FB twitter YouTube

Na návštěvě u Bataků

Sumatra – MISSIO 2001

Již jako dítě snil Leo Joosten o dobrodružství a dalekých zemích. Stal se misionářem na Sumatře a prožil zde kus historie církve, která snad nemohla být více vzrušující.

Svatba ve vesnici Seberaya. Otec Leo žehná manželům.Štít bývalého královského paláce ve městě Lingga se tyčí pyšně k obloze. V jednu dobu zde žilo až 40 lidí pod střechou z listí, za fasádou s uměleckým červenohnědým zdobením. Starý muž, který pečuje o toto místo a udržuje oheň, se dívá pozorně na otce Lea Joostena, který si vyzul boty u dveří a chystá se posadit na rohož vedle doutnajících uhlíků.

V kouři společné cigarety se ti dva spřátelí. Jeden – obtloustlý, prošedivělý Evropan, který žije jako misionář v Indonésii už 30 let, druhý – drobný, černovlasý Batak, který pracuje jako správce královského paláce ve městě Lingga.

Zde, kde jemný kouř ohně dodal dřevěné výzdobě černou patinu, bývalo dávné rušné centrum života ještě před několika desetiletími. Široká vyřezávaná střecha kryje jednu velkou obytnou plochu, kde přebývalo mnoho rodin. Ženy vařily na pěti ohništích, všichni spali na podlaze a štít byl používán pro uskladnění zásob a na úschovu obětních oltářů.

„Komunita je stále důležitou součástí kultury Bataků,“ říká 58letý otec Leo Joosten. „Společné bydlení a ohleduplnost jedněch k druhým jsou přirozené jako dýchání.“

Otec Leo je z Holandska a mluví dvěma batackými jazyky, toba a karo. Zkoumá tradice a mytologii lidí ze Sumatry. Napsal slovník jazyka toba a zapsal mnoho starých pověstí a mýtů. Mnoho z Bataků ho považuje za „zachránce naší kultury“. Otec Leo vidí svou práci v oblasti kultury jako „jádro své pastorální práce“.

Kostel v batackém stylu na břehu jezera Toba je velikou chloubou Bataků. „Tady cítíme, že Bůh je opravdu s námi.“V sousední vesnici Seberaya, ve farnosti otce Lea, se chystá svatba. Rozvětvená rodina ženicha postavila kuchyň na „los“, což je něco jako náves. Silní muži zvedají čerstvě zabité prase nad oheň, aby odstranili štětiny. Ženy krájí košíky zeleniny a porcují psy, kteří jsou místní lahůdkou. „Lidé v oblasti Batak udržují stále silné komunity, jako když žili v rozvětvených rodinách v tradičních obydlích“, říká otec Leo, „přestože většina z nich se už dávno přestěhovala do ,moderních‘ budov ze dřeva a vlnitého plechu.“ Tradiční smysl pro komunitu stejně jako mnoho dalších obyčejů jsou pořád živé a „jsou viditelně vyjádřené ve vyřezávaných ozdobách, v hudbě, tanci a v kultu mrtvých – a ve stavebním stylu“. Proto otec Leo postavil kostel ve stylu batackého domu na jezeře Toba jako korunu své životní práce.

Nějaká žena ze vzdálené vesnice přišla, aby viděla na vlastní oči to stavitelské dílo. Přelétla pohledem od obrazu Matky Boží až ke štítu, přes ozdoby v batackém stylu a širokou vyřezávanou střechu. Potom přešla ke sloupu, objala a políbila ho, a pak objala otce Lea. „Děkuji vám, otče, že jste nám dal batacký kostel.“

„Když jsem začal pracovat s Bataky kmene Toba, všiml jsem si, jak nadšení byli lidé, když jsme se jich ptali na jejich legendy a zvyky,“ vzpomíná otec Leo. „Lidé cítí, že je přijímáme, když se zajímáme o jejich tradice.“

Batakům to také přineslo vědomí, jak krásná a cenná jejich místní kultura opravdu je. „Že se lépe sedí na rohoži než v kostelní lavici. Že je batacký dům krásnější chrám než stavba se zvonicí.“ Kultura zde vždy hrála důležitou roli. Batakové brali hostii do rukou při přijímání ještě před Vatikánským koncilem. „Pro nás není církevní zákon to nejdůležitější, ale to, jak se lidé cítí a co potřebují.“

Tento recept udělal z kapucína úspěšného pastora. „Otče!, Otče!“ křičí nejenom děti, kdekoli se objeví, obvykle v batikované košili. Každý si s ním rád popovídá. Kouří cigaretu. Oblíbená značka kapucínského mnicha z Einhovenu je vlastnoručně ubalená „Van Nelle“. Jeho smysl pro radost a okouzlení batackou kulturou mu pomáhají zaujmout lidi: být Batakem je pro ně věc cti. A studium batacké kultury je jeho život.

Otázka: „Co pro vás znamená kostel v batackém stylu?“ podnítí spontánní odpověď i od mladých lidí: „Rád se sem chodím modlit,“ říká Si Giro, 18 let, „protože se v tomto kostele cítím jako doma.“ Rosmaria Tamba, 18 let, také potvrzuje: „Jsem z kmene Batak. Pro mě je to dům, kde mohu cítit Boží přítomnost.“ Zde se Batakové cítí blízko nebi.

Otec Leo je cizincem v zemi, kde jeho předkové byli páni kolonizátoři. „Určitě tu máme co dělat.“ Ve své práci misionáře je „šťastný, když mohu něčeho dosáhnout v přátelství s lidmi,“ říká, a vousatá tvář má stále blízko k úsměvu, jeho oči hledí přátelsky. „Uzavírat přátelství – to je naše misie.“

Poté, co postavil nový kostel u Bataků kmene Toba, se chtěl vrátit do Holandska. Cítil, že jeho životní dílo v Indonésii je dokončeno a domorodí kněží v něm mohou pokračovat. Nikdy netušil, že ho čeká druhé „životní dílo“.

U Bataků kmene Toba otec Leo dosáhl úspěchu v harmonii mezi křesťanstvím a tradicemi a životní zkušeností lidí. Tato „inkulturace“ byla zviditelněna na kostele sv. Michala na jezeře Toba. Když biskup uvažoval o někom, kdo by mohl začít podobný proces u kmene Karo, otec Leo byl hned na řadě. „Kdybychom neměli tohoto muže,“ říká biskup Alfred Datubara, 67 let, „Batakové by nevěděli nic o své vlastní kultuře před dvěma nebo třemi generacemi.“

Otec Leo se nechal přesvědčit, a ve věku 56 let se odstěhoval do oblasti Karo, kde se naučil zcela nový jazyk, převzal farnost s 84 misijními stanicemi a dal si za úkol pokračovat v inkulturaci zde.

Nevěsta a ženich ve vesnici Seberaya jsou na cestě na svatbu. Silně aromatické květinové věnce vytváří předvoj dlouhého procesí, které tvoří vážně se tvářící mladý pár, příbuzní v pestrobarevných šatech a za nimi půl vesnice. Všichni vyšplhají po hrbolatých schodech do malého kostela a rychle zaplní nevelkou místnost, která je kolem oltáře ještě nedostavěná. Střecha je otevřená. Cement a dřevěné trámy stojí v rohu. Kostel má být rozšířen a otec Leo by nebyl „otec Bataků“, kdyby ozdobné prvky domorodé architektury v kostele chyběly.

Otec začíná obřad svým melodickým basem, který přenáší radost na celé shromáždění. „Při našem obřadu nesmíme zapomenout na náladu tradiční svatby,“ říká. „Pouze kombinace církevních a tradičních obřadů naplňuje manželství.“

Přístup církve, která respektuje domorodé tradice, byl velkým přínosem k zachování kultury Bataků Toba a Karo. Sousední národy, které konvertovaly k islámu, se zcela odtrhly od svých kořenů.

V Sianiparu je svěcen kostel. Biskup Datubara – první kněz Bataků, jmenovaný v roce 1964, má na hlavě mitru – batackou čapku. Na obětování přináší průvod žen chleba a víno, stejně jako „plody země“ – banány, ananasy a hlavu býka, který byl zabit na slavnost. Ženy ze sousedních farností přinášejí pytlíky s rýží jako dar svým hostitelům.

Po mši vybírá biskup Datubara na taneční ploše peníze do farní pokladničky. Pomaličku prochází a povídá si s lidmi, naslouchá radostem i starostem svých oveček. Svým laskavým způsobem objímá a žehná mužům i ženám, kteří se kolem něj shromažďují. Není „představený“, ale přítel lidí, kterým přináší úsměv.

Biskup je „velmi šťasten“, že otec Leo zůstává v jeho diecézi. „Doufám, že mladí lidé využijí příležitosti a naučí se díky otci Leovi oceňovat svoji kulturu ,“ říká biskup. „Vždyť kultura je skutečně bohatstvím všech lidí.“

Toni Görtz

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio