je stále více – kteří přijali Pánovo volání, opustili svou vlast, aby sloužili evangeliu v různých zemích a kulturách. Také bych ale rád zdůraznil, že ty samé mladé církve se velkoryse angažují v posílání misionářů tam, kde jsou církve v nesnázích – často církve starobylého křesťanství – a přinášejí tak čerstvost a nadšení, se kterým žijí svou víru, která obnovuje život a dává naději. Žít v této univerzální novosti odpovídajíce na Ježíšovo povolání: „jděte tedy a učiňte ze všech národů učedníky,“ (Mt 28, 19) je bohatstvím pro každou jednotlivou církev, každou komunitu, protože vyslání misionářů není nikdy ztrátou ale ziskem. Apeluji na všechny, kdo se cítíte povoláni velkoryse odpovědět Duchu svatému, podle svého stavu v životě, neobávejte se být štědří k Pánu. Také vyzývám biskupy, řeholní rodiny, komunity a všechny křesťanské skupiny, aby s obezřetností a pečlivým rozlišováním podpořili Ad Gentes pozvání k misiím a pomoci církvím, které potřebují kněze, řeholníky a laiky k posílení křesťanské komunity. Je třeba tuto pozornost uplatňovat také mezi církvemi, které jsou součástí stejné biskupské konference nebo regionu, protože je důležité, aby církve bohaté na povolání pomohly těm, které trpí jejich nedostatkem.

Prosím misionáře, zvláště kněze Fidei donum a laiky, aby v církvích, kam jsou vysláni, žili svou službu s radostí, a aby přinášeli svou radost a zkušenosti do církví, z nichž pocházejí, pamatujíce jak Pavel a Barnabáš na konci své první misijní cesty podávali zprávu, „o všem, co s nimi Bůh učinil a jak otevřel pohanům bránu k víře“. (Sk 14,27) Mohou se stát prostředkem, jak „navrátit“ víru, když přinášejí čerstvost mladých církví, takže církve starobylého křesťanství znovu objeví nadšení a radost sdílení víry výměnou, která je vzájemným obohacením na cestě následování Pána.

Péče o všechny církve, kterou biskup římský sdílí se svými bratry biskupy, je důležitým závazkem při uskutečňování Papežských misijních děl, jejich účelem je oživovat a prohlubovat misijní vědomí každého pokřtěného křesťana a každého společenství připomínáním toho, že je potřeba hlubší misijní formace celého Božího lidu a podporou citlivosti křesťanské komunity k nabízení její pomoci dodávat odvahu k šíření evangelia ve světě.

Konečně připomínka křesťanů, kteří v různých částech světa mají těžkosti s veřejným vyznáním své víry, s uznáním a právem na důstojný život. Jsou to naši bratři a sestry, odvážní svědci – početnější než naši mučedníci v prvních stoletích – kteří v současnosti s apoštolskou vytrvalostí snášejí mnoho forem pronásledování. Mnozí také riskují životy setrváváním ve víře v Kristovo evangelium. Chci ujistit o své blízkosti v modlitbě ty jednotlivce, rodiny a společenství, kteří trpí násilím a netolerancí a opakuji Ježíšova slova útěchy: „Buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.“ (Jn 16, 33)

Benedikt XVI. nabádá: „Slovo Páně se může šířit rychle a může být oslaveno všude, jako je tomu u vás.“ (2 Sol 3,1) Ať tento Rok víry stále více posiluje náš vztah s Kristem Pánem, protože jen v něm je jistota do budoucnosti a záruka pravé a trvalé lásky. (Porta fidei, 15) To je mé přání pro letošní světovou Misijní neděli. Ze srdce žehnám misionářům a všem těm, kteří doprovázejí a podporují tento zásadní závazek církve k hlásání Evangelia do všech koutů země, a my, služebníci a misionáři Evangelia kéž zažijeme „nádhernou a povzbudivou radost z evangelizace.“ (Pavel VI., Evangelii nuntiandi, 80)

Ve Vatikánu, 19. května 2013 ve Slavnost seslání Ducha svatého

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio