FB twitter YouTube

Kambodža: Nový začátek na polích masakrů

MISSIO 2002/3

Muži, kteří byli v pekle a vrátili se. V pracovních brigádách za Pol Pota, v utečeneckých táborech pod igelitovými plachtami. Výpomocné organizace jim umožnily přežít. Takoví muži nyní leží před křížem a začínají život jako kněží. Aby z vlastní zkušenosti hlásali: „S Kristem je naděje a život.“

Rybáři lidí na Mekongu

První kněžské svěcení od r. 1975 bylo svátkem radosti pro kambodžskou církev, která byla za Pol Pota téměř vyhlazena.Sotva by mohly být kontrasty větší. Dlouze zadržované slzy tekly při svěcení v Kambodži plným proudem. Slzy za utrpení posledních 27 let, období během kterého se pouhé přežití považovalo za vše. Pavel Lay je jedním z těch, kteří přežili.

Dnes stojí tento 40letý muž u oltáře před svým biskupem, aby byl vysvěcen na kněze. V roce 1975, když se Pol Pot dostal k vládě, byl Pavel ještě hubeným mladíkem. Jako téměř všichni Khmérové byl přinucen žít v pracovní brigádě. Daleko od domova, vzdálen od rodičů a sourozenců. Pavel si jasně vzpomíná: „Musel jsem pracovat jako muž. Stavěli jsme přehradu lopatami a holýma rukama. Nikdy nebyl dostatek jídla.“ Do té doby, než po třech a půl letech přišli Vietnamci jako údajní osvoboditelé, zapomněl chlapec jak jeho rodiče vypadají.

Se třemi dalšími novoknězi je dnes Pavel jakýmsi symbolem naděje pro více než 20 000 katolíků v této zemi. „Lidé se pomalu probouzejí z hrůzy. Začínají si uvědomovat, že přežili a že je možný nový začátek,“ říká 66letý biskup Emile Destombes, když popisuje pocity svých věřících. Biskup považuje tato první kněžská svěcení od genocidy za Pol Pota, která prakticky téměř vyhladila církev, za historickou událost Kambodže.

„Mnozí lidé zemřeli v naší brigádě hladem,“ říká Pavel, když vysvětluje slzy na této radostné slavnosti. „Pol Potovi pochopové vyvlekli do lesa a lopatami utloukli každého, kdo nemohl jít dál, anebo kdo se pokusil vzdorovat.“ Za nejhroznějších okolností zemřelo nejméně 1,7 milionu Kambodžanů. Některé odhady uvádějí až 3 miliony.

V utečeneckých táborech v Thaji vyrostla v Kambodži nová církev. Kostelní sbor zpívá při kněžském svěcení v hlavním městě Phnom Penhu. Každý může cítit: Žijeme. Jsme ještě zde! „Nebojte se,“ je napsáno na obraze za oltářem. Jsou na něm apoštolové s Ježíšem v bouři na jezeře. „Od nynějška budete pastýři lidí.“ Kněží dávají svým novým kolegům požehnání. Asi 3 000 věrných je doprovází hymnami a modlitbou, zatímco se organizátoři této velké události potí a děti spojují umělá vlákna, aby udělaly dlouhý prut jako symbol rybolovu.

Životy těchto čtyř kněží rozhodně nebyly jednoduché. Když byl po roce 1979 Pol Pot donucen podílet se o vládu s vietnamskými okupanty, Pavlovi – který byl buddhistou a cítil, že s tímto náboženstvím nikam nedochází – se podařilo utéct z pracovní brigády a uniknout do Vietnamu. „Měl jsem malý obchod, prodával jsem cigarety, mýdlo a sušenky až do doby, kdy jsem měl být roce 1984 přinucen odejít do armády. Unikl jsem povolání tím, že jsem utekl do Thajska.“ Tam vegetoval tento mladý muž pod igelitovou plachtou v utečeneckém táboře mezi dvěma frontami, které se vždy dostaly do křížové palby.

Čistě z pouhé nudy převzal Pavel práci táborového strážníka. Měl po čas Vánoc zajistit bezpečnost pro kapli. „Viděl jsem šťastné tváře těch, kteří chodili do kostela, a ptal jsem se sám sebe, jak dovedou zvládnout tuto beznadějnou situaci.“ Tímto se probudil jeho zájem o křesťanství.

Třicetiletý Suon Hangly, který má být dnes také vysvěcen na kněze, žil v tom samém utečeneckém táboře jako Pavel. „Když jsem měl být odveden do armády, uniformovaní vojáci mne uvěznili, takže jsem nemohl utéct,“ vzpomíná si. „Ale příští den mne přišli moji bratři osvobodit. Šel jsem do ilegality, dokud se mi nepodařilo utéct do Thajska.“

Na thajské hranici s Kambodží vznikal jeden utečenecký tábor za druhým. Poskytovaly přístřeší pro desítky tisíců lidí odsouzených k životu v slepé uličce. Neměli žádné vyhlídky, žádnou naději na mír.

Usadilo se mezi nimi několik misionářů. Za podpory Papežských misijních děl se snažili učinit nemožné možným: učit a dávat naději. „Dnešní kambodžská církev vyrostla z těchto táborů,“ říká biskup Destombes, když popisuje její nedávné dějiny. „Mnozí lidé tam našli hlubokou víru. To jsou mužové a ženy, kteří dnes budují v Kambodži církev.

Pavel Lay a Suon Hangly se seznámili v táboře. Když si vzpomínají na dobu, kdy dělali „architekty“, tak se smějí. Postavili si vlastní bambusovou boudu, ve které se mohli učit a modlit společně před tím, nežli byli přijati roku 1992 do semináře.

Deset dlouhých let školení, které potom následovaly, je typických pro Kambodžu. „Po čas Pol Potovy éry a vietnamské okupace generace 20 až 40letých nikdy neviděla školu zevnitř,“ říká otec Bruno Cosme, rektor semináře. „Museli jsme začít vyučování od Adama.“ Bylo to pro zemi těžké břemeno. V této věkové skupině nejsou žádní učitelé, rodiče nejsou schopni pomáhat dětem se školními úkoly, nekvalifikovaní pracovníci nejsou schopni otevřít si vlastní obchod.

Životopis novokněze Son Un, jemuž je 40 let, je také typický pro Kambodžu. Než se mu podařilo uniknout Pol Potovým řezníkům, byl buddhistickým mnichem. Toto není výjimečností v krajině, kde je buddhismus státním náboženstvím. „Doba, kterou jsem strávil jako mnich, mi otevřela oči, abych poznal význam duchovního života,“ vzpomíná Son. A jako žák Buddhy se naučil mít úctu ke všemu, co žije. Po čas azylového pobytu v Kanadě jsem se z médií dozvěděl o hladu a vojně v Etiopii. Mnoho jsem četl, sledoval filmy a dozvěděl jsem se o misionářích, kteří pomáhají chudým.“ Tyto zprávy se staly základní zkušeností na jeho cestě ke kněžství.

Jednatřicetiletý Viney Nget podává jako novokněz poprvé svaté přijímání.31 letý Viney Nget má zcela jinou minulost: poněvadž věřil komunistickému režimu, studoval filosofii a marxismus. Aby si vydělal na studia, pracoval jako zahradník u sester Matky Terezy. „To, co jsem viděl v hospicích, mne natolik dojalo, že jsem se chtěl stát sestrou,“ směje se. V té době nevěděl, že se muž může stát knězem.

Bylo pro něho těžké sladit čistou marxistickou teorii, kterou se ho profesoři snažili naučit, se skutečností v hospici. Tento rozpor byl pro Vineye začátkem nové cesty.

Nasycení třech tisíc: Po kněžském svěcení dostávají hladoví věřící rybu, rýži a zeleninu. Mnozí z nich přicestovali z daleka, aby zde byli.Všichni tito novokněží chtějí po vysvěcení žít s obyčejnými lidmi a starat se o nemocné a chudé v různých oblastech Kambodže. Plně souhlasí s biskupem Emilem Destombesem, že „budování církve začíná budováním živých společenství“. Čas ukáže, jestli budou nakonec potřebovat kostely.

V Phnom Penhu není již dlouhou dobu velký kostel, natož ještě katedrála. Svěcení se konalo na vnitřním nádvoří. Shromáždilo se tam 3 000 věrných a plakali radostí z nového začátku.

Toni Görtz

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio