FB twitter YouTube

Tisková konference s papežem Františkem při návratu z Filipín

Vatikán. Jako obvykle během zpáteční cesty z apoštolské cesty odpovídal papež na otázky novinářů. František jim věnoval přibližně hodinu času. Otázek bylo jedenáct a týkaly se mimo jiné jeho dojmů z návštěvy Filipín, svobody projevu a dalších témat.

1. Co se papež naučil od Filipínců

Papež: „Gesta! Dojímala mne gesta. Nikoli ona protokolární, nýbrž gesta dobroty, procítěná a vycházející ze srdce. Některá téměř nutí do pláče. Je v nich všechno: víra, láska, rodina, iluze, naděje…Ono gesto tatínků, s jakým zdvihali děti, aby jim papež požehnal. Tatínkovo gesto. Tatínků tam bylo hodně a pozvedali děti, když jsem projížděl ulicemi. Toto gesto v jiných zemích nevidíte. Jako by říkali: Toto je můj poklad, má budoucnost, má láska. Pro něj má cenu pracovat i trpět. Bylo to originální gesto, které se však rodilo ze srdce. Druhé gesto, které mne oslovilo, bylo ono nefalšované nadšení, radost, veselí, schopnost slavit i pod vodou. Jeden z ceremoniářů mi řekl, že ho povzbudilo, když se ministranti v Taclobanu navzdory dešti nikdy nepřestali usmívat. To je radost, nefalšovaná radost. Nikoliv fingovaný úsměv, ale úsměv, který odněkud vychází. Za tímto úsměvem stojí normální život, bolesti, problémy. Další gesto patřilo maminkám, které přinášely nemocné děti, a vůbec maminkám s dětmi. Maminky nezdvihaly děti, držely je v náručí a podávaly otcům. Bylo vidět opravdu hodně postižených dětí. Takový pohled vás nenechá v klidu, ale maminky tyto děti neskrývaly, nesly je k papeži pro požehnání. Jako by říkaly: Toto je mé dítě, je takové, ale moje. To vědí a dělají všechny matky, ale způsob, jakým to dělaly, mne zasáhl. Gesta otcovství, mateřství, nadšení, radosti. Je tu ještě jedno slovo, které je pro nás těžké pochopit, protože příliš zevšednělo, bylo špatně užíváno a chápáno. Toto slovo – odevzdanost – však má svou podstatu. Filipínský lid dokáže trpět, je schopen povstat a jít dál. Včera jsem mluvil s otcem Crystal, dobrovolnice, která zemřela v Taclobanu. To, co řekl, mne povzbudilo: »Zemřela ve službě«. Její otec hledal slova, aby se v tom utvrdil, aby to přijal. Tento národ dokáže trpět. Tak jsem jej viděl a interpretoval jeho gesta.“

……………

11. Rekordní účast věřících na papežské mši v Manile a papežovy nejsilnější dojmy z návštěvy.

Papež: „Nejsilnější dojem jsem měl v Taclobanu. Pro mne byla silná tato mše, velmi silná, totiž vidět po oné katastrofě všechen ten Boží lid usebraný v modlitbě. Měl jsem přitom na mysli svoje hříchy i ty jejich. Byl to silný, velmi silný moment. Během této mše jsem se cítil jakoby zdeptán, ztratil jsem hlas. Nevím, co se mi stalo, asi emoce, nevím, ale necítil jsem nic jiného než zdeptání. Silnými momenty pak byla gesta, každé gesto. Když jsem procházel kolem nějakého tatínka, on jen udělal takový pohyb (papež zvedá ruce, v nichž jako by drží dítě) a já jsem dal požehnání. Děkoval mi. Stačilo mu požehnání. Říkal jsem si, že mám tolik nároků, chci to či tamto… Prospělo mi to. Byly to silné chvíle. Potom jsem se dozvěděl, že jsme v Tacloban přistávali za větru o rychlosti 70 km za hodinu a vzal jsem vážně upozornění, že musíme startovat ve 13 hodin a ne později, protože pak by bylo nebezpečí ještě větší. Neměl jsem však strach, jenom jsem musel vážit. Pokud jde o velkou účast, cítil jsem se zdeptán. Byl to Boží lid a Pán byl tam. Byla to radost z přítomnosti Boha, který nám říká: dobře si pamatujte, že jste jejich služebníky, oni jsou protagonisty…

Potom ten pláč. Jedna z věcí, která se vytrácí, když je přílišný blahobyt nebo nejsou dobře chápány hodnoty anebo si zvykneme na nespravedlnost, na skartační kulturu, je schopnost plakat. Ve starém misálu je jedna krásná modlitba, která zní více méně takto: „Pane, ty, který jsi učinil, že Mojžíš svou holí nechal ze skály vytrysknout vodu, učiň ať ze skály mého srdce vytryskne voda pláče.“ To je krásná modlitba! My křesťané musíme prosit o milost plakat, zejména zámožní křesťané, a plakat nad nespravedlnostmi a nad svými hříchy. Pláč tě totiž otevírá chápání nových skutečností nebo jejích nových dimenzí. To je to, co řekla ta dívka, a co jsem já řekl jí. Ona jediná položila otázku, kterou nelze zodpovědět: proč trpí děti? Velikán Dostojevský si ji položil a nebyl s to na ni odpovědět. Proč trpí děti? Ta žena plakala. Když říkám, že je důležité, aby se v církvi více počítalo se ženami, není to jen proto, aby se jim dala funkce sekretářky nějakého vatikánského úřadu. To může být, ale spíše jde o to, aby nám říkaly, jak to cítí a jak vidí realitu, protože ženy nahlížejí věci z perspektivy jiného, většího bohatství. Další co zde chci zdůraznit, je to, co jsem řekl poslednímu chlapci na zmíněném setkání s mládeží, který opravdu dobře pracuje, organizuje a pomáhá chudým, totiž abychom nezapomínali, že také my máme žebrat u nich, protože chudí nás evangelizují. Kdybychom chudé vyňali z evangelia, nemohli bychom pochopit Ježíšovo poselství. Chudí nás evangelizují. Někdo řekne: »Jdu evangelizovat chudé.« Ano, ale nechej se také evangelizovat od nich, protože oni mají hodnoty, které nemáš. Tedy tolik víceméně..
A děkuji vám za vaši práci, vážím si jí a jsem vám vděčný. Vím, že je to pro vás oběť.“

Celý článek zde.

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio