FB twitter YouTube

Matka Tereza a misie (Pavla Hejná)

Hostem březnového kurzu pro aktivní laiky (AKLA) na Teologické fakultě Jihočeské univerzity byl 11. března P. Leo Maasburg, dlouholetý ředitel Papežských misijních děl v Rakousku. Předtím žil po boku Matky Terezy, „nosil kufry“, organizoval její zahraniční cesty, sloužil pro sestry mše svaté a byl jejím zpovědníkem. Přinášíme postřehy, které se nám z jeho přednášky o misiích a Matce Tereze vryly do paměti.

II. vatikánský koncil řekl, že církev je ve svém bytí misionářská. Pokud neevangelizuje, pokud se nevěnuje misiím, není církví Kristovou. Není to zásobovací organizace, OSN ani obchodní společnost. Poté co Kristus zemřel a vstal z mrtvých, apoštolové nevěděli, co dělat, vrátili se ke starým zaměstnáním, dělali to, co uměli, co mohli. Pak skutečně změnili svůj život až přijetím Ducha svatého – stali se novými – stali se svědky, dosvědčovali to, co viděli.

Dnešní misionář by měl dosvědčovat to, co zažil. Existuje zlaté pravidlo – nikdo nemůže dát víc, než sám má. Můžu dát jen, to, co mám, stejně je to s misiemi – nemůžu dát to, co nemám. Jako misionáři nejsme svědky sebe samých, ale někoho jiného a to svědectví bude Ježíš Kristus potvrzovat. Posílá nás k lidem, se kterými se chce setkat – k rodinám, farnostem, kam sám chce vstoupit. Zároveň potvrzuje naše svědectví.

Ježíš Kristus potřebuje misionáře, aby přinášeli jeho světlo. Úkolem misionářů je odevzdat se. Matka Tereza se odevzdala. Někdo řekl: „Nemůžeme dělat to, co vy – žít v horkém klimatu, v chudobě.“ „Ano, vy nemůžete dělat to, co já, ale já nemůžu dělat to, co vy.“ Každý má své povolání. Chudoba, která není vidět, je někdy tak temná jako chatrče. Naše chudoba je někdy temná. Ježíš Kristus chce vstoupit do temnoty, přinést světlo. Matka Tereza řekla: „Pokud se stanu svatou, budu svatou temnoty, budu odcházet na nejtemnější místa zeměkoule a budu tam zapalovat světlo.“

Máme dávat odvahu tam, kde je strach. Matka Tereza se rozhodla vidět to, co je dobré. Na každém našla něco pozitivního. Řekla, že z jednoho hříchu se nemusela zpovídat: „Nikdy jsem nikoho neodsoudila.“

Matka Tereza používala pojem „Ježíš ve znepokojivém převleku chudých“. Nejhorším druhem chudoby je osamělost a pocit, že člověk není milován. Rozlišovala tři druhy chudoby  – materiální, sociální a duchovní.

Sestry Matky Terezy zacházely s umírajícími něžně. Už v to, jak se na někoho díváš, s někým mluvíš, ukazuje cestu k Němu. Když jsi plný Ježíše, ukazuje to i tvůj dotek. Jeden z umírajících řekl – celý život jsem žil jako zvíře a umírám jako anděl – toho chtěla Matka Tereza dosáhnout.

Při hovoru řekla biskupovi: „Víte pane biskupe, nikdo tady neumřel bez toho, aby nedostal jízdenku do nebe. Než umřou, já je pokřtím. – Vždy se jich ptám, jestli až umřou, chtějí jít k tomu Bohu, který poslal sestry a mě. Nikdo neřekl ne.“

Sestry se staraly s láskou – kdo je Bůh – Bůh je láska – to je hlásání. Toto je moje tělo, to je moje krev. Matka Tereza potkala na ulici špinavého muže, poklepala mu na rameno, vzala za ruku. Řekl – už dlouho jsem necítil dotek ruky. Chtěla lidi přivést do kontaktu s Kristem jednoduchými prostředky.

Matka Tereza říkala – dělat malé věci s velkou láskou. „Bůh mě nepovolal k tomu, abych byla úspěšná, Bůh mě povolal k tomu, abych byla věrná. Úspěch často nevidíme nebo je zřejmý až po letech. To, co máme dělat, je být věrný v přítomnosti.“

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio