FB twitter YouTube

Chudoba se šíří jako zhoubný nádor

Madagaskar – Missio 1998

On je zpátky. „Rudý admirál“, „Chameleon“, „Král Didier“. Svět kroutí nevěřícně hlavou. Osmnáct let vládl bývalý fregatní kapitán zemi jako diktátor a téměř ji zničil. Byl to on, kdo dal střílet do desetitisíců lidí, kteří demonstrovali v roce 1993 v Atananarivu za demokratické volby. Stálo to ohromné úsilí, než se lidem podařilo svrhnout neoblíbeného diktátora a předat vládu Albertu Zafymu. A pak, o tři roky později, v roce 1996, byl bývalý diktátor znovu zvolen a jeho vláda obnovena. „Slíbil nám rýži,“ říkají lidé. Několik měsíců po volbách jsou ale úplně zdeptáni a rýže je stále tak drahá, jako dřív.

Prezidentovi Albertu Zafymu se nepodařilo zachránit čtvrtý největší ostrov na světě před ekonomickou katastrofou. Národní dluh nesmírně vzrostl, kvalifikovaní pracovníci emigrovali, lidé ještě více zchudli. A to ulehčilo bývalému marxistovi Ratsirakovi přípravu slibů na nový program humanistického, sociálně-demokratického a ekologického kapitalismu. „Za vlády Ratsiraky jsme aspoň měli co jíst,“ mysleli si lidé. A tato nostalgie usnadnila zapomenout na dřívější utrpení ve srovnání se současnou deprivací, což přivedlo bývalého fregatního kapitána zpět k moci – člověka, který udělal z Madagaskaru to, co je dnes – jednu z nejchudších zemí světa.V Antananarivu jsou známky sociálního úpadku viditelnější než jinde. Domy kdysi kvetoucího starého města se rozpadají. Automobily, pokud si ještě zasluhují ten název, si hledají cestu na ulicích plných výmolů a potoků močůvky. Vyvážení odpadků je nedostatečné a otrhané postavy se prohrabují hromadami zapáchajících zbytků a hledají něco k jídlu. Kolemjdoucí jsou obtěžováni polonahými žebrajícími dětmi a dětskými prostitutkami – 3000 franků, asi 0,30 USD za rychlý sex někde v zákoutí. A každý, kdo se odváží vyjít ven po setmění, riskuje život. Pouliční kriminalita dosáhla úrovně Jižní Ameriky. „Deprivace se šíří jako zhoubný nádor,“ říká katolický kněz Pedro Opeka, který se stará o chudé ve městě od roku 1989.

Kolemjdoucí se dívají na obraz svého nového prezidenta. Bývalý diktátor Didier Ratsiraka je opět v čele Madagaskaru.

Hned za Tanou – jak se zkráceně říká Antananarivu – asfaltová silnice končí. Mnoho částí Madagaskaru je dostupných jen pěšky nebo letadlem. Ve venkovských oblastech si většina lidí nemůže dovolit ani boty. Asi 80 % obyvatel se živí drobným zemědělstvím. Hlad není častý, ale většina lidí nemá peníze na oblečení, léky nebo vzdělání. Ačkoli je oficiálně školní docházka povinná od 6 do 14 let a je zde poměrně vysoký počet dětí, které začínají chodit do školy, 80procentní gramotnost z roku 1990 poklesla zhruba na 50 %. Stát nezabezpečuje dostatečné finance pro učitele a stavbu škol. 75 % dětí nemůže dokončit školu kvůli nedostatku peněz. A nejenom nedostatečná infrastruktura vyhání lidi z venkovských oblastí do měst, kde – jak zvláště mladí lidé doufají – najdou lepší život, lidé se už nemohou cítit bezpeční v zemi, kde jsou loupeživé gangy. A důsledky: slumy ve velkých městech se stále rozrůstají.

Chudoba se zhoršuje nekontrolovatelným růstem populace. Madagaskar, který má téměř dvakrát větší rozlohu než Německo, je s 13 miliony obyvatel stále řídce osídlen. Avšak početné rodiny jsou považovány za přínos. Počet obyvatel vzrůstá o 3 % ročně /0,5 % v Německu/, a tím se silně přetěžuje dostupná úrodná půda. Aby uživili své početné rodiny, pokračují lidé ve staré zemědělské tradici ničení deštných pralesů vypalováním. To už způsobilo katastrofální stupeň eroze, a nakonec úplně připraví obyvatele ostrova o základ jejich existence.

400 km daleko od Africké pevniny je Madagaskar nejenom na konci světa, ale i na konci seznamu sestavovaného každoročně Světovou bankou. Poté, co francouzští kolonizátoři ukončili vykořisťování země, darovali jí v roce 1960 nezávislost. Ale předtím si ještě zajistili přístup k jejímu přírodnímu bohatství. Lakotní politikové jako Ratsiraka dále ničili ostrov a uspokojovali svou touhu po valutách, když prodávali vanilku, kávu, drahokamy, zlato, tvrdé dřevo, krevety, cukr a sisal, aniž ovšem dávali jakýkoliv podíl na zisku lidem, s jejichž pomocí toto vše získali. Náhlý pokles cen surovin na světovém trhu dokončil zbytek. To vše bylo ještě ztíženo dlouholetým neúspěšným jednáním s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. V době, kdy Zafyho vláda skončila, už země nechtěla ani nemohla splnit podmínky uložené těmito organizacemi. Teprve v roce 1996, krátce po Zafyho abdikaci, byla dosažena dohoda s MMF za prozatímní vlády prezidenta Norberta Lala Ratsirahonany. Ale ta kvůli vysokému mezinárodnímu zadlužení působí ještě větší nátlak na slabou ekonomiku země. Začátkem 60. let byl příjem země 430 dolarů na osobu, dnes to není ani polovina. Pro 70 % obyvatel to znamená život v nejhorší bídě.

Z probuzení davů k novému politickému uvědomění toho zůstalo na začátku 90. let málo. Po pádu Třetí republiky zklamaní lidé rezignovali na situaci. A byly to právě křesťanské církve, ke kterým se hlásí asi 50 % obyvatel Madagaskaru, které zmobilizovaly lid proti režimu admirála Ratsiraky. Na svém prvním kongresu v roce 1982 v Antsirabé FFKM (Rada křesťanských církví) schválila řadu rezolucí, ve kterých vyjádřila velmi ostrou kritiku vlády. Verše z Bible „Nechť povstane tvůj lid“ a „Zbořte hradby Jericha“ – vztahující se na vládu – se zpívaly na nesčetných demonstracích, které předcházely mši svatou. V přechodné krizi v letech 1990 a 1992 hrála církevní rada dominantní úlohu ve společnosti. Uspořádala volby a dohlížela na to, aby byla sepsána nová ústava, která vstoupila v platnost v roce 1992. Politické ideje FFKM se pak staly vládní politikou „Forces Vives“ – strany profesora Alberta Zafyho, která vyšla roku 1993 vítězně z voleb. Poté, co FFKM neuspěla ve vládních volbách, slyšeli jsme o ní jen málo. Někteří členové FFKM byli obviněni z využívání náboženství jako odrazového můstku pro své vlastní politické ambice. Předseda Národního shromáždění pastor Richard Andriamanjato nepopřel možnost, že by se církevní hodnostář stal prezidentem republiky. Další pastor Paul Ramino, bývalý generální sekretář vysokého státního úřadu a jeden z tvůrců nové ústavy, kandidoval na úřad starosty v Antananarivu.

Tři čtvrtiny obyvatel Madagaskaru žijí v mimořádné chudobě. Stát již dlouhou dobu není schopen zajistit rozdělování potravin, vzdělání a zaměstnání. Sen Malgašů o tom, že budou soběstační, je nyní vzdálenější než dřív.

V poslední volební kampani měla FFKM nápadně nízké preference. Zkušenosti ze začátku 90. let obnovily starou rozepři uvnitř křesťanských církví ohledně vztahu politiky a víry, a tím zpochybnily konsensus v rámci Křesťanské rady. A proto se v posledních letech FFKM snaží najít cestu zpět do přední linie. Ekumenické hnutí – původně ve středu zájmu církevní spolupráce – znovu nabývá centrální úlohu.

Lidé na Madagaskaru přijímají své utrpení se zarážející trpělivostí. Jsou téměř apatičtí ve schopnosti vyrovnat se se svou situací. Prý je to díky asijské části jejich mentality. Obyvatelé ostrova, původně míšenci Bantuů z Afriky a Malajců z Asie, se nepovažují za součást ani jednoho kontinentu. I přes značné etnické napětí mezi horskými kmeny a obyvateli pobřeží jsou tito lidé hrdí Magasariové. Jejich jazyk a kultura jsou stejně jedinečné jako flóra a fauna tohoto minikontinentu. Nicméně lidé by stěží přežili bez dlouhodobé pomoci ze zahraničí. Jeden západní deník se nedávno vyjádřil o Madagaskaru doslova jako o „zemi pod kohoutkem pomáhajících organizací“: tisíce dobrovolníků se zapojilo do projektů, které se už léta zaměřují na podporu rozvoje země. Téměř všechny důležité organizace, včetně křesťanských církví, jsou na Madagaskaru zastoupeny. A přesto je výsledek jejich snah pouze skromný. Sen o tom, že jednou bude země soběstačná, je nyní vzdálenější než dřív. Madagaskar zůstává příslovečně „zemí, kde roste pepř“.

Veronika Butler

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio