FB twitter YouTube

Misijní cesta do Keni (8. díl)

Křížová cesta kávovým slumem z pera Filipa Breindla

„Samozřejmě jsme se tu už setkaly s kriminalitou, ale obecně platí, že lidé zde stále ještě mají tendenci brát řeholní sestry pod ochranu,“ říká původem italská františkánka, sestra Paola, když naši čtyřčlennou misijní dokumentační výpravu doplněnou o dvě místní průvodkyně a řidiče Jordana vítá na svěží zahrádce řeholního domku, jenž působí dojmem oázy vzhledem k předchozí cestě – ta sice zprvu vedla výstavními čtvrtěmi Nairobi, které ovšem svůj luxus schovávají za vysokými ploty s ostnatými dráty – a majitelé asi dobře vědí proč. Téměř v sousedství se totiž nacházejí méně honosné části keňské metropole, k jejichž návštěvě turistické příručky nezvou. Bydlí se tu zpravidla v chatrčích z vlnitého plechu, někdy ve vícepatrovém stavení z neomítnutých cihel, bloumá se po zaprášeném tržišti, které svou bídu neskryje za lákavými názvy z oprýskaných vývěsních štítů jako Salón krásy či Supermarket.

Také se tu dost pije, zpravidla doma vyrobená břečka, která už mnoho nešťastníků připravila o zrak. Františkánky mají se slumem bohatou zkušenost, i proto, že se na místní obyvatele zaměřují a snaží se poskytnout především dětem základní vzdělání, zdravotní péči i jídlo. V jednom takovém zařízení se po úzké hrbolaté cestě zaryté mezi chatrče a stánky svůj pobyt ve slumu začínáme. V nízké kuchyňce se stěnami i střechou z vlnitého plechu se ve velkých hrncích vaří rýže i kukuřičná kaše ugali, dva mladíci umně na malém ohni připravují moučné placky a skupina žen krájí na vedlejším prostranství zeleninu, před domem další mladý muž porcuje kozu a z kostnatého skeletu shromažďuje zbytky masa. Skupina bělochů je přijata vlídně, zejména svahilské pozdravy a poděkování mají velký úspěch.

Silnou oblibu získáváme především u dětí – když vycházíme ke kostelíku, nízkému stavení, které zvenčí připomíná zanedbanou kůlnu, dožadují se fotografování, chtějí vidět hodinky a žasnou nad rozkládáním kamerového stativu. Pouze když do této části nairobské periferie nějakým omylem zabloudí mikrobus matatu, mají na krátký čas novou atrakci a přestávají se nám tolik věnovat, takže se můžeme zdravit s dospělými, kteří přinášejí dřevěný kříž a vytahují zpěvníky, přichází také kněz v albě, představuje se jako otec Martin.
Jméno Soweto nechvalně proslavila část jihoafrického Johannesburgu, stejnojmenná sestra v keňské metropoli ale nezůstává pozadu. Všude je neuvěřitelný svinčík, zdravý rozum radí nepátrat po zdrojích zápachu a raději pečlivě zvažovat každý další krok po prašné cestě zarovnané odpadky a občas křižované stokou. Četba Káji Maříka a moudrost paní hajné „ať v chudobě, jen když v čistotě“ tu zjevně tradici nemá. S tím ovšem kontrastují lidé, kteří po jedenácté dopolední zahajují venkovní pobožnost křížové cesty – jsou svátečně oblečení, ženy zdobí mnohdy rafinované účesy, sem tam se v ruce objeví nějaký ten mobilní telefon.

S modlitbou a zpěvem ovšem kráčí jen několik desítek lidí, ti ostatní přivábeni zpěvem zvědavě vykukují z chatrčí a stánků – když se dostaneme do části s vícepatrovými činžáky, pak i z pavlačí. Katolíci zde nejsou jedinou náboženskou skupinou, míjíme anglikánský kostelík a o přízeň obecenstva se ucházejí také někteří pastoři, zřejmě jako podnikatelé v náboženských věcech s ručením omezeným.

Zpěv často zaniká v ruchu hrajících rádií, projíždějících motorek a hlasitého hovoru kolemjdoucích, ale přes obvyklá zastavení křížové cesty postupuje skupina vpřed – jeden z účastníků nenápadně patroluje za Evropany, kteří někdy v touze po zajímavém záběru ztrácejí kontakt s bezpečným davem a vystavují se riziku. Neměli by se tolik nechat unášet kulisami, které mohou v mnohém připomínat kulisy skutečné křížové cesty v Jeruzalémě prvního století, pochopitelně až na černou pleť aktérů.

Jsme vděčni za každý okamžik, kdy pálící polední slunko na chvílí zastíní mraky, protože stínu je nepatrně, rozhodně méně než nevábných kaluží a blátivých partií, které vyžadují obezřetnost při každém kroku. Po více než dvou hodinách se dostáváme – bezpečně díky mužům, kteří zastavují silný provoz – do středu kruhového objezdu – právě tam podle scénáře této pobožnosti padl Ježíš pod křížem potřetí. Skupina při cestě slumovými uličkami značně vzrostla a na další posilu čeká na prostranství, kde se jinak činí automechanici snažící se zprovoznit různé obstarožní vehikly.

Z jiných částí této periferie, která ironií osudu nese svahilské jméno pro kávu – Kahawa – přicházejí stovky dalších poutníků, které provází terénní Toyota s reproduktorem na střeše. Na jejím nákladním prostoru se odehrává desáté zastavení – vojáci surově srážejí krvácejícího Ježíše k zemi a strhávají z něho šaty, ten pak vleče svůj kříž dále s věrností téměř historickou, pokud opět odmyslíme barvu pleti.

Teď už průvod věřících blokuje celou ulici, i když malá sanitka se v protisměru houkáním prosadí. Před odbočkou ke kostelu provoz trošku vázne, blokuje ho požadavek pořadatelů ve žlutých šerpách, aby se obecenstvo rozdělilo na muže a ženy a takto separováno postupovalo dále. Maně se objeví asociace s mešitou, postupně se ale ukáže, že opatření přímo souvisí s extrémistickým islamismem – všichni totiž procházejí osobní prohlídkou a i když pípající detektory mohou vypadat nepatřičně v té mírumilovné odpolední scenérii, nelze se divit jejich použití v zemi, kde například před několika týdny útočníci přijeli na bohoslužbu a začali střílet na její účastníky. I když je Jiří zaskočen otázkou, zda má zbraň a odpovídá, že nemá, že je kněz, potřeba prohlídky jistě není samoúčelná.
Křížová cesta končí na ochozu nového kostela, pro který je to vůbec první Velký pátek v historii, protože byl dokončen loni v červnu. Lidé shromáždění okolo poklekají, zatímco vojáci vztyčují kříž s umučeným Kristem vzhůru, dojde i na věrnou reprodukci posledních dvou z tradičních čtrnácti zastavení – sejmutí těla z kříže a uložení do hrobu.

Bylo 15 hodin a po vyčerpávající pobožnosti následuje velkopáteční liturgie uvnitř zcela zaplněného kostela, v němž nacházíme místo pouze vedle dětí sedících na podlaze a stupních presbytáře. Obřad probíhá svahilsky a také proto se necháme unášet vlastními myšlenkami, které ještě zcela neopustily slum, kolébané pašijovým zpěvem. Po kázání následují přímluvy s obvyklým „poklekněme – vstaňme“ a hrůzu, kterou máme z možného prodloužení obřadu při uctívání kříže, rozhánějí ministranti, kteří přinášejí další krucifixy, aby tento dotyk předmětu vykoupení mohl provést každý z účastníků bohoslužby a zároveň aby tato část liturgie netrvala několik hodin, jak jsme zažili před lety v Oceánii. Tady jde nakonec o půlhodinu, odhadem přišlo kolem dvou tisíc lidí za stálého zpěvu, o který se starají zpěváci v přední lavici, k nimž se zpravidla po úvodních verších přidá celý kostel.

Ještě svaté přijímání a po požehnání se lidé rozcházejí relativně v tichosti, jak ukládá řád této liturgie. Vidíme i slzy, znovu si všímáme zvýšené citlivosti pro Kristovu smrt u lidí, kteří ve svém běžném životě zažívají asi daleko častěji pády pod tíhou kříže.

Ostatně řada z nich se vrací do chatrče bez tekoucí vody, se všelijak improvizovanou elektřinou, do zóny, kde je prý až 90 procent obyvatelstva nakaženo HIV. My jedeme kolem kávovníků, které daly této čtvrti tak paradoxně hezké jméno, do svého přechodného bydliště v nedaleké lepší části Nairobi. Pro lehkou postní večeři se stavujeme v supermarketu, kam nás ostraha vpustí až po osobní prohlídce, a utrácíme nevelkou sumu v řádu desítek našich korun, což je ale daleko za možnostmi mnoha lidí, kteří se na nás usmívali a zvedali palce nahoru na naše „asante sana.“ Co s tím? Právě osobní zkušenost ukazuje, jak plytké jsou moudrosti často pronášené v této souvislosti, soustředěné mezi extrémy „mohou si za to sami a dobře jim tak“ a „je to vina naší společnosti a hanba nám.“ My víme, že jsme se především setkali s lidmi, kteří nám – a jistě i sami sobě – v prostředí velké materiální bídy připravili neuvěřitelný duchovní zážitek.

kena2014_IMG_4383  kena2014_IMG_4404kena2014_IMG_4417kena2014_IMG_4475kena2014_IMG_4449kena2014_IMG_4548kena2014_IMG_4594kena2014_IMG_4803kena2014_IMG_4836kena2014_IMG_4862kena2014_IMG_4898 kena2014_IMG_4971       kena2014_IMG_4984   kena2014_IMG_5009 kena2014_IMG_5019

Cestovní deník

Zprávy, postřehy a blogové zápisky z misijních cest.

Galerie

fotovideoaudio