FB twitter YouTube

Poutník na střeše Afriky

Lesotho – MISSIO 1998

Od té doby, co mu ukradli koně, musí Josef cestovat pěšky. Je stále blízko u mraků, pracuje v horském státě Lesotho jako „pacemaker“ /= ten, kdo udává tempo/ pro lidi v 65 vesnicích.  Josef je zkušený poutník, bez zaváhání se vydává jistým krokem do příkrého kopce. Má na sobě obnošené modré sako, fialovou modlitební knížku v pravé kapse, svátost oltářní ve vnitřní kapse na srdci.

61letý muž cestuje přes náhorní rovinu v horském království Lesotho. Děti si hrají na zrezivělé kostře traktoru, který kdysi býval červený. Ovčí zvonce zvoní jako v Alpách, když dorazí k osadě Mahlabachana, jedné z vesnic, za které je zodpovědný jako vrchní katecheta.

Josef se majestátně tyčí nad ostatními, je téměř o hlavu vyšší než oni. Přátelsky zamává a děti i dospělí se shromáždí před chýší, která patří jedněm starým manželům. Manželé sedí na sluníčku, je teplý večer. „Přinesl jsem vám svaté přijímání,“ říká Josef, a tváře starých lidí se rozjasní.

Modlitby v domorodém jazyce Lesotho zní jako zpěv v čerstvém jarním vánku. Zdáli je slyšet tranzistorové rádio a k tomu zvonce, které vesničanům oznamují, kde se právě pasou mohérové ovce.

Cestou domů se Josef, který pracuje jako katecheta už 40 let, zastaví u 80leté Julie Ramokotso. „Vařím pivo z prosa pro muže z vesnice a na zahradě pěstuji zeleninu.“ To jí zajišťuje příjem právě tak na přežití. Mléko od dvou krav jí pomáhá uživit dvě svěřené děti, pětiletého Robose a jeho staršího bratra Pulenga. Juliina rodinná historie je typickým příkladem pro malý horský stát Lesotho. Její manžel pracoval ve zlatém dole v sousední Jihoafrické republice – největším vývozním artiklem Lesotha je pracovní síla. Protože doma není práce, každý druhý dospělý muž je zahraniční dělník v bývalém státě apartheidu – s dramatickými následky. Ženy se musí nuzně protloukat jako „zlaté vdovy“. Děti vyrůstají bez otce zcela běžně. Muži přicházejí domů nanejvýš jeden víkend v měsíci.

Ale jednou Juliin manžel na víkend nepřijel. Zemřel na tuberkulózu v Jihoafrické republice. „To byl konec našich snů o tom, že aspoň podzim našeho života strávíme spolu.“

Lesotho je jedna z nejchudších zemí na světě. Nikdo zde není bohatý. Juliina nejdražší věc je například hliněný džbán. „Je vyroben z lesothské hlíny a já ho mám velmi ráda. Uchovávám v něm sušenou zeleninu – naše zásoby na zimu, kdy na zahradě nic neroste.“

Největším přáním této katolické ženy, která pravidelně navštěvuje mši, je, „aby děti dostaly dobré vzdělání a nemusely žít z ruky do úst.“

Juliin příběh připomene Josefovi dobu, kdy on sám pracoval jako gastarbeiter v Jižní Africe. „To bylo přesně před 40 lety. Moji spolupracovníci si mě vybrali za katechetu.“ Jeho úkolem bylo pořádat modlitební setkání, navštěvovat nemocné a číst z Bible, a to pro něj nebylo nic nového. Josefův otec byl zástupce církve ve vesnici.

„V Jižní Africe jsem často četl ze životopisů svatých,“ vzpomíná 61letý muž. „Zvláště mě fascinovaly zprávy o lásce a uzdravování nemocných.“ Zaujetí, které mu zůstalo. Josef je členem Charismatického hnutí „Uzdravovatelé z Lesotha“ pod vedením katolického kněze Christophera Tholoaxy. „Modlíme se nad nemocnými lidmi, kteří přijdou na naše uzdravující bohoslužby, klademe na ně ruce a osvobozujeme je od zlých démonů.“ Nikdo z církve v Lesothu nepochybuje o tom, že zde uzdravování skutečně probíhá.

Ještě před čtyřmi lety cestoval Josef všude na koni ke svým 65 dobrovolným katechetům ve své oblasti. „Dnes musím chodit pěšky,“ vypravuje nám vážný, ale přívětivý muž, „někdo mi ukradl koně.“

Koupit si nového zůstává jen snem. „Dobrý kůň stojí téměř 2 000 randů.“ Při měsíčním platu 300 randů – asi 60 dolarů – je to nemožné.

Pro diecézi Leribe je Josef „důležitý člověk“, dosvědčuje jeho biskup Paul Khorarai. „Je jediným plně kvalifikovaným katechetou v této oblasti.“ Poté, co se vrátil z Jihoafrické republiky domů, koncem 70. let, pokračoval Josef v práci svého otce a v roce 1975 začal navštěvovat školu pro katechety v Leribe.

„Tato škola, kterou podporují Papežská misijní díla,“ říká biskup Paul, „udělala z Josefa muže, který převzal zodpovědnost.“ To znamená, že je hlavním katechetou, který nejenom navštěvuje lidi a opatruje církevní knihy, ale také je instruktorem a poradcem pro 65 pomocných katechetů. „Tito muži a ženy udržují církev v chodu, když zde nejsou žádní kněží.“ Kněží obvykle navštěvují většinu vesnic pouze jednou za několik týdnů.

A proto je Josef na cestách co nejčastěji s Eucharistií pro nemocné. Celá rodina se shromáždila u lože umírajícího, starého náčelníka vesnice. „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ Starý muž leží pod přikrývkami, oči široce otevřené, tváře propadlé. Na skříňce u postele hoří svíce. V rohu stojí truhla. „Děkuji ti, Josefe Lejakane, že jsi přišel,“ říká, když katecheta odchází. „Nyní mohu odpočívat v pokoji.“ Umírající náčelník nazývá Josefa jeho plným jménem. „Lejakane“ znamená „Kristus“.

Toni Görtz

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio