FB twitter YouTube

Dopis národního ředitele PMD 1998

Dopis národního ředitele Papežských misijních děl
k Misijní neděli 18. října 1998

Milé sestry a bratři v Kristu!

Už je to pátý rok, co píši dopis k celosvětové Misijní neděli. Tato neděle se slaví i v těch nevzdálenějších místech světa. Finančním darem chtějí věřící sestry a bratři vyjádřit osobní podíl na práci misionářů a misionářek, kteří přibližují Pána Ježíše lidem. Obzvláště těm, kteří jsou na tom podstatně hůře než my. Vím, že tento dopis bude čten i lidem, kteří všechno ztratili při povodních. A přesto se odvažuji svěřit se s utrpením lidí, kterým pomůže pouze víra v Ježíše Krista a Boží lásku.

Drazí přátelé v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, Vaše peníze, vybrané příští neděli na misie, pomohou nešťastným lidem poznat Krista. A to je vlastně práce Papežského misijního díla. A teď, na rozloučenou, chtěl bych se s Vámi podělit o příhodu, která se mi stala, a nikdy jsem na ni nezapomněl. Říkám „na rozloučenou“, protože moje místo přebírá otec Jiří Šlégr, nový ředitel Papežského misijního díla u nás. Přeji mu hodně úspěchů a radosti v této práci.

Stalo se to v pondělí, na jedné misijní škole, hluboko v buši, v rezervaci, která se jmenuje „Údolí tisíce pahorků“. Ani děti, ani učitelka mne nečekaly. Když jsem přijel, všichni se polekali. Viděl jsem, že se něco přihodilo. Čtrnáctiletý Tomáš, který začal chodit do školy hodně pozdě, vstal a řekl: „Někdo mně ukradl chleba“. Samozřejmě se nikdo nepřiznal. Tak jsem použil obvyklého zvyku: „Všichni přede mne a každý dostane deset ran rákoskou“. Ve třídě bylo ticho, všichni se dívali na malého, vyhublého Benga. Ten pomalu vstal a řekl: „Ano, udělal jsem to já, otče, měl jsem strašný hlad, už jsem nejedl skoro celý týden“. Z jeho velkých černých smutných očí se hrnuly slzy. Všichni se teď dívali na mě. Věděli, že mám Benga rád, jeho maminka byla nemocná, měla sedm dětí a manžel jí zemřel před třemi roky. Pomáhal jsem této rodině, jak jsem jen mohl. Stál jsem před ním s rákoskou v ruce. Věděl jsem, co si děti myslí a že kdybych ten trest nevykonal, ztratil bych respekt, byl bych slabochem. Bengo si svlékl košili. Ve třídě bylo strašné ticho. Najednou Tomáš vstal a řekl: „Otče, dejte těch deset ran za něj mně, on by to nevydržel!“ Při páté ráně se rákoska zlomila. Všichni začali radostí výskat a tancovat. Bengo skončil Tomášovi do náruče a řekl: „Tomáši, děkuji Ti, budu Ti sloužit!“ Po několika letech jsem Benga pokřtil a poslal do města studovat gymnázium. Po maturitě vstoupil do semináře a dnes je knězem. Jeho maminka se toho dne nedočkala. Zemřela vysláblá. Nad jejím hrobem jsem mluvil o tom, co Bengo řekl: „Budu Ti sloužit!“

Drazí věřící, nezapomeňte, že i my „budeme sloužit, třeba právě dnes.“

Děkuji Vám všem v Kristu a Marii
P. Zdeněk Čížkovský, Oblát Panny Marie Neposkvrněné
odstupující národní ředitel PMD

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio