FB twitter YouTube

Místo, kam nikdo nechce jít

Namibie – MISSIO 2002/3

Hererové nedali městské čtvrti obzvlášť optimistické jméno: Katatura znamená „místo, kam nechce nikdo jít“. Bylo tomu však jinak u Ingrid Oletti. Misionářka Ježíšova Srdce z Hiltrupu pracovala jako učitelka na jihu Namibie. Potom byla na biskupské konferenci ustanovena zodpovědnou za zdraví, a hledala nový úkol. Katatura a práce s nejchudšími byla právě to, co sestra Ingrid hledala.

Sestra Ingrid cestuje svým malým bílým autem k rodinám, které potřebují její pomoc.Jsou jako den a noc. Windhoek, hlavní město jihoafrického kraje se svou německou minulostí, německými kavárnami a jmény ulic, přátelské, úhledné a slunné. Klidný střed města připomíná Ingrid Olettiové „Prinzipalmarkt“ v rodném Münsteru. Ale o několik ulic dále německá idyla končí. Katatura, městská čtvrť, do které byli černoši opět násilně nastěhováni na začátku šedesátých let, aby byli v patřičné vzdálenosti od bělochů, byla kdysi čtvrtí pozůstávající z malých kamenných domů se střechami z vlnitého plechu. Dnes se čtvrť dusí v rozmnožující se společenské třídě chudiny. Předpokládá se, že zde nyní žije 180 000 lidí, ale nikdo nezná přesné číslo. Vyšší třída zde žije v plechových chatrčích stlučených ze starých rezavých sudů, karoserií aut a barevných vývěsních štítů. Odpadu z lákavého světa. Jiní se musí spokojit s modrými igelitovými pytli, zatímco jejich děti spí ve vracích aut bez pneumatik. Tu a tam sní osamělý strom o lese a snílci o dokonalém světě bez strádání.

Při pohledu z kopců kolem Katatury se člověku zatají dech: zdánlivě nekonečné řady plechových chatrčí, mezi nimi nouzová, větrem deformovaná obydlí, pokrytá tetelícím se prachem, který se zvedá ze spleti písčitých cest a pěšin a stojí apaticky ve vzduchu plném odporného pachu chudoby. Sestra Ingrid říká: „Vidíte jen oko krokodýla,“ uvádějíc jako citát africké přísloví, které znamená, že strádání, které vidíme, je pouze vrcholem ledovce. Řídí své bílé auto po vyšlapaných, větrem vyfoukaných cestách bez označení, hledajíc adresu ženy, která byla toto ráno v její kanceláři hledat pomoc. Na svých denních návštěvách domů se sestra Ingrid musí ponořit do strádání a vlastníma očima si vše ověřit.

Bývalá učitelka těžce pracuje, aby pomohla dětem navštěvovat školu. V případě potřeby nacpe celou rodinu do auta a jede od školy ke škole ve snaze najít místo.Vyšlo najevo, že „Kilimanjaro U 14d“ je chatrč na spadnutí. Naomi Salom našla přístřeší v boudě z vlnitého plechu, bez oken, o rozměrech 2 x 2 metrů. Střecha nad její hlavou patří její sestře, která se dělí o jedinou postel se svým manželem a dvěma dětmi. Pro Naomi a její čtyři děti je tam pouze tvrdá, nerovná plocha sešlapaných kamenů: ona spí na holé zemi. Dusná místnost nemá světlo, vodu ani nábytek. Veškeré vlastnictví visí na rezavých věšácích kolem zdí. Chrání své nedělní šaty, aby se nezmačkaly – jednu bílou košili a vybledlé květované šaty. Naomi potřebuje velmi nutně matraci, poněvadž noci v Africe mohou být krutě studené.

Sestra Ingrid zhodnotí situaci jediným pohledem, vytáhne svůj dotazník, sedne si na jediný kus nábytku. S mladou matkou začíná dlouhý rozhovor. „Jaké problémy máte, Naomi?“ „Mnohé.“ „Řekněte mi, jaké jsou, abych mohla nalézt způsob, jak vám pomoct.“ „Nemáme co jíst. Můj nejstarší syn nemůže chodit do školy, poněvadž nemám peníze na školní poplatky nebo uniformy. Otec mého nejmladšího syna zemřel v prosinci. Byl dlouho nemocný…“ „Chodí někdo z vás do práce?“ ptá se sestra Ingrid. „Ne.“ „Jak se tedy udržujete naživu?“ Naomi schovala hubené ruce do látky svých vybledlých šatů a v hanbě se dívá na zem. Nakonec pokrčí rezignovaně rameny. „Hledám práci…“ „Co děláte, abyste se udrželi naživu?“ Naomi vrhne pohled na děti, které jsou venku, a zamrká. „Obyčejně až tři dny nejíme nic…“ Beznadějnost těchto slov visí mučivě ve vzduchu.

Šedesátiletá sestra si upraví velké brýle a pozorně naslouchá. Tato rezolutní učitelka nedá ani na chvíli znát, že slyšela ten samý příběh již tolikrát od mnoha jiných žen. „V příštích měsících budete dostávat pravidelně jídlo, ale chci vám pomoci, abyste si nakonec mohli pomáhat sami. Umíte dělat koblížky?“ Když Naomi plaše přikývla, sestra pokračuje.

„Představte si nyní míč, který k vám kutálím. Ale vy budete muset udržet balón v pohybu. Na začátku dostanete všechny suroviny, které potřebujete k výrobě koblížků. Peníze, které získáte prodejem, se mohou použít pro další dávku surovin a tak dále. Pokusím se najít vám práci. Uvidíme, jak to zatím půjde. Také vám obstarám ještě nějaké šaty.“

Naomi se s úlevou usmívá a utírá si oči. Potom se sesmekne z roztrhané matrace a doprovází dva kroky svou návštěvnici ke dveřím. Sestra Ingrid dává trochu sladkostí dětem sedícím před chatrčí a pohladí jim vlasy. „Karunga ne mu yambeke.“ Bůh vám žehnej. Malý Ben utíká k Naomi nežli úplně rozbalil svůj bonbón, aby si matka mohla jako první líznout.

Ingrid Oletti je již na cestě k další rodině, která předcházející den požádala o pomoc. Christina Paulus žije sama se třemi vnuky. Otec zemřel na AIDS, matka žije na severu krajiny, kde pracuje v zemědělství. Pravděpodobně je také nakažena. Stará žena se stará o děti, jak nejlépe může, ale nemůže pro osmiletého Josefa najít školu. Sestra Ingrid nacpe do auta celou rodinu, která již čeká připravená v nedělním oblečení, a jede od školy ke škole. Odmítá odejít, dokud se nesetká s ředitelem a nepředloží mu svůj případ.

Dnes ale nemá štěstí. Všechny třídy jsou již naplněné k prasknutí. Většina škol již učí na dvě směny, jednu dopoledne a jednu odpoledne. „Vláda říká: ‚Vzdělání je naším drahokamem‘. Ale školní docházka není povinná a problémy ve školním a zdravotním systému jsou příliš velké,“ říká sestra Ingrid při hodnocení situace. Výsledky jsou zřejmé: 60 % obyvatelstva neumí číst ani psát. Od roku 1987, kdy Středisko sv. Vincenta z Pauly otevřelo své dveře, přijalo již nekonečnou záplavu lidí, pro které představuje jejich jedinou naději. „Navštívili jsme 1 382 rodin v jejich domovech, a toto číslo roste každý týden. A na stravu máme pouze kolem 720 EUR na měsíc. Ale nikdo od nás neodchází s prázdnýma rukama,“ říká sestra Ingrid, která toto středisko vede posledních sedm let s pomocí devíti dobrovolníků. Katolická Akce AIDS otevřela svou kancelář vedle a od té doby spolupracují.

Pro Ingrid Oletti je však situace jasná: chudoba je nejlepším semeništěm AIDS. Co mohou dělat ženy, když nemají žádný jiný prostředek k tomu, aby uživily své děti, nežli prodávat svá těla? Co dělají mladí lidé, kteří nemají žádnou příležitost navštěvovat školu, najít zaměstnání, trávit konstruktivně svůj volný čas? Velmi často je sex jejich zábavou. Ingrid Oletti ví, kde má její práce začít.

Zkoušení šatů ve středisku Vincenta z Pauly. Nejchudším z chudých dávají nejen důstojný vzhled, ale jako zboží, které může být prodáno, můžou matce zajistit posílání dětí do školy.„Navrhli jsme sponzorský systém pro děti, které by jinak nemohly chodit do školy, a platíme za děti těch nejchudších, aby mohly navštěvovat základní školu. Existují třídy šití, máme pletací stroje, zahradní hrábě se vyrábí ze starých pneumatik aut, balí se potravinové balíčky a rozdávají se šaty.“ Řeholnice z Münsterlandu dře jako kůň. Jejím oblíbeným projektem však je banka pro ženy. „Ženy, které nemohou pro své děti sehnat školní poplatky, dostávají od nás šaty druhořadé jakosti, které mohou prodat. Šetří tak peníze s námi. Když našetří požadovanou sumu – mezi 20 až 100 EUR, podle typu školy – vyplatíme peníze, abychom zajistili celoroční školní docházku.

Cítí, se zřetelem na vzrůstající potřeby, že její úsilí může vskutku někdy dosáhnout úspěchu? „Občas jsou lidé, kteří nás již nepotřebují,“ šťastně říká, než se podívá na svůj seznam dalších adres a nežli se vydá na zaprášenou cestu. Kolik žen již zachránila od rozsudku smrti AIDS?

Ingelore Haepp

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio