FB twitter YouTube

Srdečné přivítání v pralese (Peru)

Vzpomínky jednoho nováčka z misií

Po svém jáhenském svěcení před sedmi lety jsem byl přidělen oblátské misijní stanici Santa Clotilde na řece Napo, jednom z přítoků Amazonky v Peru. Tuto misii, která byla založena v roce 1946 františkány, převzali obláti v roce 1986. Dnes je Santa Clotilde centrem asi sta vesnic na přítocích řeky Napo  v okruhu přibližně 400 kilometrů.

553 carrasco 1

V doprovodu mého spolubratra Edgara Nolazco OMI jsem se vydal na dobrodružnou plavbu po řece. Nikdy nezapomenu na dojem, který na mě tehdy udělala obrovská oblast Amazonky. Podobně se cítí mnozí, kteří sem poprvé přijdou během dlouhé a pomalé plavby po mohutném proudu řeky skrz neproniknutelný prales.

Když jsme dosáhli naše místo určení, byli jsme překvapeni domorodým společenstvím indiánů, kteří si uchovali svou řeč, způsob života i celý způsob nahlížení světa. Když zemřel poslední františkánský misionář, udržovaly misii řeholní sestry. Misijní dům byl obklopen ostatními domy a stejně jako mnohé z nich měl střechu z palmových listů a půdu z kůry.

Všechny tři sestry Manuela, Virginia a Janet na mě silně zapůsobily, především nesrovnatelná sestra Manuela. Otec Jack, jeden z oblátů přítomných na místě, mi při mém příjezdu řekl: „Teď ti představím sestru Manuelu, ženu, která úplně přetéká energií.“  To jsem sám brzy zažil. Když jsem vystoupil z člunu a chtěl si nejdřív pohodlně sednout, bylo první, co mi řekla: „Teď si pospěš, musíme dál, máme ještě mnoho práce. Nemůžeš tady teď dlouho posedávat.“

Musel jsem to přijmout dobře jako přátelské povzbuzení. Tak bylo také myšleno. Věcné, ale srdečné přivítání. Podobně si vzpomínám na další úsměvné zážitky. Vždycky si byla věrná. Obdivoval jsem ji od začátku pro její starosti o lidi, ochotu být jim blízko, naslouchat a chápat jejich kulturu a způsob myšlení.

Vše činila svým nezaměnitelným způsobem. Při všech jejích činnostech a namáhání jsem ji potkával vždycky včas během jejích návštěva v různých vesnicích pralesa. Měla u sebe vždy hromadu materiálů, které potřebovala pro vedení školení všeho druhu a nezbytný malý notes, kam si zapisovala vše, čemu bylo třeba věnovat pozornost: křty, které bylo třeba udělit, nejvážnější problémy ve vesnicích, jména odpovědných. Když bylo třeba, byla veterinářkou, ošetřovala nemocné, dávala jim injekce. Starala se i o kuřata, která ji lidé přinášeli. Dokázala zacházet se všemi nástroji, opravovala instalace, uměla sekat se sekyrou, když ji bylo třeba při stavbě domu nebo k nasekání dříví na oheň. A když jsem v nějaké věci váhal nebo byl opatrný, protože jsem tomu nerozuměl, říkávala: „Člověče, ty jsi ale k ničemu.“ Časem jsem se naučil se takovým výbuchům od srdce zasmát. Chtěl bych ale zdůraznit, že tyto misionářky při všech svých činnostech ve vší prostotě všedního dne zpívaly společně ranní chvály a přijímaly Eucharistii. Směly totiž u sebe uchovávat Nejsvětější svátost, protože kněz mohl stanici navštěvovat jen s velkými časovými odstupy. Většinu času jsou sestry tím, kdo udržuje obec ve víře. Venku v misiích, jak se říká, je pastoračně možné mnohé, co si v dobře zajištěných farnostech „starého světa“ nedokážeme představit. (překlad Markéta Frejlachová)

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio