FB twitter YouTube

Misijní cesta na Filipíny 17. 3. (6. díl)

Na počátku každého dne netušíme, co nás potká. Platí to obecně i ve věci misijní cesty. V úterý jsme si jeli do Bulihanu, Silang Cavite pro lekci pokory. V popisu projektu podporovaného z České republiky, který jedeme navštívit, stojí „výživa chudých dětí, školné, katecheze dětí“. A připadáme si trochu jako v americkém filmu. Mimochodem běloch je pro Filipínce „amerikano“, zkráceně „kano“. Přijíždíme do velmi skromného centra sester kanosiánek tři hodiny cesty na jih od Manily a sestry nás usazují za prostřený stůl v čele místnosti a před námi defilují děti s krátkými scénkami. Otec Jiří s Martinem mohli z této pozice uniknout díky svým foťákům a pohybují se mezi dětmi, ale my s Leošem zůstáváme sedět a stydíme se. Po chvíli se bohudíky pokazí rádio, z něhož se pouští hudební doprovod a můžeme se rozptýlit po domě a pátrat po opravdovém životě.

Tým zde tvoří pět sester a dvacet sedm dobrovolníků. Sestra Josie má na starosti děti potřebující pomoci platit školné, doučování a sobotní odpolední oratoř. Sestra Maribel pak „výživový program“. Podle rozvrhu ve škole buď odpoledne, nebo dopoledne sem přichází děti na svačinu a oběd/večeři a v čase mezi si zde hrají, občas koukají na filmy, sestra pro ně pokaždé připravuje katechezi, maminky se střídají v přípravě jídla. V druhé části domu je malá nemocnice, v níž pracují lékaři ve svém volnu, aby mohla být péče poskytnuta i těm, kteří nemají čím zaplatit. Opět se dostavuje pocit: pěkné, hm, je poledne, už asi můžeme jet zpět. Otec Jiří ale jako obvykle trvá na svém, ukažte nám rodiny. Sestry s trochou překvapení kývají a vedou nás ke zdi naproti centra. Zeď má dveře a uvnitř místnost velikosti možná naší koupelny – bydlení pro pět dětí a rodiče. Naše průvodkyně sestra Maribel i další sestry nás už v centru zaujaly svou elegancí. V kratším bílém řádovém oblečení se vzpřímeně a jaksi věcně pohybovaly mezi dětmi. Věcnost a elegance zůstává sestře i tady a dostávají nový rozměr, když vidíme, jak důvěrně rodiny, k nimž nás vede, zná. Má dobře spočítané své síly a věcnost jí pomáhá řešit nejdůležitější potřeby. To poznáváme v „domě“, za městem, kam vedou naše další kroky.

Na cestě ke hřbitovu se tlačí důvěrně známé domky nedomky a už je nám jasné, jak lze při větším dešti přijít o bydlení. Na hrobech posedávají a polehávají větší děti, těsně před nimi končí řada obydlí. Jako všude i tady se postává spíš na cestě, kuchyně je plechová krabice před domkem, topí se slupkami z kokosu. Pojďte navštívit rodinu, ale rychle, než nám maminka porodí, dodává sestra Maribel. Objevuje se krásná žena s bříškem, okolo ní tři malí chlapci, na nichž je patrné, že maminka nemá moc sil ani dovedností se o ně postarat. Manžel postávající u vedlejšího domku prý nemá stálou práci a tak maminka chodí do sousedství vypomáhat v domácnostech – myje nádobí nebo pere prádlo, aby přinesla domů peníze na obživu. Věnujeme se ještě okolo pobíhajícím dětem, když tu vidíme, že obě ženy spolu prohlížejí lékařskou těhotenskou dokumentaci, jak to občas sestra dělá, když děti nepřijdou do centra a ona jim sem pak nese jídlo, ale vypadají nervózněji. Ostatní posílají otce pro „bus“, aby dovezli matku do porodnice. Odpověď na mou otázku, kolik stojí lékařské ošetření při porodu, sestra ještě neví, ale brzy bude, rodina na zaplacení rozhodně nemá…

Před očima se nám míhají příběhy dnešního dne. Už jsme přijali styl našeho řidiče Badyho vyplývají pravděpodobně z určité ohleduplnosti, kterou tady k sobě musíte na nepřehledných silnicích mít – muži odhadují, že neumí udržet nohu na plynu a nezařazuje větší rychlost než trojku, auto totiž neustále cuká, a i špatný řidič pozná podle kvílení motoru, že by bylo třeba zařadit větší rychlost. Potřebovali bychom, aby v nás naše lekce pokory vůči sestře Maribel, žijící na místě, kam byla povolaná, prostě a svatě, pořádně zakořenila.

Dnes si také můžete poslechnout audio záznam o tom, co jsme prožili za poslední 3 dny. Všechny zdravíme a děkujeme za blízkost a přátelství!

Také dnes jsme sestrám předali přáníčka od našich dětí, aby se dostala do rukou místních malých či trochu větších domorodců.

Info Filipíny

Památky – Světové dědictví UNESCO

1. Podzemní říční národní park Puerto-Princesa

Podzemní říční národní park Puerto-Princesa je krasovým územím s podzemní řekou, která ústí přímo do moře a tak je vystavená účinkům přílivu a odlivu. Národní park zahrnuje horské a mořské ekosystémy i významný deštný prales.

2. Mořský park korálových útesů Tubbataha

Mořský park korálových útesů Tubbataha se rozkládá na ploše 332 čtverečních kilometrů. Jedná se o unikátní příklad atolového korálového útesu s bohatým podmořským životem. Severní ostrov slouží jako hnízdiště ptáků a mořských želv.

3. Historické město Vigan

Město Vigan, založené v 16. století, je nejlépe zachovalým španělským koloniálním městem v Asii. Nachází se na ostrově Luzon a bylo založené jako španělský přístav v roce 1574. Zajímavé je kombinací filipínských, evropských a čínských prvků architektury.

4. Rýžové terasy filipínských Kordiller

Pohoří Kordillery se nachází na ostrově Luzon a první rýžová pole zde byla založená asi před  2000 lety. Rýžové terasy v provincii Ifugao se staly nedílnou součástí hor, ve kterých se nachází a na první pohled nevypadají jako dílo lidských rukou.

5. Barokní kostely Filipín

Označení pro čtyři hlavní barokní památky, které se nachází  ve městech Manila (kostel svatého Augustina z roku 1607), Santa Maria, Paoay a Miagao. Všechny kostely jsou unikátní ukázkou evropského baroka, které bylo řemeslníky přizpůsobeno místnímu materiálu a technice. Pro svou jedinečnost byly kostely v roce 1993 zařazeny na Seznam světového dědictví UNESCO.

Zdroj Můj průvodce

Hlavními partnery misijní cesty na Filipíny jsou: T- Mobile, Radio Proglas a Katolický týdeník.

T_Mobilelogo_MALElogo_kt_bar

Přílohy:

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio